ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3435.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3435/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. K. a.s. „v likvidaci“, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 13 C 55/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2006, č.j. 23 Co 488/2006-177, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 24. 2. 1992, doplněnou podáním ze dne 5. 5. 1992, domáhal, aby mu žalovaní „1. P. – S. o. K.“, „2. B. – n. a i.,“, a „3. B. – P. s.r.o,“, z důvodu odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu, který utrpěl dne 1. 2. 1990 „jako zaměstnanec žalovaných“, zaplatili na náhradě bolestného 769,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 51.750,- Kč, na náhradě nákladů spojených s léčením 700,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (od 1. 2. do 2. 4. 1990) 238,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (za dobu od 3. 4. 1990 do 31. 12. 1991) 5.155,- Kč , celkem 58.612,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby; na tuto částku - jak výslovně uvedl v podání ze dne 5. 5. 1992 (označeném jako „specifikace žaloby“) - „upravil a omezil“ žalobu ze dne 24. 2. 1992 (v níž požadoval na náhradě bolestného 1.000,- Kč, na náhradě ztížení společenského uplatnění 45.000,- Kč, na náhradě nákladů spojených s léčením 5.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 1.500,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2. 4. 1990 do 2. 4. 1991 18.000,- Kč, celkem – po odpočtu částečného plnění ve výši 7. 744,- Kč – částku 62.755,- Kč).
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. 2. 1994, č.j. 13 C 55/92-52, rozhodl o části žaloby tak, že první žalovaný (označený v záhlaví rozsudku jako „P. – S. o. K.“) je povinen zaplatit žalobci na náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 238,- Kč a řízení „co do částky 1. 262,- Kč“ zastavil, zamítl „návrh, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů léčení 700,- Kč, a řízení „co do částky 4.300,- Kč“ zastavil, zamítl „návrh, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 3. 4. 1990 do 31. 12. 1991 5.155,- Kč, a řízení „co do částky 12.845,- Kč“ zastavil, zamítl „návrh, že druhý žalovaný (v záhlaví rozsudku označený jako „2. B. – n. a i.,“) a třetí žalovaný (v záhlaví rozsudku označený jako „3. B. P. s.r.o.“) jsou povinni zaplatit žalobci 58.612,- Kč s příslušenstvím“, a rozhodl, že druhému a třetímu žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházeje ze zjištění, že žalobce utrpěl pracovní úraz dne 1. 2. 1990 za trvání pracovního poměru u prvního žalovaného („P. – S. o. K.“), že „nedošlo k přechodu práv a povinností prvního žalovaného na druhého žalovaného ve vztahu k žalobci podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce“, neboť „dílna, ve které byl žalobce pracovně zařazen, nepřešla do nové organizace, tedy do organizace druhého žalovaného“, že „ujednání mezi žalobcem a druhým žalovaným o přechodu závazků a práv podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je tedy právně neúčinné“ a že „navíc první žalovaný povinnost k náhradě škody na zdraví z pracovního úrazu žalobce uznal“, považoval soud prvního stupně všechny nároky, jejichž odškodnění z titulu pracovního úrazu žalobce požadoval po druhém a třetím žalovaném, za nedůvodné; proto žalobu ve vztahu k těmto žalovaným („2. B. – n. a i.,“, a „3. B. P. s.r.o.“) ohledně všech nároků uplatněných žalobcem zamítl. O nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 238,- Kč rozhodl rozsudkem pro uznání, když první žalovaný tento nárok uznal co do důvodů i výše, nepřiznal však žalobci náklady léčení ve výši 700,- Kč, neboť „náklady na vyhotovení znaleckých posudků nejsou účelně vynaložené náklady spojené s léčením“, ani náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2. 4. 1990 do 31. 12. 1991 ve výši 5.155,- Kč, neboť „nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem poklesu výdělku žalobce v důsledku přiznání částečného invalidního důchodu a jeho pracovním úrazem ze dne 1. 2. 1990“; zastavení řízení „co do částky 1. 262,- Kč“, „co do částky 4.300,- Kč“ a „co do částky 12.845,- Kč“ odůvodnil zpětvzetím žaloby v této části před zahájením jednání ve věci. Protože ohledně „příčinné souvislosti mezi požadovanou náhradou bolestného a ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké ji žalobce uplatnil“, bude třeba provádět obsáhlejší dokazování, rozhodl soud prvního stupně pouze „částečným rozsudkem“ s tím, že „o bolestném a ztížení společenského uplatnění bude rozhodnuto v konečném rozsudku“; uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 9. 4. 1994.
V podání ze dne 14. 6. 2006, jakož i ústně do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 14. 6. 2006, žalobce „rozšířil“ žalobu, a to – vedle již žalovaného 1. „P. – S. o. K.“ – na další žalované označené jako: „2. f. B., s.r.o.,I“, „3. S. B.,“, „4. Ú. d. z.,“, „5. Č. p., s.p.,“ a „6. Č. p., s.p.,“. Uvedl, že žalobu podává „na žalovaného 2. a 3. z opatrnosti v případě přechodu práv a povinností“ a „za způsobenou škodu od 27. 6. 1997 až dosud v celkové výši 250.000,- Kč včetně nákladů řízení“, „na žalovaného 4. za špatné vyměření částečného invalidního důchodu“, „na žalovaného 5. za nerespektování pojistné smlouvy uzavřené dne 22. 5. 1976“ a „na žalovaného 6. z opatrnosti v tom případě, kdyby žalovaný 5. nedoplatek 79.750,- Kč (51.000,- Kč + 28.750,- Kč) neplnil pomocí soudu platebním rozkazem“.
Okresní soud v Kladně – poté, co usnesením ze dne 26. 6. 2006, č.j. 13 C 55/92-127, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaného „P., S. o. K.“, pokračováno jako s žalovaným H. K. a.s. „v likvidaci“ - usnesením ze dne 25. 7. 2006, č.j. 13 C 55/92-149, návrhu žalobce na přistoupení dalších žalovaných do řízení nevyhověl. Dospěl k závěru, že pro navrhované přistoupení dalších účastníků do řízení nebyly splněny podmínky, neboť o účastenství společnosti „B. s.r.o.“ bylo již pravomocným rozsudkem rozhodnuto a rozhodnutí o přistoupení dalších žalobcem navrhovaných subjektů do řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení; takový postup by vyvolal další dokazování, které jinak není potřebné, a vedl by k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2006, č.j. 23 Co 488/2006-177, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co zdůraznil, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se jeví hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě, a že připuštění dalších účastníků by přicházelo v úvahu pouze v případech, kdy žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, který spolu s dosavadním žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka, dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzované věci nerozlučné společenství žalovaných, jak byli označeni žalobcem, nepřichází v úvahu, neboť jde o odškodnění pracovního úrazu, kde odpovědným subjektem je zaměstnavatel, u něhož byl žalobce v době pracovního úrazu v pracovním poměru; nerozlučnými společníky na straně žalovaného proto nemůže být „Ú. d. z.“ ani „Č. p., s.p.“. Za správný považoval i názor soudu prvního stupně, že žaloba proti firmě „B.-n. a i.“ byla zamítnuta pravomocným výrokem rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 1994, sp.zn. 13 C 55/92.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podrobně rekapituluje průběh řízení a svých podání v této věci; rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne ze dne 21. 2. 1994, sp.zn. 13 C 55/92, považuje za zmatečný, neboť soud prvního stupně „návrh žalobce, aby mu žalovaní 2. a 3. částku 58.612,- Kč zaplatili, zamítl“, s čímž nesouhlasí. Odvolacímu soudu vytýká, že ve svém usnesení „vadně přehodil (označil) pořadí účastníků, kteří by přicházeli v úvahu jeho odškodnění, tím, že dal účastníku 4. číslo 3. a účastníku 2. číslo 1. a účastníku 5. číslo 4. a účastníku 3. číslo 2. a účastníku 6. číslo 5. a účastníka 1. tím pádem ze svého usnesení vyloučil“, že toto usnesení se stalo „vadným a nesmyslným“, neboť „Úřad důchodového zabezpečení byl jím ještě včas před usnesením krajského soudu z věci vyloučen a nemohl mu tedy páchat vědomě trestnou činnost a vydělávat na něm, jak usnesení uvádí“. Dále namítá, že „účastník 2. a 3. nemůže být vyloučen z povinnosti odškodnit ho na úraze, který se stal dne 1. 2. 1990“, neboť „v příloze č. 149 je potvrzeno, že byl zaměstnán u účastníků 2. a 3. od 1. 1. 1992, tedy už před podáním žaloby na odškodnění, která byla podaná správně s účastníky na straně žalované v pořadí 1., 2., 3. dne 24. 2. 1992, respektive 5. 5. 1992“. Je přesvědčen, že jeho návrhu na přistoupení „žalovaných 2., 3., a 5.“ do řízení mělo být vyhověno. Protože usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Podle ustanovení §92 odst. 3 o.s.ř. se ustanovení odstavců 1 a 2 nepoužije v případech uvedených v ustanovení §107a o.s.ř.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§107a odst. 2 věta první o.s.ř.).
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající sporné řízení (a o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě) - mimo jiné procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalobce do řízení může soud vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím „další“ žalobce souhlas, souhlas žalovaného a toho, kdo má přistoupit na jeho stranu, se nevyžaduje (§92 odst. 1 o.s.ř.).
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení také tehdy, bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp.zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. jako institutu sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je – jak správně uvádí odvolací soud v napadeném usnesení - odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě; dojde-li ke změně aktivní nebo pasivní věcné legitimace až v průběhu řízení (tj. tehdy, nastane-li po zahájení řízení taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti na jiného), řeší situaci tím vzniklou ustanovení §107a o.s.ř. Institut přistoupení dalšího účastníka do řízení slouží především k nápravě rozsahu účastenství v těch případech, kdy věcná legitimace (aktivní či pasivní) vyplývající z hmotného práva vyžaduje na straně žalující nebo žalované pluralitu subjektů v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. V takovém případě není zpravidla důvod k tomu, aby soud přistoupení dalšího účastníka z důvodů procesní ekonomie nepřipustil. Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky věcné legitimace dalšího řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno.
V projednávané věci žalobce podáním ze dne 14. 6. 2006 navrhl přistoupení dalších žalovaných (které označil jako: „2. f. B., s.r.o.,“, „3. S. B.,“, „4. Ú. d. z.,“, „5. Č. p., s.p.,“ a „6. Č. p., s.p.,“) do řízení o odškodnění pracovního úrazu, který utrpěl dne 1. 2. 1990 za trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalovaného (tehdy prvního žalovaného P. – S. o., státní podnik), a to za situace, kdy o části předmětu řízení v této věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 1994, č.j. 13 C 55/92-52, který nabyl právní moci dne 9. 4. 1994, a v němž soud prvního stupně dovodil, že nedošlo k přechodu práv a povinností z odpovědnosti za škodu, která žalobci vznikla v důsledku pracovního úrazu, z bývalého zaměstnavatele (prvního žalovaného P. – S. o., státní podnik) na jiného zaměstnavatele (na tehdy druhého žalovaného označeného jako „B. – n. a i.,“) a že „ujednání mezi žalobcem a druhým žalovaným o přechodu závazků a práv podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je právně neúčinné“, a kdy v dalším řízení Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26. 6. 2006, č.j. 13 C 55/92-127, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaného P., S. o. K., pokračováno jako s žalovaným H. K. a.s. „v likvidaci“.
Vzhledem k tomu, že v řízení o odškodnění pracovního úrazu odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru, jímž byl v posuzované věci žalovaný (jeho právní předchůdce státní podnik P. – S. o.), nejde o případ, kdy by věcná pasivní legitimace vyplývající z hmotného práva (srov. §190 odst. 1 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) vyžadovala na straně žalované pluralitu subjektů v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.; s ohledem na povahu předmětu řízení se nejedná o situaci, že by další žalovaní, jak byli označeni žalobcem v podání ze dne 14. 6. 2002 (případně některý z nich), měli s žalovaným (jeho právním předchůdcem jako zaměstnavatelem žalobce) postavení nerozlučného společníka (žádný z nich totiž nebyl zaměstnavatelem žalobce). Připuštění přistoupení dalších žalovaných do řízení, jak bylo žalobcem navrženo u „žalovaného 2. a 3. z opatrnosti v případě přechodu práv a povinností“, je bez dalšího vyloučeno ustanovením §92 odst. 3 o.s.ř.; to bez ohledu na to, že postupu podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k jednomu z původně žalovaných označenému jako „2. B. – n. a i.,“, brání překážka věci rozsouzené (srov. §159a odst. 5 o.s.ř.), neboť vůči takto označenému „subjektu“ bylo již ve věci pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 1994, č.j. 13 C 55/92-52 (žaloba na odškodnění pracovního úrazu byla vůči němu zamítnuta).
Vedle toho, že z obsahu jednotlivých podání žalobce v této věci není nepochybné, čeho se žalobce vůči dalším žalovaným, jejichž přistoupení do řízení navrhl, domáhá, bylo by připuštění přistoupení dalších žalovaných do řízení rovněž v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, a to z důvodu potřeby provádění dalšího dokazování; z obsahu spisu (zejména z tvrzení žalobce o skutkových okolnostech ve vztahu k uplatněným nárokům z titulu odškodnění pracovního úrazu a z tvrzení, jimiž žalobce odůvodnil návrh na přistoupení dalších žalovaných do řízení) je zřejmé, že ve vztahu k těmto dalším žalovaným by byl okruh právně významných skutečností potřebných pro rozhodnutí ve věci (oproti vztahu mezi žalobcem a dosavadním žalovaným) podstatně odlišný.
Odvolací soud proto za tohoto stavu dospěl ke správnému závěru, že podmínky ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. pro žalobcem navržené přistoupení dalších žalovaných do řízení nebyly splněny. Žalobci však ničeho nebrání, aby proti osobám, jejichž přistoupení do řízení v podání ze dne 14. 6. 2006 navrhl, uplatnil své nároky samostatnými žalobami (v samostatném řízení).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že ve svém usnesení „vadně přehodil (označil) pořadí účastníků, kteří by přicházeli v úvahu jeho odškodnění, tím, že dal účastníku 4. číslo 3. a účastníku 2. číslo 1. a účastníku 5. číslo 4. a účastníku 3. číslo 2. a účastníku 6. číslo 5. a účastníka 1. tím pádem ze svého usnesení vyloučil“, a že usnesení se stalo „vadným a nesmyslným“, neboť „Ú. d. z. byl jím ještě včas před usnesením krajského soudu z věci vyloučen a nemohl mu tedy páchat vědomě trestnou činnost a vydělávat na něm, jak se v něm uvádí“, vyjadřuje tím nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (srov. §236 odst. 2 o.s.ř.).
K prohlášení žalobce, které učinil ústně do protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. 7. 2006 (s odkazem na písemné podání doručené soudu prvního stupně dne 30. 6. 2006), že „dalšími žalovanými ve věci kromě P., S. o., by měla být firma B., fyzická osoba S. B. a Č. p., s.p.,“, a že nárok „proti zbývajícím označeným, tj. Ú. d. z. a Č. p., s.p. P., uplatňuje jen v tom případě, že soud tento nárok posoudí jako oprávněný“, na které poukazuje v dovolání, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť se jedná o úkon účastníka, který je vázán na splnění podmínky, a k takovým úkonům soud ve smyslu ustanovení §41a odst. 2 o.s.ř. nepřihlíží.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu