ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4302.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4302/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. s. K., a.s., zastoupenému advokátem, o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 24 C 102/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2007, č.j. 16 Co 278/2006-238, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2007, č.j. 16 Co 278/2006-238, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 6. 2006, č.j. 24 C 102/2004-218, ve věci samé [(v odstavcích II. a III., tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „soud určil, že žalovaný je povinen žalobci rozvázat pracovní poměr dnem 28. 2. 2001 na základě výpovědi, kterou dal svým dopisem ze dne 28. 11. 2000, jelikož mu tímto dnem dle ní skončila výpovědní doba a žalobce na dobu do skončení pracovněprávních sporů s ním hodlá nastoupit do pracovního poměru k jinému zaměstnavateli“, a aby „soud určil, že žalovaný je povinen žalobci vydat potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) pro potřebu jeho nového zaměstnavatele, dále potvrzení skutečností rozhodných pro posouzení nároků na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání pro potřebu Ú. p. K. v případě, bude-li se o něj žalobce ucházet, a dále potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za zdaňovací období 2001, aby si žalobce mohl u F. ú. v K. podat daňové přiznání a potvrzení o délce zaměstnání a praxe pro potřebu žalobce a U.“)] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že právní otázku aplikace ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. na zjištěný skutkový stav posoudil v souladu s ustálenou judikaturou a že jinak byl v dovolání uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), případně zmatečnostní vada podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba na plnění [zdůraznil, že nejde o žalobu na určení, za jakou ji nesprávně považoval soud prvního stupně, a proto není třeba zkoumat naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.)], kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému rozvázat s ním pracovní poměr dnem 28. 2. 2001 na základě výpovědi, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 28. 11. 2000, není důvodná proto, že „požadavek žalobce nemá oporu v právních předpisech“, a že žalobě na vydání potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu), potvrzení skutečností rozhodných pro posouzení nároků na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za zdaňovací období 2001 a potvrzení o délce zaměstnání a praxe nelze vyhovět proto, že těmto „požadavkům žalobce“ bylo vyhověno ještě před rozhodnutím ve věci; v řízení bylo totiž prokázáno, že uvedená potvrzení byla žalobci v průběhu řízení doručena.
Žalobce v první řadě odvolacímu soudu vytýká, že „potvrdil rozsudek okresního soudu, ač byl věcně nesprávný, když soud neposuzoval věc k datu, kdy došlo k rozhodné skutečnosti, tj. ke dni skončení pracovního poměru, nýbrž k datu stanovenému tak, aby mohl rozhodnout v neprospěch žalobce“, a že „nerespektoval publikovaná stanoviska Nejvyššího soudu ve věci časové posloupnosti vydání posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání“.
V soudní teorii a praxi nikdy nebylo pochyb o tom, jaký stav (který okamžik) je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, který je základem pro rozhodnutí soudu o věci samé.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení; uvedené platí i pro odvolací řízení (srov. §211 o.s.ř.).
Zásada uvedená v ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. znamená, že soud při rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení (a k právním předpisům v té době platným), ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (a k právním předpisům v době vyhlášení rozhodnutí platným), a že nesmí vzít v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci soud vychází z ustanovení‚ §154 odst. 1 o.s.ř. tehdy, jestliže skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva pro rozhodnutí též významné.
Stanoví-li zákon, že pro právní posouzení věci jsou rozhodné skutečnosti, které nastaly v určité době (jako je tomu například při rozhodování o žalobě na určení neplatnosti právního úkonu, kterou je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn), soud ke skutečnostem nastalým později nepřihlíží, i kdyby tu byly v době jeho rozhodování. Procesní ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. se nedotýká těch ustanovení hmotného práva, která váží vznik, změnu nebo zánik práva nebo povinnosti k určité době (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp.zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 14, ročník 1975).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Pro rozhodování soudu o žalobě (její části), kterou se žalobce domáhal vydání potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu), potvrzení skutečností rozhodných pro posouzení nároků na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za zdaňovací období 2001 a potvrzení o délce zaměstnání a praxe, platí, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které zde byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží i ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že v době vyhlášení rozsudku (ke dni 23. 6. 2006) měl soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby v této části k dispozici takové skutkové zjištění, že žalobou požadovaná potvrzení byla již žalobci vydána (byť - jak uvedl - „opožděně“ až v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2001, č.j. 16 Co 19/2001, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2001).
Jestliže tedy odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět proto, že „požadavkům žalobce bylo vyhověno ještě před rozhodnutím ve věci“, postupoval v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o.s.ř. a s ustálenou judikaturou, neboť vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně; přihlédl správně k tomu, co nastalo až po podání žaloby, avšak do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Okolnost (tvrzená dovolatelem), že odvolací soud „nerespektoval publikovaná stanoviska Nejvyššího soudu ve věci časové posloupnosti vydání posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání“, nemá za této situace pro posouzení opodstatněnosti žaloby v této části žádný význam.
Žalobce dále – jak je zřejmé z obsahu dovolání (z vylíčení dovolacích důvodů) - kromě toho, že podrobně rekapituluje dosavadní průběh celého řízení (v podáních ze dne 13. 4. 2007 a 16. 4. 2007), odvolacímu soudu vytýká, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívajícími zejména v „délce řízení, když žaloba byla podána již 7. 3. 2001“, v „opakovaném porušování procesních práv žalobce zdokumentovaném podrobně v právním rozboru ze dne 13. 4. 2007 a 16. 4. 2007 (dovolání)“, v „neprovedení či zamítání jím navrhovaných důkazů anebo námitek soudem“, v tom, že „celé řízení mělo víceméně charakter justičního komplotu vůči osobě žalobce“, což „vyplývá zejména z procesních pochybení prvoinstančního soudu, která jsou ze spisu patrná, a z postupu soudu odvolacího, který tato pochybení nejenže přehlížel, ale také se je snažil zakrýt, a to např. tím, že potvrdil rozsudek okresního soudu, ač byl věcně nesprávný“), a že uplatňuje zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. (když tvrdí, že „postupem soudu bylo zmařeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces“). Případnou existencí dovolatelem tvrzených vad, které by mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně zmatečnostní vadu odnětí možnosti jednat před soudem podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., se však dovolací soud nemohl zabývat, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce. Zmatečnosti pak nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné, a uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu