ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3391.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3391/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. s., a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 14 C 14/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2006, č.j. 16 Co 169/2006-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.10. 2006, č.j. 16 Co 169/2006-139, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 11. 2005, č.j. 14 C 14/2004-101, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daná žalovaným (jeho právním předchůdcem) žalobci dne 24. 10. 2003 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že právní otázku, zda žalovaný (jeho právní předchůdce) splnil vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce - posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že jinak byly v dovolání uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Vzhledem k tomu, že původně žalovaný N. Z., a.s., byl sloučen se společností S. s., akciová společnost, na základě smlouvy o fúzi ze dne 14. 11. 2006 s přechodem jmění na nástupnickou společnost S. s., akciová společnost, která je jeho univerzálním nástupcem, a následně dne 30. 11. 2006 (po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) vymazán z obchodního rejstříku, Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 2. 5. 2007, č.j. 14 C 14/2004-169, které nabylo právní moci dne 26. 5. 2007, v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že „do řízení na místo žalovaného nastupují S. s., akciová společnost“. Dovolací soud proto s tímto žalovaným nadále jednal.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný (jeho právní předchůdce) dal žalobci dopisem ze dne 24. 10. 2003 (doručeným mu dne 29. 10. 2003), je třeba i nyní posuzovat (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb. , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
V projednávané věci řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda žalovaný (jeho právní předchůdce) splnil vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný (jeho právní předchůdce) v době dání předmětné výpovědi z pracovního poměru neměl pro žalobce žádnou jinou pro něj vhodnou práci; pro rozhodnutí byl tedy určující závěr, že byla splněna podmínka platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce, neboť žalovaný (jeho právní předchůdce) neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
S názorem dovolatele, že otázka, „zda pro splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 ZP je ve všech případech rozhodný pouze stav v okamžiku, ve kterém nastávají právní účinky výpovědi, tj. v době jejího doručení zaměstnanci, nebo zda je třeba přihlížet ke všem okolnostem v období od rozhodnutí o organizační změně, která činí příslušného zaměstnance nadbytečným, až do doby uplynutí výpovědní doby“, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dovolací soud nesouhlasí.
Výklad právní otázky, jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi z pracovního poměru soud zkoumá podle stavu v době výpovědi. Protože právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, je třeba splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zkoumat podle stavu ke dni, v němž byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popřípadě v němž se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Na uvedeném právním názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo soudy zjištěno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 10. 2003 byla žalobci doručena (považuje se ve smyslu ustanovení §266a odst. 4 zák. práce za doručenou) dne 29. 10. 2003 (kdy žalobce její převzetí odmítl) a že odvolací soud (i soud prvního stupně) splnění povinností žalovaného (jeho právního předchůdce) vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi z pracovního poměru posuzoval podle stavu, jaký tu byl ke dni 29. 10. 2003, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Namítá-li dovolatel, že „je nutno přihlížet k reálně existujícím možnostem žalovaného nabídnout žalobci jinou vhodnou práci v průběhu celé výpovědní doby, tedy až do 31. 1. 2004, nikoli pouze podle stavu v den, kdy výpověď dostal (29. 10. 2003)“, pak přehlíží, že i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době) je soudy uplatňována zásada, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například ustanovení §240 odst. 1 a 3 zák. práce) a že tedy - protože splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru - z hlediska nabídkové povinnosti zaměstnavatele lze považovat za významné jedině to, zda zaměstnavatel disponuje volnými pracovními místy v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď.
Dovolatel dále – jak vyplývá z obsahu dovolání (z vylíčení dovolacích důvodů - §41 odst. 2 o. s. ř.) – podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, zejména závěry o tom, jaká vhodná pracovní místa, která mohl žalobci nabídnout, měl žalovaný k dispozici. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud [a soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval odvolací soud – i po doplnění dokazování ohledně existence žalobcem tvrzeného volného pracovního místa elektromechanika strojů a zařízení v době organizační změny, k níž došlo dne 10. 9. 2003 - za správné] hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a že nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Dovolatel nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu ohledně neexistence volného pracovního místa elektromechanika strojů a zařízení, podle kterého „žalovaný nemohl žalobci tuto práci nabídnout, neboť předmětné pracovní místo bylo ještě před rozhodnutím o organizační změně obsazeno“ (když „žalovaný se dne 1. 9. 2003 ústně dohodl s P. R., že nastoupí do práce u žalovaného jako elektromechanik strojů a zařízení dne 15. 9. 2003, kdy s ním byla uzavřena písemně pracovní smlouva“), ani s dalším jeho závěrem učiněným ve vztahu k volnému pracovnímu místu obchodního zástupce, podle kterého „žalobce neprokázal aktivní znalost anglického nebo německého jazyka, což byl požadavek žalovaného pro výkon této práce“. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů v tomto směru v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že „údajná ústní domluva žalované společnosti s P. R. z 1. 9. 2003 neměla podstatné náležitosti pracovní smlouvy“, že tedy „krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení §32 a §242 odst. 2 ZP“, že důkazní břemeno, že žalobce měl v roce 2003 znalosti německého jazyka má žalovaný, neboť „jeho povinností bylo zjišťovat, zda žalobce má či nemá požadovanou úroveň znalostí německého jazyka“, a že žalovaný (tím, že v rozhodném období nevyzval žalobce, aby doložil potřebnou úroveň znalostí německého jazyka požadovanou pro výkon funkce obchodního zástupce) „porušil svoji nabídkovou povinnost podle §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“]. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Ani dalšími námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká „nesprávný procesní postup“ (spočívající podle dovolatele v tom, že „nepřipustil důkazní návrhy žalobce k prokázání skutečnosti, zda žalovaný měl volná pracovní místa, které žalobce uplatnil v odvolání a zejména v odvolacím jednání“, ačkoliv „pro odmítnutí těchto důkazů nebyl možný postup dle §205a, jak tvrdí odvolací soud, když žalobce nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 a §119a odst. 1 o.s.ř.“, a že „zde byl dán důvod dle §205a odst. 1 písm. b), c), f) o.s.ř.“), žalobce právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje; jak výslovně uvádí, uplatňuje v tomto směru dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují výše uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu