ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3721.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3721/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. S. b. s. r. o., zastoupenému advokátkou, o 21.164,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 15/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 23 Co 331/2006-110, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 19.106,- Kč, se zamítá.
II. V dalším se rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.2.2006 č. j. 15 C 15/2004-80 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 19.106,- Kč), zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil jako doplatek mzdy za rok 2000 částku 2.058,- Kč a částku 19.106,- Kč jako doplatek mzdy za rok 2001. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval v turnusových směnách, které zahrnují i práci v noci, o sobotách a nedělích a státem uznaných svátcích. Podle ujednání v pracovní smlouvě náleží zaměstnanci na základě toho při dodržení kvality práce výkonnostní odměna ve výši 25% základní hodinové sazby za každou odpracovanou hodinu. Tato výkonnostní odměna nebyla žalobci v roce 2001 vyplacena bez jakéhokoli zdůvodnění, a „po celou dobu trvání pracovního poměru“ nebyly vypláceny příplatky za práci v noci v minimální výši 5,40 Kč/hod. Vedle toho nebyla žalobci proplacena dovolená za rok 2000 a 2001.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.2.2006 č. j. 15 C 15/2004-80 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce „byl zařazen podle pracovní smlouvy do 3. tarifního stupně a byla stanovena minimální mzda 27,20 Kč za hodinu“. Protože od srpna do prosince roku 2000 dostával nad základní hodinovou mzdu 25% výkonnostní odměny, zaměstnavatel nevyplatil žalobci méně, než mu podle právních předpisů příslušelo. V roce 2001 zaměstnavatel žalobci zvýšil hodinovou mzdu na 34,50 Kč a tuto částku mu také skutečně vyplácel. Nebyly sice vypláceny pohyblivé složky mzdy, „především výkonnostní odměny za rok 2001“, nicméně v tomto případě jde o nenárokovou složkou mzdy, „kterou může a nemusí zaměstnavatel vyplácet“.
K odvolání obou účastníků (žalovaný podal odvolání jen do výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.11.2006 č. j. 23 Co 331/2006-110 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 9.764,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 9.318,- Kč, v obou případech „na účet JUDr. V. B.“. Ve věci samé se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v roce 2000 byl žalobce zařazen podle pracovní smlouvy do 3. tarifního stupně s minimální mzdou 27,20 Kč/hod., ale že podle mzdového listu od srpna do prosince 2000 dostával nad základní hodinovou mzdu 25% výkonnostní odměny, „čili z tohoto pohledu byl jeho nárok i podle odvolacího soudu, který uplatnil za rok 2000, neopodstatněný“. Od roku 2001 byla žalobci zvýšena hodinová mzda na částku 34,50 Kč, a tato mu byla také vyplácena. Podle „vl. nařízení“ však byla v příslušném tarifním stupni minimální hodinová mzda 32,60 Kč pro 40 hodinový pracovní týden. Pokud jde o výkonnostní odměny, jde o nenárokové složky mzdy a je na zaměstnavateli, zda je bude zaměstnanci poskytovat či nikoli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že „podstatou žaloby je skutečnost, že pobíral mzdu, která byla nižší, než byla minimální mzda stanovená zákonem“. Do mzdy v příslušném minimálním tarifu se „nezahrnuje odměna za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, sobotách, nedělích a příplatek za práci v noci“. Soudy podle názoru žalobce pochybily v tom, když výkonnostní odměnu, „kterou pobíral dle pracovní smlouvy“, zahrnuly do mzdy „jako odměnu za příplatky“, které mu náležely, takže do základní hodinové sazby zahrnuly příplatky za práci v noci, o sobotách, nedělích a svátcích, a také nenárokovou výkonnostní odměnu ve výši 25% základní hodinové mzdy. Tento postup byl sice v souladu s pracovní smlouvou, ale v rozporu se zákonem, podle něhož tyto příplatky „není možno zahrnout do základní mzdy“. Okolnost, že sám nemohl předložit přehledy o odpracovaných hodinách, nemůže jít k jeho tíži, neboť je povinností zaměstnavatele archivovat výkazy o tom, kolik odpracoval přesčasů v noci, o sobotách, nedělích a svátcích a vést evidenci pracovní doby. To, že tuto evidenci žalovaný nemá, by nemělo podle názoru dovolatele znamenat neúspěch v daném sporu. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že je na dovolateli, aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže jím tvrzená skutečnost - nevyplacení požadovaných složek mzdy - nebyla prokázána, nese z procesního pohledu nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Protože žádná se žalobcem vznesených otázek není otázkou zásadního právního významu, není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, které mzdové složky lze zahrnout do mzdy pro účel zjištění, zda celková mzda dosahuje minimálního mzdového tarifu, popřípadě, které mzdové složky je nutno poskytnout vedle mzdy odpovídající minimálnímu mzdovému tarifu. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázkou se dovolací soud dosud nezabýval, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je jen zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – pokud jde o posouzení nároků, jichž se žalobce domáhá za období od srpna do prosince 2000 – podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2000, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, a - pokud jde o posouzení nároků, jichž se žalobce domáhá za období roku 2001 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 30.4.2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech (dále jen „zákona o mzdě“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 17.8.2000 jako „hlídač na pracovištích společnosti na území h. m. P.“. Kromě jiného bylo ujednáno, že „zaměstnanec je dle zákona FS ČSFR č. 1/1992 a nařízení vlády ČR č. 333/1993 Sb. zařazen do tarifního stupně III“, že při práci v turnusových směnách bude vyplácena základní sazba 27,20 Kč za jednu odpracovanou hodinu, jež zahrnuje paušalizované příplatky za práci v noci, o sobotách, nedělích a státem uznaných svátcích“. Dále bylo sjednáno, že „při dodržení kvality práce přísluší zaměstnanci v obou případech výkonnostní odměna ve výši 25% základní hodinové sazby za každou odpracovanou hodinu“ s tím, že „při nižší kvalitě práce společnost výkonnostní odměnu v příslušném měsíci přiměřeně sníží, při hrubé pracovní nekázni odejme“. V období od srpna do prosince 2000 žalobce dostával základní mzdu 27,20 Kč za jednu odpracovanou hodinu, a vedle toho „prémie % čas. jed.“ ve výši 25%, v roce 2001 dostával základní mzdu ve výši 34,50 Kč, a vedle toho zvlášť příplatek za práci přesčas v dubnu, květnu, červnu a září, popřípadě náhrady mzdy za svátek.
Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (§4 odst. 1 zákona o mzdě). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě (§4 odst. 3 zákona o mzdě). Mzda přísluší nejméně ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem a zákoníkem práce (§4 odst. 4 zákona o mzdě). Pracovní smlouva, v níž je sjednána nižší mzda, než náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle tohoto zákona nebo zákoníku práce, je v této části neplatná (§4 odst. 6 zákona o mzdě).
Zákon v tomto směru stanovil, že v případě, kdy není uzavřena kolektivní smlouva nebo mzda není v kolektivní smlouvě sjednána, nesmí být mzda nižší než příslušný minimální mzdový tarif (§14 odst. 1 zákona o mzdě). Toto ustanovení je třeba vykládat tak, že do mzdy se pro tyto účely (i před 1.1.2001) nezahrnovala mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek a příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci podle tohoto zákona; opačný postup by znamenal, že „čím vyšší by byly uvedené příplatky, o to nižší by byla základní mzda“, čímž by byl zcela setřen jak smysl právní úpravy minimálních mzdových tarifů, tak i smysl „nárokových“ příplatků za práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci.
Nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění účinném od 1.7.2000, (tj. poté, co nabylo účinnosti nařízení vlády č. 163/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění pozdějších předpisů), v ustanovení §2 odst. 1 stanovilo, že výše minimálních mzdových tarifů odstupňovaných do 12 tarifních stupňů při stanovené týdenní pracovní době 42,5 hodiny činí v tarifním stupni 3 částku 27,30 Kč; uvedené nařízení vlády ve znění účinném od 1.1.2001, (tj. poté, co nabylo účinnosti nařízení vlády č. 430/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění pozdějších předpisů), pak v ustanovení §2 odst. 1 stanovilo, že výše minimálních mzdových tarifů odstupňovaných do 12 tarifních stupňů při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin činí v tarifním stupni 3 částku 32,60 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že pracovní smlouva ze dne 17.8.2000 je neplatná v části, ve které bylo ujednáno, že žalobci zařazenému v tarifním stupni 3. „bude vyplácena základní sazba 27,20 Kč za jednu odpracovanou hodinu, jež zahrnuje paušalizované příplatky za práci v noci, o sobotách, nedělích a státem uznaných svátcích“, již z toho důvodu, že sama nominální částka sjednané základní mzdy činí méně, než připouští nařízení vlády č. 333/1992 Sb. v tehdy platném znění. Protože do mzdy se pro účely stanovení minimální mzdy nezahrnuje mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek a příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci (§14 odst. 1 zákona o mzdě), je mimo pochybnost, že pracovní smlouva je rovněž z tohoto důvodu v této části neplatná podle §4 odst. 6 zákona o mzdě pro rozpor se zákonem.
Za tohoto stavu přísluší žalobci zákonný nárok (§4 odst. 4 zákona o mzdě) na mzdu nejméně ve výši minimálního mzdového tarifu za každou odpracovanou hodinu, včetně hodin práce přesčas. Výčet mzdových složek, které podle ustanovení §14 odst. 1 druhé věty zákona o mzdě nelze „pro tyto účely“ zahrnout do mzdy, je taxativní; odvolacímu soudu lze přisvědčit, že pro zjištění, zda zaměstnanci byla ve skutečnosti vyplacena mzda ve výši minimálního mzdového tarifu, je proto možné přihlížet k jiným složkám mzdy, tedy i k (výkonnostním, mimořádným, atd.) odměnám, které byly zaměstnanci v daném zúčtovacím období vyplaceny vedle základní mzdy, to však jen za předpokladu, nebylo-li v pracovní či jiné smlouvě výslovně ujednáno, že fakultativní složky mzdy přísluší vedle mzdy základní. Z povahy věci dále vyplývá, že zaměstnanci přísluší mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek a příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci (které jsou nárokovými složkami mzdy), vedle mzdy ve výši zákonem zaručeného minimálního mzdového tarifu; kdyby se tyto příplatky měly zohledňovat a započítávat při zjišťování, zda základní mzda zaměstnance dosahuje zákonem stanovené minimální výše, byl by - jak již bylo uvedeno výše - setřen smysl a účel jak těchto příplatků, tak minimálního mzdového tarifu samotného. Proto je vyloučeno, aby pro účely zjištění, zda zaměstnanci byla vyplacena mzda nejméně ve výši minimálního mzdového tarifu, byly tyto „nárokové“ příplatky směšovány s případně vyplacenými fakultativními složkami mzdy a „započítány“ do zjišťované základní sazby mzdy.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že od 1.1.2001, tj. poté, co nabylo účinnosti nařízení vlády č. 430/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění pozdějších předpisů, činil minimální mzdových tarif v tarifním stupni 3. částku 32,60 Kč, a poskytoval-li žalovaný žalobci (byť jednostranně na základě vlastního rozhodnutí) základní mzdu ve výši 34,50 Kč, postupoval v souladu se zákonem. Stejný závěr však zatím nelze učinit ohledně mzdy za období od srpna do prosince 2000, neboť soud prvního stupně (s jehož závěry odvolací soud vyslovil souhlas) pro účel zjištění, zda žalovaný vyplácel žalobci mzdu ve výši minimálního mzdového tarifu, „započítal“ do mzdy žalobce výkonnostní odměnu, aniž se vyjádřil, jak hodnotí ujednání v pracovní smlouvě, podle něhož tato odměna žalobci „při dodržení kvality práce přísluší dále…“, tedy zda nejde o smluvní ujednání o poskytování mzdové složky - jak uvedeno výše - vedle mzdy základní. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí k věci v uvedeném směru nevyjádřil, a jeho rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobce v dovolání rovněž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, tím, že namítá, že žalovaný měl předložit „výkazy o tom, kolik odpracoval přesčasů, v noci, o sobotách, nedělích a svátcích“, a navrhuje, aby tyto přehledy byly předloženy. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. §243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo možné v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem, anebo které – jak vyplývá z obsahu spisu – v posuzované věci ani provedeny být nemohly, protože návrh na jejich provedení nebyl učiněn a odvolací soud se jimi za této situace ani nemohl zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnuta žaloba o doplatek mzdy za rok 2001, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Ve zbývající části týkající se nároku na doplatek mzdy za rok 2000 Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu