ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4001.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4001/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J., s. d., zastoupeného advokátem, proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o 50.841,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 74/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007 č.j. 16 Co 295/2006-284, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.820,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 50.841,- Kč s 10% úroky z prodlení od 21.11.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná u něj pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.1975 jako vedoucí prodejny potravin a že při nástupu do práce podepsala dne 1.7.1975 písemnou dohodu o hmotné odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování. Vzhledem k tomu, že za inventarizační období od 28.3.1998 do 27.2.1999 byl na pracovišti žalované zjištěn schodek na svěřených hodnotách ve výši 192.655,- Kč, připadá na žalovanou - s přihlédnutím k její funkci a „po rozpočítání podílu náhrady škody jednotlivých zaměstnanců dle poměru jejich dosažených hrubých výdělků“ - podíl na schodku ve výši 50.841,- Kč. Uvedenou částku však žalovaná ani přes písemné urgence žalobci dosud nezaplatila.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29.3.2001 č.j. 8 C 74/2000-52 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 24.142,-Kč k rukám advokáta Mgr. R. S. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná pracovala u žalobce v inventarizačním období od 28.3.1998 do 27.2.1999 jako vedoucí prodejny, „přičemž měla sjednánu dohodu o kolektivní hmotné odpovědnosti“, a že inventurou ze dne 27.2.1999 byl na pracovišti žalované zjištěn „skutečný“ schodek na svěřených hodnotách ve výši 192.655,- Kč. Protože žalovaná „neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění“, dospěl k závěru, že žalovaná za vzniklý schodek odpovídá a že je proto povinna zaplatit žalobci „svůj podíl na tomto schodku, představující částku 50.841,- Kč“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8.11.2001 č.j. 16 Co 281/2001-78 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že žalobce, který je povinen prokázat vznik schodku na svěřených hodnotách a jeho výši, zatím nedoložil doklady k prokázání výše tvrzeného schodku. Za této situace soud prvního stupně „procesně pochybil“, jestliže postupem podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. nevyzval žalobce, aby bez zbytečného odkladu potřebné důkazy označil, a zároveň poskytl žalobci poučení o následcích nesplnění této výzvy.
Okresní soud ve Frýdku-Místku nato rozsudkem ze dne 17.3.2004 č.j. 8 C 74/2000-181 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 43.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Z. L. a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu v plné výši, přičemž konkrétní částka bude uvedena v samostatném usnesení“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že „skutečný stav hodnot svěřených k vyúčtování zjištěných ke dni 27.2.1999 byl vyjádřen v penězích částkou 1,740.157,80 Kč“, že „účetní stav vedený kontrolní účtárnou žalobce činil 1,936.514,37 Kč a po doúčtování dalších dokladů patřících do inventurního období bylo z tohoto účetního stavu odečteno 1.057,80 Kč“, že tedy „rozdíl mezi účetním stavem a fyzickým stavem zjištěným k 27.2.1999 představuje částku 232.236,50 Kč“, a že za tohoto stavu „při použité normě ztrát 642.588,56 Kč je nutno konstatovat nulový schodek na svěřených hodnotách“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze sdílet postup žalobce, který zmíněný účetní stav „posléze zvýšil o částku 703.717,79 Kč představující pohyby zboží, které sdělovala prodejna měsíčně kontrolní účtárně a které dle žalobce nebyly účetně doloženy“, neboť tuto částku představující „nedoložené úbytky zboží a přecenění“, „nelze dodatečně připočíst k účetnímu stavu či dokonce připočítat ke zjištěnému schodku“. Jelikož „inventarizací provedenou ke dni 27.2.1999 nebyl zjištěn schodek, nemůže se žalobce proti žalované domáhat jeho úhrady“, a proto soud žalobu „v celém rozsahu zamítl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14.12.2004 č.j. 16 Co 310/2004-206 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že za schodek nelze považovat škodu vzniklou nesprávným přeceněním zásob zboží, poškozením nebo úplným znehodnocením zboží. Podle jeho názoru však skutkový závěr soudu prvního stupně, že částka 703.717,79 Kč představuje přeceněné zboží, případně úbytek či znehodnocení zboží zatím nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná pohyby zásob zboží v uvedené hodnotě „evidovala toliko v počítači pod různým označením (např. přecenění, úbytky, odpisy, vyrovnání stavu zásob apod.), aniž by doložila tyto pohyby účetními doklady“; proto podle mínění odvolacího soudu „nelze vyloučit, že žalovaná a ostatní zaměstnanci prodejny prováděli tyto operace fiktivně za situace, kdy zboží v prodejně scházelo“. Soudu prvního stupně tedy uložil, aby v naznačeném směru žalovanou vyzval k doplnění jejích tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, a v závislosti na reakci žalované o věci znovu rozhodl, přičemž se neopomenul eventuelně vypořádat s námitkou žalované, že jí žalobce nevytvořil přiměřené podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozsudkem ze dne 25.4.2006 č.j. 8 C 74/2000-233 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 80.684,50 Kč k rukám advokáta Mgr. R. S. a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu v plné výši, přičemž konkrétní částka bude uvedena v samostatném usnesení“. Po doplnění řízení soud prvního stupně dovodil, že inventarizací provedenou na pracovišti žalované ke dni 27.2.1999 „byl zjištěn schodek ve výši 296.489,60 Kč, představující rozdíl mezi účetním stavem svěřených hodnot ve výši 2,639.174,36 Kč a skutečným stavem svěřených hodnot ve výši 1,704.157,80 Kč po snížení o normu ztrát ve výši 638.526,96 Kč“. Následně „rozhodnutím vedení žalobce zaměstnavatel navýšil tzv. normu ztrát na částku 742.361,56 Kč, a proto výsledný schodek, který byl dán hmotně odpovědným zaměstnancům k úhradě, byl vyčíslen částkou 192.655,- Kč“. Podle názoru soudu prvního stupně nebyl důvod pro nezapočtení částky 703.717,79 Kč do účetního stavu svěřených hodnot, neboť žalovaná ani po poučení podle ustanovení §118a odst.3 o.s.ř. „neprokázala svá tvrzení“ o tom, že k dodatečnému navýšení původně zjištěného účetního stavu svěřených hodnot o uvedenou částku „mělo dojít v důsledku dalších přecenění či přirozeným úbytkem, respektive znehodnocením zboží“; žalovaná evidovala pohyby zásob zboží v této hodnotě „pouze v počítači pod různým označením (např. přecenění, úbytky, odpisy, vyrovnání stavu zásob apod.), aniž by doložila tyto pohyby účetními doklady“, nevedla o nich v rozporu s vnitřními předpisy žalobce řádnou evidenci, a tudíž „nelze vyloučit, že jak žalovaná, tak ostatní zaměstnanci prodejny prováděli zmiňované operace fiktivně za situace, kdy zboží na prodejně scházelo“. Za tohoto stavu soud prvního stupně „považuje za prokázaný výsledný schodek, který po navýšení tzv. normy přirozených úbytků činil 192.655,- Kč“, přičemž „podíl žalované, která na provozovně vykonávala funkci vedoucí, vypočtený dle §182 odst. 1 a 2 zák. práce, představuje částku 50.841,- Kč“. Jelikož žalovaná „neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění, a tedy se nezprostila své odpovědnosti za schodek“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žaloba byla podána zcela po právu“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.1.2007 č.j. 16 Co 295/2006-284 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 25.420,50 Kč s 10% úroky z prodlení od 21.11.1999 do zaplacení“; „v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 25.420,50 Kč s 10% úroky z prodlení od 21.11.1999 do zaplacení“, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 98.513,- Kč k rukám advokáta Mgr. R. S. a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím okresního soudu“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná „neprokázala“ své tvrzení o tom, že částka 703.717,79 Kč, o niž byl na základě výsledků kontrolní účtárny dodatečně navýšen původně zjištěný účetní stav hodnot svěřených žalované k vyúčtování a k níž „nebyly kontrolní účtárně doloženy žádné doklady“, „představuje úbytek hodnot svěřených k vyúčtování vzniklý přeceněním, odcizením, poškozením či znehodnocením zboží“. Žalovaná a ostatní hmotně odpovědní zaměstnanci totiž pohyby zásob zboží v uvedené hodnotě evidovali toliko na počítači pod různým označením, „aniž by tyto pohyby doložili doklady podle příslušných vnitřních předpisů žalobce“ (zejména „směrnic trvalé platnosti“ č. 265, č. 278, č. 187 a č. 269), pouze na jejichž základě mohlo dojít k odtížení účetního stavu zásob (o přecenění zboží bylo třeba vést řádnou evidenci v autorizovaném sešitě a sepisovat zápis o provedení přecenění; na poškozené nebo úplně znehodnocené zboží bylo nutno vyhotovit samostatné soupisy, ihned informovat příslušného nadřízeného zaměstnance a požadovat vystavení protokolu). Za tohoto stavu tedy ani podle názoru odvolacího soudu „nelze vyloučit, že žalovaná a ostatní hmotně odpovědní zaměstnanci prodejny prováděli tyto operace v počítači fiktivně (za účelem zakrýt schodek) za situace, kdy zboží na prodejně scházelo“, o čemž „svědčí okolnost“, že sama žalovaná připustila, že „k vyrovnání stavu zásob“ u vína, kávy a alkoholu přistoupila poté, co byl zjištěn zvýšený počet krádeží a při kontrole značný úbytek tohoto zboží. Z výsledků provedeného dokazování tedy podle názoru odvolacího soudu „lze uzavřít, že žalobce prokázal, že rozdíl mezi opraveným účetním stavem svěřených hodnot ve výši 2,639.174,36 Kč a skutečným stavem svěřených hodnot ve výši 1,704.157,80 Kč činil 935.016,56 Kč“, kdy „tato částka představuje schodek na svěřených hodnotách“, který „je nutno podle §178b odst. 2 zák. práce snížit o normu ztrát ve výši 742.361,56 Kč“, neboť za tuto část schodku (u níž se předpokládá, že škoda vznikla nezaviněně z hospodářského rizika přirozeným úbytkem hodnot nebo z jiných objektivních příčin) žalovaná a ostatní společně hmotně odpovědní zaměstnanci neodpovídají. Kolektiv hmotně odpovědných zaměstnanců tedy „odpovídá za schodek ve výši 192.655,- Kč“, z čehož podíl žalované jako vedoucí prodejny činí 50.841,- Kč. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že „žalovaná neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti v příčinné souvislosti s údajným nesplněním povinnosti žalobce k vytváření příznivých pracovních podmínek“, s přihlédnutím k okolnostem vzniku schodku však odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody o jednu polovinu (§183 zák. práce).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že rozdíl mezi účetním a skutečným stavem zásob zboží (schodek) zjištěný za inventarizační období od 28.3.1998 do 27.2.1999 „byl způsoben nesprávným postupem při účtování přecenění ze strany žalobce“. Poukázala na skutečnost, že veškerý pohyb zásob byl veden v elektronické podobě na počítači propojeném s počítačovým systémem umístěným v sídle žalobce, a že proto „bylo zcela logické“, že i přecenění zaměstnanci prováděli přímo v počítači, neboť jinak by zboží nešlo prodat přes pokladnu. O každém přecenění byl vytištěn doklad z počítače, který byl zaslán žalobci, vedení přecenění přes autorizovaný sešit „by tak bylo duplicitní, bez dalšího významu“. Měsíční účetní evidence vycházela z pravidelných denních uzávěrek prováděných na počítači, které byly se všemi doklady o pohybech zboží zasílány na kontrolní účtárnu žalobce k rukám zaměstnankyně účtárny M. D., přičemž „žalovaná v průběhu inventarizačního období nikdy nebyla ze strany kontrolní účtárny vyzvána k doplnění scházejících dokladů, naopak veškeré přecenění či jiné úbytky byly prodejně zúčtovány k dobru“. Tvrdí-li nyní žalobce, že tyto doklady nemá k dispozici, pak toto tvrzení žalovaná „považuje za účelové“. Vzhledem k tomu, že „za celou dobu inventarizačního období nebyly při měsíční uzávěrce zjišťovány žádné rozdíly“ a ani „nebyly k práci žalované vzneseny ze strany žalobce žádné připomínky“, je podle mínění dovolatelky „zcela nemyslitelné“, aby došlo k takové změně účetního stavu zásob zboží, jaký byl následně zjištěn v provedené inventuře. Pro zjištěný rozdíl „je pouze jediné vysvětlení“, že „kontrolní účtárna žalobce zúčtovávala v průběhu inventarizačního období veškeré přecenění a změny cen, jakož i případné odpisy zboží v celém rozsahu k dobru prodejny, a po provedené inventuře zpětně takto provedené přecenění doúčtovala a od toho pak odečetla normu ztrát, která však nebyla dopředu známa a záležela toliko na volné úvaze odpovědných vedoucích pracovníků žalobce“. Protože vedle normy ztrát nebyl předem stanoven ani limit pro přecenění zboží, „jeví se jako nevěrohodná výpověď svědkyně D.“, která uvedla, že žalobkyni nejméně ve dvou případech telefonicky informovala o tom, že „má vysoké úbytky a že s tím má něco dělat“. Podle názoru žalované svědkyně takto vypověděla proto, že si „byla vědoma“ nesprávného postupu žalobce při účtování přecenění zboží, a jako dosavadní zaměstnankyně žalobce jej nemohla připustit, neboť „by to mohlo mít pro ni následky pracovněprávní, ba dokonce existenční“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že v rámci úvah o tom, že „nelze vyloučit, že žalovaná a ostatní hmotně odpovědní zaměstnanci prodejny prováděli některé operace v počítači fiktivně za účelem zakrýt schodek“, odkázal na její vyjádření, že „k vyrovnání stavu zásob u vína, kávy a alkoholu přistoupila poté, co by zjištěn vyšší počet krádeží a při kontrole značný úbytek zboží“, ačkoliv k tomu, že by žalovaná cokoliv fiktivně přeceňovala, „nebyl v řízení předložen žádný důkaz“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu „uložil věc znovu projednat a rozhodnout“.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jeho názoru „směřuje proti rozhodnutí, proti kterému to zákon nedovoluje“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 25.420,50 Kč s úroky z prodlení) potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalované z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalované přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 25.4.2006 č.j. 8 C 74/2000-233 (ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení) jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 17.3.2004 č.j. 8 C 74/2000-181 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 14.12.2004 č.j. 16 Co 310/2004-206.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 25.4.2006 č.j. 8 C 74/2000-233 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 14.12.2004 č.j. 16 Co 310/2004-206 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž tehdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že „skutkový závěr soudu prvního stupně, že částka 703.717,79 Kč představuje přeceněné zboží, případně úbytek či znehodnocení zboží zatím nemá oporu v provedeném dokazování“, a že ohledně této skutečnosti bylo třeba žalovanou podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů potřebných k jejich prokázání. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pokyny k odstranění tohoto „procesního pochybení“, jímž „došlo k tomu, že soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu“. Při svém novém rozhodnutí tedy soud prvního stupně bral za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu, a tudíž právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že inventarizací provedenou na pracovišti žalované ke dni 27.2.1999 byl zjištěn „výsledný schodek, který byl dán hmotně odpovědným zaměstnancům k úhradě“, ve výši 192.655,- Kč („představující rozdíl mezi účetním stavem svěřených hodnot ve výši 2,639.174,36 Kč a skutečným stavem svěřených hodnot ve výši 1,704.157,80 Kč po snížení o normu ztrát „navýšenou na částku 742.361,56 Kč“), neboť žalovaná ani po poučení „neprokázala svá tvrzení“ o tom, že k dodatečnému navýšení původně zjištěného účetního stavu svěřených hodnot o částku 703.717,79 Kč „mělo dojít v důsledku dalších přecenění či přirozeným úbytkem, respektive znehodnocením zboží“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalované není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí „má ve věci samé zásadní význam“ a spočívá rovněž „na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že výpověď svědkyně D. „se jeví jako nevěrohodná“ a „je ovlivněna i tím, že je i nadále zaměstnankyní žalobce“, a že k úvahám odvolacího soudu o možném fiktivním přeceňování zboží za účelem zakrýt schodek „nebyl v řízení předložen žádný důkaz“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li – mimo jiné – že „žalovaná v průběhu inventarizačního období nikdy nebyla ze strany kontrolní účtárny vyzvána k doplnění scházejících dokladů, naopak veškeré přecenění či jiné úbytky byly prodejně zúčtovány k dobru“, že „za celou dobu inventarizačního období nebyly při měsíční uzávěrce zjišťovány žádné rozdíly“ a ani „nebyly k práci žalované vzneseny ze strany žalobce žádné připomínky“, a že je tedy „zcela nemyslitelné“, aby došlo k takové změně účetního stavu zásob zboží, jaký byl následně zjištěn v provedené inventuře. Žalovaná současně oproti skutkovým zjištěním soudů (že žalovaná „neprokázala“ své tvrzení o tom, že částka 703.717,79 Kč, o niž byl dodatečně navýšen původně zjištěný účetní stav hodnot svěřených žalované k vyúčtování a k níž „nebyly kontrolní účtárně doloženy žádné doklady“, „představuje úbytek hodnot svěřených k vyúčtování vzniklý přeceněním, odcizením, poškozením či znehodnocením zboží“), předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „veškeré doklady o pohybech zboží byly zasílány žalobci“, který nyní „účelově“ tvrdí, že je nemá k dispozici, a že schodek zjištěný za předmětné inventarizační období „byl způsoben nesprávným postupem při účtování přecenění ze strany žalobce“), na jejichž základě pak předkládá svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.910,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 3.210,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. R. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 610,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.820,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu