ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4403.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4403/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného, proti žalovanému T., s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 150/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky Liberec ze dne 17. července 2007 č.j. 35 Co 1194/2006-103, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.2.2005 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v „neomluvené absenci“ žalobce na pracovišti ve dnech 24. – 28. ledna 2005 včetně a ve dnech 31. ledna – 4. února 2005 včetně. Podle názoru žalovaného bylo povinností žalobce dostavit se do zaměstnání již 24.1.2005, protože dne 22.1.2005 nabyl právní moci rozsudek okresního soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobci žalovanou dne 5.3.2004. Zdůvodnění žalobce, že se do zaměstnání dostavil až dne 7.2.2005 z toho důvodu, že jej jeho právní zástupce o nabytí právní moci předmětného rozsudku informoval až dne 4.2.2005, považoval žalovaný za „zcela nedostatečné“ a „irelevantní“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „právní zástupce žalobce ihned po obdržení rozsudku“ Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 7 C 121/2004-36 „jej obratem poslal zpět“ k vyznačení právní moci. Vykonatelný rozsudek zástupce žalobce převzal dne 4.2.2005 a ještě týž den jej předal žalobci. Žalobce do zaměstnání nastoupil dne 7.2.2005, což sdělil dopisem z téhož dne. Dovozoval, že žalovaný měl „ihned po obdržení vykonatelného rozsudku“ zaslat žalobci „písemnou výzvu k okamžitému nástupu do zaměstnání“, a že z jeho strany, ani ze strany jeho zástupce „nebyla způsobena žádná prodleva“.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 12.10.2005 č.j. 9 C 150/2005-27 určil, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobci dne 18.2.2005“ je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice „není povinností žalovaného žalobce k nástupu do práce vyzývat“, v daném případě však „z pochybení zástupce žalobce, který si včas nezjistil právní moc rozsudku, nelze vinit žalobce samotného a postihnout ho tak závažným způsobem, jakým výpověď z pracovního poměru bezesporu je“. Podle názoru soudu prvního stupně „žalobce o zaměstnání jevil řádný zájem“, nastoupil ihned po obdržení rozsudku s doložkou právní moci, a tudíž „žalovaný mohl situaci vyřešit jinak“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8.2.2006 č.j. 35 Co 1112/2005-44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně hodnotil otázku, zda absence žalobce na pracovišti zakládá závažné porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Dovodil, že „úkony zástupce navenek je třeba posuzovat jako úkony žalobce samotného“, a že skutečnost, že zástupce žalobce porušil svou povinnost vykonávat zastoupení řádně, nemá navenek vůči třetím osobám žádný význam. Odvolací soud dále poukázal na ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., podle něhož je „neomluveným zameškáním práce nepřítomnost zaměstnance v práci“ jen v případě, že jej jako neomluvené kvalifikoval zaměstnavatel a že s tímto stanoviskem zaměstnavatele vyslovil souhlas odborový orgán“. Jaké stanovisko odborový orgán k této otázce zaujal však v daném případě „není ani z vyjádření žalovaného zřejmé“. Teprve tehdy, jestliže bude možné kvalifikovat nepřítomnost žalobce v práci jako neomluvenou absenci, se bude muset soud prvního stupně zabývat otázkou, zda byl skutečně naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a bude muset posoudit intenzitu porušení pracovní kázně.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 21.6.2006 č.j. 9 C 150/2005-79 určil, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobci dne 18.2.2005“ je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.000,- Kč. Vycházeje z názoru, že „úkon právního zástupce žalobce je stejný jako by ho učinil žalobce sám“, soud prvního stupně dovodil, že, neinformoval-li se zástupce žalobce řádně u soudu o nabytí právní moci rozsudku a žalobce se o právní moci rozsudku dozvěděl opožděně a z tohoto důvodu i opožděně nastoupil nazpět do zaměstnání, je „zřejmé, že žalobce porušil svou povinnost danou zákoníkem práce, a to nastoupit do zaměstnání okamžitě po nabytí právní moci rozsudku“. Žalovaný jeho nepřítomnost v práci sice hodnotil jako neomluvenou absenci, ale protože nebylo zjištěno, že by byl odborový orgán zaměstnavatele s tímto stanoviskem vyslovil souhlas (srov. §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.), dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětná výpověď z pracovního poměru daná z důvodu neomluvených absencí je neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí na Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17.7.2007 č.j. 35 Co 1194/2006-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že „statutárním orgánem“, který byl oprávněn v dohodě se žalovaným rozhodnout o tom, zda absence žalobce na pracovišti je či není neomluvenou absencí, byl „v. z. o. (dále jen VZO)“. Ze stanov VZO vyplývá, že výbor je usnášeníschopný, jestliže je přítomna nadpoloviční většina členů; „na zasedání VZO dne 1.3.2005 byli přítomni tři členové výboru“, tedy „maximálně polovina všech členů“, a proto nebyl VZO usnášeníschopný, a jeho rozhodnutí o neomluvené absenci žalobce nemohlo mít „žádné právní účinky“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za této situace rozhodl žalovaný o neomluvené absenci žalobce na pracovišti ve dnech 24.1. – 28.1.2005 a 31.1.2005 – 4.2.2005 bez dohody s příslušným odborovým orgánem, v uvedené absenci žalobce nelze spatřovat porušení pracovní kázně, a proto ani není naplněn výpovědní důvod uváděný žalovaným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť je „přesvědčen, že odvolací soud v dané věci zcela pochybil při zjišťování všech rozhodných skutečností a tímto postupem pak zcela evidentně došlo k nesprávnému hodnocení právní stránky celé záležitosti“. Namítá zejména, že odvolací soud vycházel pouze ze zápisu schůze VZO ze dne 1.3.2005, „aniž by si jakýmkoliv způsobem ověřil, kolik má VZO vůbec členů, kdo byl na dané schůzi a kdo mohl hlasovat“. Svým formálním přístupem se odvolací soud „evidentně chtěl vyhnout dalšímu navrhovanému a odůvodněnému dokazování“ pouhým „odkazem na formální pochybení při jednání VZO“, a nezabýval se již věcí samou. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 18.2.2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73 a §74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Porušení pracovní kázně je v závislosti na stupni intenzity důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou pracovníku stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako přejímací technik. Dopisem ze dne 5.3.2004 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr; rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9.12.2004 č.j. 7 C 121/2004-36, kterým bylo rozhodnuto, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nabyl právní moci dne 22. ledna 2005. Poté, co mu jeho zástupce dne 4.2.2005 sdělil, že rozsudek nabyl právní moci, žalobce nastoupil nazpět do zaměstnání v pondělí, dne 7.2.2005. Dopisem ze dne 18.2.2005 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru z důvodu závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť se ve dnech 24. – 28. ledna včetně a 31. ledna – 4 .února 2005 včetně nedostavil do zaměstnání.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobce porušil pracovní kázeň tím, že „ve dnech 24. – 28. ledna včetně a 31. ledna – 4 .února 2005 včetně“ nevykonával práci podle pracovní smlouvy, protože nedocházel do zaměstnání, zejména rozhodující, zda mu žalovaný přiděloval práci podle pracovní smlouvy.
Podle ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce je ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou. Podle ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce je ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
Okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dopisem ze dne 5.3.2004 bylo pravomocným rozhodnutím soudu označeno za neplatný právní úkon. Protože neplatný právní úkon nemá již od počátku žádné právní účinky (neplatnost nastává ex tunc), znamená to mimo jiné, že pracovní poměr účastníků na základě tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru neskončil (to, že by pracovní poměr účastníků skončil na základě domněnky rozvázání pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce, nebylo v průběhu řízení zjištěno a ani žalovaným tvrzeno) a že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce bez ohledu na dané (neplatné) okamžité zrušení pracovního poměru i nadále přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy.
Jestliže zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr účastníků skončil), má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy. Názor odvolatele vyjádřený v průběhu řízení, že žalobce měl „bedlivě“ sledovat, kdy rozhodnutí soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nabude právní moci, nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných právních předpisech, neboť nebere náležitě v úvahu, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele. Pracovněprávní předpisy totiž předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku.
Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (srov. závěry v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2008, pod č. 44). Zaměstnanec jistě může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat a z případné nečinnosti zaměstnance v tomto směru nelze dovozovat pro něj nepříznivé důsledky; trvá-li překážka v práci na straně zaměstnavatele, protože zaměstnanci nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, nemůže být nepřítomnost zaměstnance v práci v důsledku této překážky považována za porušení pracovní kázně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 90/2002).
Protože rozsudek odvolacího soudu je po věcné stránce správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu