ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4329.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4329/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobce R. S., a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 152/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004 č.j. 24 Co 392/2004-149, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.428,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce R., spol. s r. o., se žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 27.8.1999 domáhal určení, že jsou vůči němu neúčinné jednak \"darovací smlouva, uzavřená dne 7.5.1997, kterou J. K. převedl na žalovanou ideální 1/4 nemovitostí - domu, st. p. p.č. 12/1 a zahrady p.č. 29/2, vedené na LV pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu K. H.\", jednak \"dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi J. K. a žalovanou dne 7.7.1997\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vykonatelnou pohledávku vůči J. K. (manželu žalované) na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.2.1998 sp. zn. Cm 1021/97 a na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6.4.1998 sp. zn. Cm 1021/97 \"ve znění rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 97/98\" v celkové výši 448.000,- Kč. Darovací smlouvu a dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaná uzavřela s J. K. v posledních třech letech a podle žalobce je \"nepochybné, že byly uzavřeny v úmyslu zkrátit věřitele - žalobce\".
Okresní soud v Kutné Hoře - poté, co usnesením ze dne 3.6.2002 č.j. 9 C 152/99-40 ve smyslu §107a o.s.ř. připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupil do řízení R. S., a.s. - rozsudkem ze dne 24.2.2004 č.j. 9 C 152/99-103 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.726,- Kč k rukám advokátky JUDr. M. W. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobce má vůči J. K. \"nejen vymahatelnou, ale i vykonatelnou\" pohledávku, a že \"celá rodina dlužníka včetně žalované se snažila žalobce svým způsobem podvést a dosáhnout toho, aby závazek vůči žalobci nebyl uhrazen\". Protože oba žalobcem napadené právní úkony byly uzavřeny \"v posledních 3 letech od podání žaloby\" a protože žalovaná neprokázala, že by úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat, jsou oba právní úkony vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinné.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2004 č.j. 24 Co 392/2004-149 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.258,50 Kč k rukám advokátky JUDr. M. W. Po zopakování některých důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má proti J. K. vymahatelné pohledávky ve výši 256.000,- Kč a 192.000,- Kč \"z titulu plnění ze směnek\", že J. K. uzavřel v posledních třech letech před podáním žaloby \"k újmě věřitele a ve prospěch žalované darovací smlouvu a dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů\" a že žalovaná neprokázala, že by o úmyslu dlužníka \"nevěděla ani vědět nemohla, přestože vyvinula k rozpoznání tohoto úmyslu dlužníka náležitou pečlivost\". Protože k uspokojení žalobcových pohledávek \"prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka\", jsou oba právní úkony vůči žalobci právně neúčinné. Námitku žalované, že \"její manžel jako dlužník žalobce úmysl zkrátit svého dlužníka neměl\" a že proto \"se o něm nemohla ani dozvědět\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že občanský zákoník \"v případě právních úkonů mezi dlužníkem a osobou mu blízkou existenci tohoto úmyslu u dlužníka předpokládá\" a že \"manželka je osobou blízkou ve vztahu k dlužníkovi\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobcem napadené právní úkony učinila s manželem J. K. \"po zahájení podnikatelské činnosti pana K.\" a \"ne z důvodu krátit věřitele\" a že se nemohla dozvědět o úmyslu dlužníka krátit věřitele, když dlužník \"takový úmysl neměl\". Soudy podle názoru žalované nevzaly v úvahu zjištění (z výpovědí svědků I. P., J. R. a J. K.) o tom, že J. K. \"nabídl řešení umožňující při dodržení podmínek všemi zainteresovanými úhradu pohledávky žalobce za paní P.\", jakož ani to, jaké byly okolnosti vzniku závazku J. K., který předpokládal, že bude \"se svojí obranou proti nároku žalobce úspěšný\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Zdůraznil, že dlužník J. K. učinil odporované právní úkony nikoliv v době, kdy začal podnikat, ale až poté, kdy \"směnky byly splatné a některé již zažalované\", a že žalovaná byla o závazcích svého manžela dobře informována. O tom, že další majetek J. K. je \"neprodejný\", svědčí podle žalobce to, že se \"podíly manžela žalované na zemědělském majetku v exekuci nepodařilo prodat\" a že na pohledávku žalobce nebylo nic zaplaceno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.)
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná v posuzovaném případě nastoluje jako otázku zásadního právního významu to, zda \"vykonala s ohledem na okolnosti případu potřebnou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznala, tedy aby se o něm dozvěděla\". Z uplatněných důvodů dovolání však vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (výklad ustanovení §42a občanského zákoníku a jeho aplikaci na zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvádí, že nesouhlasí s právním posouzením věci a že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a rozsudek soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek je, že nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěly. Žalovaná současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (zejména v tom, že J. K. neměl podle jejího názoru úmysl zkrátit své věřitele a že jeho jiný majetek je neprodejný) a na nich pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Žalovaná tedy neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a za přihlédnutí k tomu, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání žalované proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.125,- Kč [srov. §8 písm. a), §10 odst. 3, §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. M. W. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 228,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 1.428,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu