ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3885.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3885/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. m. Ú. n. L., zastoupenému advokátem, o 30.860,27 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 170/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2007 č. j. 10 Co 240/2005-75, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 30.860,27 Kč s 10% úrokem z prodlení od 2.9.2000 do zaplacení jako náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v délce 14 dnů. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1.12.1994 byl zastupitelstvem městského obvodu Ústí nad Labem – město zvolen do funkce zástupce starosty tohoto městského obvodu, a že „pracovní poměr žalobce u žalovaného založený volbou vznikl dnem 12.12.1994, který byl stanoven jako den nástupu do funkce“; ještě před nástupem do funkce ukončil pracovní poměr u svého předchozího zaměstnavatele dohodou ke dni 11.12.1994. Usnesením zastupitelstva ze dne 29.8.2000 byl z funkce zástupce starosty městského obvodu odvolán, žalovaný mu však odmítl proplatit náhradu za nevyčerpanou dovolenou, která mu podle jeho názoru náleží proto, že mu žalovaný „neurčil dobu čerpání dovolené a především z důvodu, že již od 1.9.2000 není žalobce u žalovaného zaměstnán“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.1.2005 č.j. 11 C 170/2001-57 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30.860,27 Kč „s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z této částky od 2.9.2000 do zaplacení“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.104,70 Kč. Podle názoru soudu prvního stupně bylo „naprosto samozřejmé“, že žalobce s ohledem na výkon funkce zástupce starosty rozvázal svůj pracovní poměr. Vycházeje z Evropské sociální charty, podle níž „mají všichni pracovníci právo na spravedlivé pracovní podmínky“, a kterou je Česká republika vázána a která má přednost před zákonem, soud prvního stupně dovodil, že „na žalobce, jako na zástupce starosty, je nutno pohlížet jako na zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen volbou a proto mu přísluší právo na náhradu za nevyčerpanou dovolenou“. Zdůraznil, že „nelze ve chvíli, kdy se občan domáhá svého práva na náhradu za nevyčerpanou dovolenou konstatovat, že zákon o obcích toto neupravuje a zákoník práce nelze užít, protože na něj zákon o obcích neodkazuje“. Takový výklad by byl „zcela jistě porušením práva žalobce na spravedlivou odměnu za práci“.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14.2.2007 č.j. 10 Co 240/2005-75 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.603,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.880,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že žalobce vykonával funkci zástupce starosty jako dlouhodobě uvolněný člen zastupitelstva městského obvodu ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení, zdůraznil, že „výkon této veřejné funkce není pracovním poměrem“. Jak odvolací soud dále uvedl, „smyslem výkonu funkce uvolněného zastupitele obce, resp. zástupce starosty není vykonávat závislou pracovní činnost pro zaměstnavatele (obec), nýbrž podílet se jako volený zástupce občanů na správě věcí veřejných formou spravování obce jakožto veřejnoprávní korporace“, a za tento výkon funkce nenáleží mzda, ale odměna. Nelze klást k tíži žalovaného, jestliže „žalobce ze své vůle před nástupem výkonu veřejné funkce ukončil dohodou předchozí pracovní poměr“, neboť s výkonem veřejné funkce je spojen nárok na pracovní volno, nikoli povinnost ukončit dosavadní pracovní poměr. Oprávněnost žalobou uplatněného nároku nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit ani přímou aplikací Evropské sociální charty, neboť ta se „výslovně týká pracovníků, tedy osob v pracovním nebo obdobném poměru, nikoli osob vykonávajících veřejnou funkci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že rozhodnutím odvolacího soudu dochází k „nedůvodným rozdílům mezi osobami v obdobném postavení“, neboť dochází ke zvýhodnění osob, které neukončí souběžný pracovní poměr, proti osobám, které tak učiní. Žalobce sice nebyl povinen ukončit předchozí pracovní poměr, „v reálném životě“ tak učinit musel („tehdejší zaměstnavatel v mezidobí ukončil činnost a zanikl“), a „nelze nalézt rozumného důvodu, proč by mu tato skutečnost měla být na újmu“. Osoby, které dovolenou nečerpají, resp. „z určitých důvodů vyčerpat nemohou“, jsou podle názoru odvolatele z tohoto důvodu diskriminované, neboť jim - ve srovnání s těmi, kdo dovolenou čerpají - „dle aplikovaného výkladu nenáleží ani náhrada za dovolenou“, a „v konečném důsledku vykonávají svou činnost zdarma“. Podle názoru dovolatele „je na místě přímo aplikovat zákoník práce“, neboť z ustanovení §2 odst. 2 vyplývá, že pokud je veřejná funkce vykonávána v pracovním poměru, řídí se tento pracovní poměr zákoníkem práce, přičemž působení žalobce u žalovaného „neslo veškeré znaky pracovního poměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žalobci nevznikl volbou do zastupitelstva ani do funkce místostarosty ve vztahu k žalovanému pracovní poměr. Jestliže ukončil pracovním poměr se svým původním zaměstnavatelem, jedná se o „zcela svobodné a nevynucené rozhodnutí žalobce, jež nelze rozhodně dávat k tíži ani žalovanému“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce se žalobou domáhal náhrady odměny za poměrnou část nevyčerpané dovolené v rozsahu 14 dnů za rok 2000, kdy do 31.8.2000 působil jako uvolněný člen zastupitelstva ve funkci zástupce starosty městského obvodu Ústí nad Labem - město. Tento nárok je třeba i v současné době posoudit podle právních předpisů účinných v době, kdy žalobce skončil výkon funkce, za niž uvedené plnění požaduje, zejména podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném od 28.4.2000, t.j. poté, co nabyl účinnosti Nález Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2000 ve věci návrhu na zrušení ustanovení §62 a §62a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, který byl vyhlášen pod č. 107/2000 Sb (dále jen „zákon o obcích“).
Obec jako veřejnoprávní korporace je spravována obecním zastupitelstvem; dalšími orgány obce jsou obecní rada, starosta (zástupce starosty) a obecní úřad. Starostu a zástupce starosty volí do funkce obecní zastupitelstvo (§52 odst. 1 a 4 zákona o obcích). Zákon rozeznává jednak členy obecního zastupitelstva, kteří nejsou pro výkon své funkce dlouhodobě uvolněni, a jednak členy obecního zastupitelstva, kteří jsou pro výkon své funkce dlouhodobě uvolněni ze svého zaměstnání (srov. §32 zákona o obcích). Výkon povinností vyplývajících z funkce člena obecního zastupitelstva se považuje za výkon veřejné funkce (§31 odst. 1 zákona o obcích). Člen obecního zastupitelstva nesmí být pro výkon své funkce zkrácen na právech vyplývajících z jeho pracovního nebo jiného obdobného poměru (§31 odst. 2 zákona o obcích).
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že dovolateli nelze přisvědčit, činí-li rozdíl mezi postavením žalobce jako zastupitele a jeho působením „v postavení zástupce starosty“, neboť starostu (jeho zástupce) bylo možné zvolit pouze z řad členů obecního zastupitelstva, jinak řečeno, pro působení občana ve funkci starosty (jeho zástupce) bylo neoddělitelnou podmínkou (conditio sine qua non), aby byl řádně zvoleným členem obecního zastupitelstva. V tomto směru za výkon povinností vyplývajících z funkce člena obecního zastupitelstva ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 zákona o obcích je třeba považovat rovněž působení člena obecního zastupitelstva po jeho zvolení ve funkcích starosty nebo jeho zástupce, ať se již jedná o dlouhodobě uvolněného člena obecního zastupitelstva či o člena, který tuto veřejnou funkci vykonával vedle svého zaměstnání. Z uvedeného vycházelo i ustanovení §32 odst. 1 a 3 zákona o obcích, upravující odměňování členů obecního zastupitelstva, a v té době platné a na základě tohoto ustanovení vydané nařízení vlády č. 262/1994 Sb., o odměnách členům zastupitelstev v obcích, ve znění nařízení vlády č. 20/1997 Sb. a nařízení vlády č. 23/1999 Sb., podle jehož přílohy č. 1 byl žalobce jako člen zastupitelstva a zástupce starosty odměňován.
Úvahu o tom, že funkce starosty (jeho zástupce) byla vykonávána v pracovním poměru na základě ustanovení §2 odst. 2 zák. práce (zákona č. 65/1965 Sb. v tehdy platném znění), nelze odvíjet ani ze skutečnosti, že starosta (jeho zástupce) působí rovněž v oblasti přenesené působnosti obce (§21 zákona o obcích), neboť samotná okolnost, že podle §58 zákona o obcích tvoří obecní úřad kromě tajemníka a dalších pracovníků rovněž starosta a zástupce (zástupci) starosty, na jejich právním postavení ničeho nemění. Základním právním podkladem upravujícím vznik, změnu či zánik právního vztahu občana jako zastupitele a jako starosty (jeho zástupce) a jejich práva a povinnosti z tohoto vztahu vyplývající byla stále právní úprava obsažená v zákoně o obcích, která neumožňovala dovozovat, že uvedené veřejné funkce jsou vykonávány v pracovním poměru a že se na ně z uvedených důvodů vztahuje zákoník práce.
Z uvedeného vyplývá, že - jak o tom ostatně nemá ani žalobce pochybnosti - v žádném ustanovení zákona o obcích není zaručen dlouhodobě uvolněnému členu zastupitelstva nárok na dovolenou. Jeho názor, že za tohoto stavu je nutno vycházet z příslušných ustanovení zákoníku práce o dovolené na zotavenou, však nelze sdílet. Žalobci lze přisvědčit potud, že jeho postavení ve funkci zástupce starosty neslo některé „znaky pracovního poměru“, což ale lze tvrdit stejně dobře kupříkladu o pracovněprávních vztazích státních zástupců, anebo příslušníků ozbrojených sil, kteří svoji činnost přesto nevykonávají v pracovním poměru. Ve prospěch názoru, že funkci starosty vykonával v pracovněprávním vztahu, nelze argumentovat ani tím, že byl do této funkce zvolen a že volby jsou jedením ze způsobů vzniku pracovního poměru, neboť obdobně vzniká volbou například mandát poslance zastupitelských sborů, popřípadě jeho další funkce v orgánech sněmovny.
Protože tedy výkon funkce člena obecního zastupitelstva a v jeho rámci výkon funkce starosty (jeho zástupce) se - jak uvedeno výše - považuje za výkon veřejné funkce a protože tato veřejná funkce není vykonávána v pracovním poměru, bylo by možné zákoník práce vztáhnout na vztahy z této funkce vyplývající - jak odvolací soud správně dovozuje - pouze za podmínky, jestliže by to sám výslovně stanovil nebo pokud by to stanovily zvláštní předpisy (srov. §2 odst. 1 zák. práce).
V době, o kterou se jedná, bylo tímto předpisem týkajícím se posuzované problematiky nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném od 1.1.2000, tj. poté, co nabylo účinnosti nařízení vlády č. 461/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony. Podle ustanovení §10 odst. 2 cit. nařízení vlády, byl-li zaměstnanec dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce, poskytne mu dovolenou na zotavenou (její část) právnická nebo fyzická osoba, pro kterou je uvolněný zaměstnanec činný; tato právnická nebo fyzická osoba mu poskytne též tu část dovolené, kterou nevyčerpal před uvolněním. Nevyčerpal-li zaměstnanec dovolenou před uplynutím doby uvolnění, poskytne mu ji uvolňující zaměstnavatel. Splnění podmínek pro vznik nároku na dovolenou se přitom posuzuje vcelku za dobu před i po uvolnění.
Z uvedeného vyplývá, že, na rozdíl od vlastní odměny členovi obecního zastupitelstva, který je pro výkon této funkce dlouhodobě uvolněn ze svého zaměstnání, a odměny členovi obecního zastupitelstva, který vykonává funkci dlouhodobě uvolněného člena zastupitelstva a nebyl před tím v pracovním nebo jiném obdobném poměru, kterým tato odměna příslušela z rozpočtových prostředků obce (srov. §32 odst. 1 zákona o obcích), proplacení náhrady odměny za dovolenou nebylo možné požadovat z prostředků obce ani v případě, jestliže byl dlouhodobě uvolněnému členu zastupitelstva zachován pracovní nebo jiný obdobný poměr. Tím spíše platí, že ani v případě, jestliže dlouhodobě uvolněný člen zastupitelstva v průběhu výkonu své funkce původní pracovní poměr (tak jako žalobce) rozvázal, nebyla obec k proplacení požadovaného plnění pasivně věcně legitimována, neboť nárok na platbu za nerealizovanou dovolenou dlouhodobě uvolněného člena zastupitelstva zákon o obcích nezakládá, a příslušná ustanovení zákoníku práce o náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou v pracovním poměru ve výši průměrného výdělku – jak plyne ze shora uvedeného - na posuzovanou věc vztáhnout nelze.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.275,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 6.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu