ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4013.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4013/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po A. K., zemřelé dne 31. prosince 1983, za účasti 1) M. K., zastoupeného advokátem, 2) R. K., zastoupeného advokátem, 3) J. K., 4) M. K., 5) M. K., 6) I. D., 7) K. D., 8) J. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 611/2000, o dovolání M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2007, č. j. 24 Co 286/2006-495, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3.8.1984, č. j. 4 D 186/84-16, bývalé Státní notářství pro P. určilo obecnou cenu majetku A. K., zemřelé dne 31.12.1983 (dále též jen „zůstavitelka“), výši jejích dluhů a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce a schválilo ve výroku rozhodnutí citovanou dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce Při posouzení dědického práva vycházelo ze závěru, že dědici po zůstavitelce jsou ze zákona její manžel V. K. a synové PhDr. V. K. a M. K.
Podáním ze dne 15.2.1999 syn zůstavitelky M. K., navrhl dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce ohledně „pozemku parc. č. 653/78, role, katastrální území K., obec P. (nyní přečíslováno na 2011/2 a 2011/1)“ s tím, že nemovitost byla v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a jejího manžela V. K.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18.5.2000, č. j. 34 D 611/2000-69, návrh na zahájení dodatečného projednání dědictví zamítl a řízení zastavil. Vycházel ze závěru, že „k předmětu dodatečného projednání dědictví nabyli vlastnictví na základě darovací smlouvy R. K. (jeden z právních nástupců manžela zůstavitelky V. K., zemřelého dne 19.4.1999, a syna zůstavitelky PhDr. V. K., zemřelého dne 17.5.1996) a M. K. (jeho manželka).
K odvolání syna zůstavitelky M. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.9.2000, č. j. 24 Co 253/2000-92, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že „okolnost, zda zůstavitelka byla či nebyla ke dni svého úmrtí spoluvlastnicí předmětného pozemku, nebyla dosud vyřešena“ a že „půjde o skutečnost spornou mezi účastníky řízení (tj. odvolatelem na straně jedné a právními nástupci již zemřelého pozůstalého syna PhDr. V. K. na straně druhé)“ .
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 17.10.2002, č. j. 34 D 611/2000-194, určil, že „pozemek parc. číslo 653/78 role v katastrálním území K. (nyní přečíslována 2011/2 a 2011/1) byl v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a jejího manžela V. K.“.
K odvolání R. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.2.2003, č. j. 24 Co 40/2003-215, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 jako věcně správné potvrdil.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal R. K. dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22.12.2004, č.j. 30 Cdo 2299/2003-243, odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 23. 3. 2006, č. j. 34 D 611/2000-419, opraveným usnesením ze dne 11.5.2006, č. j. 34 D 611/2000-460, určil, že „z majetku, který náležel do bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitelky a jejího manžela V. K. v celkové hodnotě 47.247,91 Kč patří do dědictví po zůstavitelce jedna polovina pozemku parc. č. PK 653/78 role s jednou polovinou zděné garáže, s jednou polovinou plechové garáže, s jednou polovinou plotů, studny, drobných staveb – kolny a trvalých porostů, (nyní označeného v katastru nemovitostí pod parc. č. 2011/2 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 35 m2, parc. č. 2011/1 zahrada o vým. 633 m2 a parc. č. 2011/3 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 241 m2 s jednou polovinou garáže bez čp./če na pozemku parc. č. 2011/2, zaps. na listu vlastnictví pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., Katastrální pracoviště P.) vše v katastrálním území K. v ceně…23.623,95 Kč“ a že „poz. manželovi V. K., který dne 19.4.1999 zemřel, připadá jedna polovina pozemku parc. č. PK 653/78 role s jednou polovinou zděné garáže, s jednou polovinou plechové garáže, s jednou polovinou plotů, studny, drobných staveb – kolny a trvalých porostů, (nyní označeného v katastru nemovitostí pod parc. č. 2011/2 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 35 m2, parc. č. 2011/1 zahrada o vým. 633 m2 a parc. č. 2011/3 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 241 m2 s jednou polovinou garáže bez čp./če na pozemku parc. č. 2011/2, zaps. na listu vlastnictví pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., Katastrální pracoviště P.) vše v katastrálním území K. v ceně 23.623,95 Kč“; dále určil „obvyklou cenu dodatečně zjištěného majetku zůstavitelky částkou 23.623,95 Kč, obvyklou cenu majetku zůstavitelky celkem 51.363,95 Kč, čistou hodnotu dědictví částkou 49.475,95 Kč“ a že „výše dluhů zůstává nezměněna 1.888,- Kč“; současně potvrdil, že „veškerý dodatečně zjištěný majetek zůstavitelkou zanechaný v ceně 23.623,95 Kč, tj. jednu polovinu pozemku parc. č. PK 653/78 role s jednou polovinou zděné garáže, s jednou polovinou plechové garáže, s jednou polovinou plotů, studny, drobných staveb – kolny a trvalých porostů, (nyní označeného v katastru nemovitostí pod parc. č. 2011/2 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 35 m2, parc. č. 2011/1 zahrada o vým. 633 m2 a parc. č. 2011/3 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 241 m2 s jednou polovinou garáže bez čp./če na pozemku parc. č. 2011/2, zaps. na listu vlastnictví pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., Katastrální pracoviště P.) vše v katastrálním území K. v ceně 23.623,95 Kč, nabyl do vlastnictví poz. manžel V. K., který dne 19.4.1999 zemřel, proti tomu, že vyplatí poz. synům M. K. a PhDr. V. K., který dne 17.5.1996 zemřel, každému z nich na jejich zákonný dědický podíl peněžitou částku ve výši 7.874,65 Kč splatnou do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení“; zároveň uložil dědicům a právním nástupcům zemřelých dědiců povinnost uhradit odměnu notářky a soudního znalce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dne 15.2.1999 písemným podáním podal poz. syn M. K., návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně pozemku číslo 653/78 role v k.ú. K. (nyní přečíslováno na 2011/2, 2011/1 a 2011/3)“; že „tyto parcely jsou zapsány na listu vlastnictví Kat. úřadu P. – m.“; že „zde jako vlastníci jsou však v části A zapsáni R. K. a M. K., a to každý jednou polovinou“; že „tito nabyli vlastnictví na základě darovací smlouvy uzavřené mezi panem V. K. a shora uvedenými ze dne 8.12.1997 vložené do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. – m. pod č.j. V 12 – 20937/97 s právními účinky dnem 10.12.1997“; že „na těchto pozemcích jsou postaveny nemovitosti, rodinný dům, náležející shora obdarovaným“; že „dědici a jejich právní nástupci byli vyzváni k uzavření dědické dohody“; že „nedošlo-li k dohodě nebo nebyla-li státním notářstvím schválena, provede státní notářství vypořádání mezi dědici a rozhodne o tom, co který z dědiců nabyl“; že „v případě vypořádání podle §39 odst. 3 not. řádu je taktéž povinností soudu předcházet budoucím spoluvlastnickým sporům“; že „sám pozůstalý manžel nemovitosti daroval a v závěti vyslovil taktéž přání, komu by měly připadnout při vypořádání dědictví“; že „v rámci případného vypořádání je možno nasměrovat vlastnictví nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto dodatečného projednání, k vlastníkům stavby a tak napomoci vyřešit tuto patovou situaci bez dalšího soudního řízení“.
K odvolání syna zůstavitelky M. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.2.2007, č.j. 24 Co 286/2006-495, usnesení soudu prvního stupně potvrdil „ve znění opravného usnesení ve výrocích IV., V., VI., VII.“ a „ve výroku III. s tou úpravou, že slova ‚potvrzuje se, že‛ na začátku tohoto výroku se nahrazují slovy ‚vypořádává dědictví tak, že‛; současně rozhodl, že usnesení soudu I. stupně „v nenapadených výrocích I. a II. zůstává nedotčeno“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „je nepochybné, že v předmětné věci náleží do dědictví (resp. je předmětem dodatečného projednání dědictví) ½ pozemku dle PK parcelní č. 653/78 s ½ zděné garáže, s ½ plechové garáže, s ½ plotů, studny, drobných staveb – kolny a trvalých porostů, nyní označeného v katastru nemovitostí jako parc. č. 2011/1 – zahrada o výměře 633 m2 a parc. č. 2011/3 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 241 m2 s ½ garáže bez č.p. (č.e.) na pozemku parc. č. 2011/2 zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území K., obec P.“; že „je nepochybné, že stavby, které se v současné době na předmětném pozemku nacházejí, jsou ve vlastnictví pozůstalého vnuka R. K. a jeho manželky, kteří zde bydlí i s pravnuky“; že „obecným požadavkem vztahujícím se k vypořádání dědictví podle ustanovení §484 odst. 2 obč. zák. je rovněž vyřešení právních vztahů mezi dědici takovým způsobem, aby se předcházelo rozporům, k nimž by mohlo docházet při spoluvlastnictví k věcem, které vylučují nebo značně komplikují jejich užívání více subjekty, nebo tam, kde by se spoluvlastníky věci měly stát osoby, jejichž vztahy předurčují zásadní neshody při hospodaření se společnou věcí“; že „ukládá-li zákon (§484 odst. 2 věta první obč. zák.) soudu, aby přihlédl k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti, musí být při vypořádání dědictví přihlédnuto také k tomu, k jakému účelu nemovitost a jiné věci patřící do dědictví mají sloužit, jaké jsou osobní a rodinné poměry všech dědiců, jaké mají jednotliví dědicové předpoklady k užívání věcí patřících do dědictví apod.“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „jiný způsob vypořádání by právě tuto okolnost, která je v dané věci určujícím hlediskem účelného využití věci, nerespektoval, když je zároveň nepochybné, že takovým způsobem vypořádání se předejde budoucím sporům mezi dědici“; že „z jejich postojů zřetelných z dosavadního průběhu řízení nelze usuzovat na budoucí harmonické vztahy při realizaci spoluvlastnictví za předpokladu, že vypořádání dědictví by bylo uskutečněno připadnutím pozemku (resp. jeho ½) do jejich podílového spoluvlastnictví“.
Proti tomuto usnesení podal syn zůstavitelky M. K. dovolání s tím, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Namítá, že „v projednávané věci on a jeho bratr jsou neopominutelnými dědici“; že „mezi ním a bratrem (resp. právním nástupcem po jeho bratrovi) není žádného sporu, shodli se společně na tom, že dědictví přijímají, nenavrhli vypořádání dědictví tak, jak bylo učiněno soudem prvého stupně a následně potvrzeno soudem odvolacím“; že „právní otázka, zda tedy je možno změnit proces rozhodování o dědictví tak, že do okruhu původních dědiců bude zahrnuta množina osob, o jejichž dědictví není pravomocně rozhodnuto (čímž je předjímáno rozhodnutí navazující), je otázkou, která byla podle názoru dovolatele Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, posouzena v rozporu s hmotným právem“; že „zásadní právní otázkou je, čím se soud řídí v případě, že většina dědiců po zemřelém otci (znovu je třeba připomenout, že o jejich dědictví není zatím rozhodnuto, resp. není ještě dáno, že okruh dědiců nebude zmenšen - či zvětšen) souhlasí a chce, aby v řízení po zemřelé A. K. soud do dohody dvou synů nezasahoval a přijal jejich dohodu o tom, že každý z nich nabude z nemovitostí do dědictví náležejících zákonný podíl“ a že „je tedy právní otázkou, zda, není-li rozporu mezi dědici, může soud rozhodnout proti jejich vůli“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
M. K., I. D., K. D. a J. Š. se k dovolání „připojili“. R. K. k dovolání „konstatoval správnost napadeného rozhodnutí jak po stránce skutkové, tak po stránce právní“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka A. K. zemřela dne 31.12.1983, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě M. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp. zn. 21 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005).
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu M. K. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a M. K. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání M. K. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je však dodat, že postup soudů v dané věci nevybočoval z rámce ustálené soudní judikatury.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu