ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4317.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4317/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. M., jako správce konkursní podstaty úpadce U . G., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – F. ř. p. h. m. P., zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, za účasti České republiky - Ministerstva financí v P. 1, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 150/2005, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č.j. 58 Co 114/2006-48 ve znění usnesení ze dne 17. července 2007, č.j. 58 Co 114/2006-83 takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.3.1999, č.j. 37 Sd 84/98-17, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci 25.3.1999, byla přijata do úschovy částka 3.555.950,- Kč, kterou dne 21.1.1999 složilo F. ř. p. hl. m. P., jako \"nájem za rok 1997 a 1998\" z důvodu, že \"má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem\". K odůvodnění svého návrhu F. ř. p. hl. m. P. uvedlo, že jde o nájem nebytových prostor v hotelu K. v P. 4 – H., které mu pronajala podle \"smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 15.3.1994, jejího dodatku č. 1 ze dne 1.8.1994 a následné nájemní smlouvy ze dne 21.12.1994\" společnost U. G., s.r.o., a že má \"důvodné pochybnosti\" o tom, kdo je pronajímatelem (a tudíž jeho věřitelem), neboť společnost U . G., s.r.o. nabyla objekt hotelu na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.1994, prodávající Fond národního majetku České republiky dnem 23.10.1995 od této smlouvy odstoupil a ze zatím nepravomocného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.9.1998, sp. zn. 14 Cm 20/97 vyplývá, že společnost U . G., s.r.o. účinným odstoupením od smlouvy \"své vlastnictví pozbyla\".
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne ze dne 9.6.1999, č.j. 37 Sd 84/98-35, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 30.6.1999, zamítl návrh Fondu národního majetku ČR na vydání této úschovy a usnesením ze dne 15.8.2005, č.j. 37 Sd 84/98-121, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 6.9.2005, zamítl návrh na vydání této úschovy podaný žalobcem. Svá rozhodnutí zdůvodnil tím, že s vydáním úschovy Fondu národního majetku ČR nesouhlasil příjemce (společnost U . G., s.r.o.), že s vydáním úschovy žalobci nesouhlasil žalovaný (jako složitel) a Fond národního majetku ČR (jako osoba uplatňující právo na vydání předmětu úschovy) a že tyto osoby se mohou \"domáhat udělení souhlasu s vydáním úschovy v samostatném řízení podle ust. §185e o.s.ř.\".
Žalobce se žalobou podanou dne 15.9.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal, aby žalovanému - složiteli F. ř. p. h. m. P. bylo uloženo \"souhlasit s vydáním\" této úschovy žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pohledávku za žalovaným na nájemném \"za užívání objektu čp. v P., katastrální území H.\" v celkové výši 17.548.942,- Kč zapsal do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce U . G., s.r.o. a že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 byla žaloba o vyloučení této pohledávky ze soupisu zamítnuta. Bylo tím postaveno najisto, že finanční prostředky za užívání nebytových prostor žalovaným patří do konkursní podstaty úpadce U. G., s.r.o.; nesouhlas s jejich vydáním žalobci je proto \"bezdůvodný a protiprávní\".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.2.2006, č.j. 40 C 150/2005-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.825,- Kč \"na účet\" advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že společnost U . G., s.r.o. (úpadce) získala v privatizaci od Fondu národního majetku ČR na základě smlouvy ze dne 1.3.1994 mimo jiné budovu č.p. v P. 4 – H., že prostory v ní přenechala do užívání žalované, že pro nezaplacení kupní ceny Fond národního majetku ČR následně od smlouvy odstoupil a že dnem 1.3.2002 byl prohlášen na majetek společnosti U . G., s.r.o. konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalobce. V \"soudních řízeních bylo najisto postaveno\", že vlastníkem budovy zůstal Fond národního majetku ČR, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 bylo stanoveno, že \"v době vzniku pohledávek\" byl vlastníkem nemovitosti FNM a úpadce ho pronajímal bez jeho souhlasu, že FNM má proto proti úpadci nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti a že nárok měl a mohl FNM \"uplatnit v přihlášce v konkursu\"; vyplývá z toho, že předmět úschovy patří do konkursní podstaty úpadce U . G., s.r.o. a že má být vydán žalobci jako správci této podstaty. Námitky žalované a vedlejšího účastníka odmítl s odůvodněním, že \"žaloba v tomto případě založená na ustanovení §185e o.s.ř. vychází z procesního práva a nelze proto uvažovat o promlčení\", a že \"žalovaná byla v řízení správně označena v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb.\".
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2006, č.j. 58 Co 114/2006-48 ve znění usnesení ze dne 17.7.2007, č.j. 58 Co 114/2006-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.556,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud poukázal na své usnesení ze dne 11.10.2005, č.j. 21 Co 224/2002-182, vydané ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 206/99, a shodně se soudem prvního stupně na základě rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 dovodil, že \"pohledávka odpovídající částce v soudní úschově\" byla do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce U . G., s.r.o. pojata oprávněně, i když vznikla \"na základě neplatných právních úkonů úpadce\", a že požadavek žalobce na vydání předmětu úschovy je opodstatněný. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal i s námitkou promlčení, neboť \"použití právního institutu promlčení, jako obrany proti nároku na plnění uplatněné po uplynutí promlčecí doby, je v tomto případě pojmově vyloučeno, žalovaná jako nájemce svou povinnost splnila složením částky do soudní úschovy a proti vedlejšímu účastníkovi pak žádný nárok žalobou v tomto řízení uplatněn nebyl\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání. Shodně namítají, že žaloba je \"předčasná\", neboť \"žalobce požádal o vydání předmětu úschovy neexistující subjekt, a to F. ř. p. hl.m. P. a nikoli žalovanou, kterou označil až při posledním jednání ve věci\", a že žalobce o vydání úschovy požádal až dne 11.2.2005, tedy po uplynutí téměř 6 let od složení částky 3.555.950,- Kč do úschovy, a jeho nárok je \"promlčen v obecné tříleté promlčecí lhůtě\". Úpadci nikdy nevznikl nárok na nájemné, které bylo žalovanou složeno do soudní úschovy, neboť v rozhodné době nebyl vlastníkem nemovitostí, za jejichž užívání vznikl nárok na nájemné, a neměl ani žádný jiný právní titul k jeho \"inkasu\", a nebylo ani prokázáno, že \"by předmětem řízení u Vrchního soudu v Praze byly i pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, resp. soudní úschovy\". Vedlejší účastník a žalovaná se dále domnívají, že \"účelem řízení o soudní úschově je ochrana dlužníka pro případ, že věřitel nepřijímá plnění nebo není-li jisté, který z určitých konkrétních subjektů je oprávněným věřitelem\", a že proto je vždy třeba v rámci řízení o vydání úschovy vyřešit předběžnou otázku, který z účastníků řízení má hmotněprávní nárok na vydání úschovy. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 však tuto právní otázku \"neřešil, protože i sám označil více možností, komu náleží nárok vůči uživatelům nebytových prostor\", a uvedl pouze, že nejsou podmínky pro vyloučení pohledávky z konkursní podstaty. Dovolatelé mají za to, že otázka právního důvodu, na jehož základě by měla žalovaná plnit, je předmětem řízení o úschově (řízení o nahrazení souhlasu), v němž je soud povinen zkoumat hmotněprávní podklady pro existenci nároku žalobce vůči žalované na plnění. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl; k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podala žalovaná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je pro rozhodnutí soudu o uložení povinnosti dát souhlas s vydáním úschovy vydávané ve smyslu ustanovení §185e o.s.ř. významné, že pohledávka, k jejímuž uspokojení bylo plnění složeno do soudní úschovy, byla zapsána do soupisu konkursní podstaty a že žaloba o její vyloučení z majetkové podstaty podaná podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla zamítnuta. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované zčásti je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že společnost U . G., s.r.o. (úpadce) získala v privatizaci od Fondu národního majetku ČR podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.1994 č. 138/94 mimo jiné \"budovy čp. a s pozemky v k.ú. H.\" a že nebytové prostory v budově čp. pronajala (podle smlouvy ze dne 15.3.1994 a posléze smlouvy ze dne 21.12.1994) žalované. Prodávající Fond národního majetku ČR z důvodu nezaplacení kupní ceny od smlouvy o prodeji podniku odstoupil; otázka odstoupení od této smlouvy byla ve vztahu mezi společností U . G., s.r.o. a Fondem národního majetku ČR vyřešena pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.9.1998, č.j. 14 Cm 20/97-51 (potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6.10.1999, č.j. 1 Cmo 136/99-96) se závěrem, že \"došlo k platnému odstoupení od smlouvy dne 23.10.1995 ve smyslu ustanovení §345 odst. 3 obchodního zákoníku a smlouva o prodeji podniku ze dne 1.3.1994 podle ustanovení §351 obchodního zákoníku zanikla\". Po prohlášení konkursu na majetek společnosti U . G., s.r.o. byla do soupisu konkursní podstaty mimo jiné zapsána pohledávka úpadce proti žalované ve výši 15.977.750,- Kč \"z titulu nároku na zaplacení nájemného za užívání nebytových prostor v objektu čp. v P. 4, k.ú. H., v období od roku 1997 do října 2001\"; rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.4.2004, č.j. 13 Cm 967/2002-83 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 byla žaloba Fondu národního majetku ČR na vyloučení této pohledávky úpadce ze soupisu konkursní podstaty zamítnuta s odůvodněním, že \"sám neuzavřel\" se žalovanou nájemní smlouvu a že tedy proti němu nemůže mít právo na nájemné, což současně neznamená, že by neměl \"právo domáhat se proti uživatelům nemovitosti v jeho vlastnictví nároku z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez souhlasu vlastníka na základě absolutně neplatných nájemních smluv\".
Podle ustanovení §568 věty první občanského zákoníku nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy.
Podle ustanovení §185a odst. 1 o.s.ř. lze u soudu složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.
Podle ustanovení §185d odst. 1 o.s.ř. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení §185d odst. 1 a 2 o.s.ř. (tj. jiné osobě než složiteli, příjemci nebo přihlašovateli), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§185d odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §185e o.s.ř. byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.
Složení peněz do soudní úschovy ve smyslu ustanovení §185a a násl. o.s.ř. má soluční účinky, tj. účinky splnění závazku složitelem. Pravomocné usnesení soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy má z hlediska zániku práv a povinností stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem nebo jiným oprávněným účastníkem; za okamžik splnění (uspokojení) nároku se považuje den, v němž byl předmět úschovy složen u soudu. Uvedené následky však nastanou jen tehdy, jestliže dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem.
V posuzovaném případě žalovaná (jako složitelka) složila do soudní úschovy částku 105.450,- Kč na nedoplatku nájemného za rok 1997 a částku 3.450.500,- Kč jako dluh na nájemném za dobu od ledna do října 1998 (měsíční nájemné činilo 345.050,- Kč), celkem 3.555.950,- Kč, dne 21.1.1999. Protože pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.3.1999, č.j. 37 Sd 84/98-17 byla tato částka do úschovy přijata, došlo dnem složení do úschovy (tj. dnem 21.1.1999) splněním k zániku pohledávky pronajímatele v uvedeném rozsahu. V době, kdy byl prohlášen konkurs na majetek společnosti U . G., s.r.o. (tj. ke dni 1.3.2002), tedy úpadce neměl (nemohl) mít pohledávku z důvodu nájemného proti žalované, i kdyby mu v rozsahu plnění složeného do soudní úschovy skutečně vznikla, neboť v tomto rozsahu (také) splněním zanikla. I když byla pohledávka zapsána do soupisu konkursní podstaty úpadce a i když z něho nebyla podle rozhodnutí soudu vyloučena, nemohlo tím být předurčeno, komu má být z úschovy složená částka vydána. Otázka, zda má právo na vydání předmětu úschovy, přijaté usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.3.1999, č.j. 37 Sd 84/98-17, příjemce (společnost U . G., s.r.o.) nebo přihlašovatel (Fond národního majetku ČR, nyní Česká republika - Ministerstvo financí), nemůže být posuzována při rozhodování o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková podstata byla zařazena oprávněně do soupisu majetkové podstaty (§19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), neboť při ní nejde o vyřešení pochybností, zda náleží do majetkové podstaty; lze ji řešit výlučně v řízení o úschovách podle ustanovení §185a a násl. o.s.ř., popřípadě v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, podané podle ustanovení §185e o.s.ř., byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že odvolací soud nepostupoval správně, když na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.4.2004, č.j. 13 Cm 967/2002-83 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. 15 Cmo 165/2004-114 ostatně byl v mezidobí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2007, sp. zn. 29 Odo 1149/2005 zrušen a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení) dovodil, že částka složená žalovanou má být vydána do konkursní podstaty úpadce U . G., s.r.o. Veden tímto chybným právním názorem se nezabýval zejména tím, kdo měl po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.1994 č. 138/94 z jejích účastníků postavení pronajímatele ze smlouvy o nájmu nebytových prostor v objektu čp. v P. 4 – H. a kdo z nich tedy má podle hmotného práva nárok na předmět úschovy, a nepřihlédl náležitě ani k tomu, že podle ustanovení §185d odst. 3 o.s.ř. se vyžaduje souhlas složitele k vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli, jen jestliže byl ve smyslu ustanovení §568 občanského zákoníku složen \"pro neznámého věřitele\", a že žalovaná složila částku 3.555.950,- Kč do soudní úschovy z jiného důvodu, totiž proto, že měla \"důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem\".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu