ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4418.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4418/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 297/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007, č.j. 16 Co 23/2007-384, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 6. 2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle §46, odst. 1, písm. f) zákoníku práce v platném znění“. Důvod k tomuto opatření spatřoval „v soustavném a opakovaném porušování pracovní kázně a nerespektování příkazů vedoucího pracovníka“. Na možnost výpovědi pro soustavné porušování pracovní kázně žalovaný žalobkyni upozornil dopisy ze dne 8. 4. 2004, 7. 6. 2004 a 9. 6. 2004.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „důvody, které žalovaný uvádí jako porušení pracovní kázně ve skutečnosti takovýmto porušením, a to ani méně závažným, nejsou“. Skutečnosti, které jí byly vytýkány dopisem ze dne 8. 4. 2004 (že bez souhlasu své nadřízené čerpala dne 15. 3. 2004 dovolenou), dopisem ze dne 7. 6. 2004 (že 5. 4. 2004 nenastoupila na pracoviště, aniž by o tom předem informovala svoji nadřízenou) a dopisem ze dne 9. 6. 2004 (že porušila příkaz ředitele a poskytla rozhovor sdělovacímu prostředku J. t.), nebyly pravdivé. U žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2002 pracovala jako správce památkového objektu s místem výkonu práce zámek J. V. J. O dovolenou na zmíněný den 15. 3. 2004 požádala svého nadřízeného Mgr. Ch., protože do té doby nevěděla o tom, že již není její nadřízený. V neděli dne 4. 4. 2004 pracovala, proto dne 5. 4. 2004 do práce nenastoupila, ale „v souladu s ust. §83a zák. práce“ čerpala pravidelné pracovní volno. Není pravdou, že poskytnutím rozhovoru sdělovacímu prostředku J. t. porušila příkaz ředitele a mediálně žalovaného, v té době jejího zaměstnavatele, poškodila. Naopak, v tomto případě ze strany žalovaného došlo k porušení práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, podle které „má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem atd.“. V žádném případě „neuvedla skutečnost, která tvoří předmět obchodního tajemství“ a která by měla být ze strany zaměstnavatele chráněna.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č.j. 19 C 297/2004-331, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobkyni 11.459,50 Kč zmocněnci žalobkyně JUDr. P. R. a České republice „na účet“ Okresního soudu v Olomouci 1.211,- Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobkyně se dopustila méně závažného porušení pracovní kázně tím, že „o dovolenou dne 15. 3. 2004 nepožádala K. K., když tak již průběžně činila od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004“. Dalšího méně závažného porušení pracovní kázně se dopustila tím, že „5. 4. 2004 nenastoupila do zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že ve dnech 4. 4. 2004, 10. 4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně uvedla dobu nástupu do zaměstnání“. Ve třetím případě, kdy „poskytla rozhovor J. t. dne 4. 5. 2004 v rozporu se směrnicí generálního ředitele a příkazem ředitele Ú. O.“, se však žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně porušení pracovní kázně nedopustila, „a to ani méně závažným způsobem“. Při poskytnutí rozhovoru žalobkyně neuvedla skutečnosti, které tvoří předmět obchodního tajemství zaměstnavatele a které by proto měly být ze strany zaměstnavatele chráněny. Vyjadřovala se k organizaci nočních prohlídek žalovaným z pozice člena O. p. s. J. V. a proto nelze dovodit, že by tímto svým jednáním porušila směrnici generálního ředitele a příkaz ředitele Ú. O. Žalobkyně se proto soustavného, méně závažného porušování pracovní kázně nedopustila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 16 Co 23/2007-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech řízení 1.211,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně – se kterým souhlasil v tom, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne 15. 3. 2004 nepožádala K. K. o dovolenou, když tak již průběžně činila od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004, že dne 5. 4. 2004 nenastoupila do zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že ve dnech 4. 4. 2004, 10. 4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně uvedla dobu nástupu do zaměstnání - shledal porušení pracovní kázně i v žalobkyní poskytnutém rozhovoru J. t., který byl zveřejněn 4. 5. 2004. Odvolací soud se sice ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že „žalobkyně má zaručenou svobodu projevu (článek 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb.), že při poskytnutí rozhovoru J. t. dne 4. 5. 2004 neuvedla skutečnosti, které tvoří předmět obchodního tajemství jejího zaměstnavatele, a zejména, že se vyjadřovala k organizaci nočních prohlídek žalovaným z pozice člena o. p. s. J. V. a že žalobkyně tímto svým jednáním neporušila směrnici generálního ředitele. Odvolací soud však dovodil, že i přesto je tento rozhovor „hodnotitelný“ jako porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně dopustila tím, že „jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, čímž porušila ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce“. Žalobkyně „vzala na vědomí“, že v článku „U. n. p. n. J. V.?“ hovoří jako kastelánka zámku J. V., tedy zaměstnanec žalovaného a zároveň ostře a nedůvodně kritizuje svého zaměstnavatele. Protože na rok 2004 nedošlo k dohodě mezi žalovaným a obecně prospěšnou společností (jako v minulosti) ve vztahu k nočním prohlídkám zámku, nemohla obecně prospěšná společnost důvodně vznášet nároky k těmto prohlídkám se vztahující. Žalobkyně proto „bezdůvodně kritizovala svého zaměstnavatele za to, že v roce 2004 organizoval noční prohlídku zámku J. V., že vyvěsil příslušné plakáty, že neuzavřel smlouvu o nočních prohlídkách s o. p. s. J. V., že jednal za zády o. p. s.“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neměl povinnost uzavřít smlouvu ohledně organizace nočních prohlídek s o. p. s. J. V., že pokud žalobkyně jako zaměstnanec žalovaného v regionálním sdělovacím prostředku popsané jednání žalovaného kritizovala, navíc z pozice člena o. p. s., jde o jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele žalobkyně, a že rozhovor, který žalobkyně J. t. poskytla, představuje porušení pracovní kázně, která nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně. Je tedy méně závažným porušením pracovní kázně a, protože se žalobkyně dopustila v přiměřené časové souvislosti necelých tří měsíců tří porušení pracovní kázně, která nedosáhla intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovní kázně, dopustila se soustavně méně závažného porušování pracovní kázně a jsou tak dány podmínky pro podání výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele nejednala, neboť i v době, kdy byl rozhovor zveřejněn, platila smlouva o spolupráci mezi o. p. s. J. V. a žalovaným, přičemž jedním z ustanovení této smlouvy byla i povinnost smluvních stran se navzájem informovat o chystaných kulturních akcích na zámku“. Neztotožnila se „ani se závěry krajského a tím i okresního soudu v tom, že méně závažným způsobem porušila pracovní kázeň i ve zbývajících případech“. Nesouhlasila s tvrzením, že „by před 15. 3. 2004 žádala o dovolenou svou tehdejší nadřízenou K. K. a pouze 15. 3. 2004 Mgr. Ch.“. Naopak vždy žádala Mgr. Ch., protože měla za to, že on je jejím nadřízeným. Po 15. 3. 2004 žádala o dovolenou výlučně K. K. Dne 5. 4. 2004 skutečně nenastoupila do zaměstnání, ale „je však nutno vzít v úvahu skutečnost, že pracovala celý den v neděli 4. 4. 2004, a to s vědomím tehdejší nadřízené“. Potvrdila, že ve dnech 4. 4., 10. 4. a 11. 4. 2004 byl nesprávně vyplněn příchod do zaměstnání, avšak proč se tak stalo, dostatečně odůvodnila. Tento závěr, s ohledem na poměry, které v té době u žalovaného panovaly, nelze podle dovolatelky za porušení pracovní kázně v žádném případě považovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
I když dovolatelka uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice převážně skutková zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání také z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně o dovolenou dne 15. 3. 2004 nepožádala K. K., když tak již průběžně činila od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004, že 5. 4. 2004 nenastoupila do zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že ve dnech 4. 4. 2004, 10. 4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně uvedla dobu nástupu do zaměstnání, odvolací soud (který se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně) učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí žalobkyně a svědků K. K. a Mgr. F. Ch., žádostí žalobkyně o čerpání dovolené v období od 2. 1. do 21. 9. 2004, z docházkových listů žalobkyně za měsíc 11/2003 až 10/2004 a knihy příchodů a odchodů), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil také, proč neuvěřil tvrzení žalobkyně, že před datem 23. 3. 2004 jí nikdo neřekl, že má o dovolenou žádat K. K. (toto tvrzení žalobkyně bylo vyvráceno žádostmi o dovolenou, z nichž vyplývá, že je vždy – s výjimkou dne 15. 3. 2004 - podepisovala K. K.). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že žalobkyně neporušila pracovní kázeň tím, jaké skutečnosti uváděla v článku, který byl uveřejněn v J. t. č. 18.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29. 6. 2004, který žalobkyně převzala dne 9. 7. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Stejným způsobem postupoval odvolací soud, když dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň (jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele) tím, že jako zaměstnanec žalovaného v regionálním sdělovacím prostředku bezdůvodně kritizovala svého zaměstnavatele za to, že v roce 2004 organizoval noční prohlídku zámku J. V., že vyvěsil příslušné plakáty, že neuzavřel smlouvu o nočních prohlídkách s o. p. s. J. V. a že jednal za zády o. p. s., ačkoli žalovaný neměl povinnost uzavřít smlouvu ohledně organizace nočních prohlídek s o. p. s. J. V. S tímto závěrem souhlasí i dovolací soud.
Správná není ani námitka dovolatelky, že, neporušila-li směrnici č. 1 generálního ředitele (což konstatovaly soudy obou stupňů), pak, „i kdyby připustila jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, nebyl tento skutek předmětem výpovědi a tudíž neměl být v tomto řízení posuzován“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska ustanovení §44 odst. 2 zák. práce nemá žádného vlivu ani skutečnost, zda a jakým způsobem konkrétní jednání, v němž spatřuje porušení pracovní kázně, zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru kvalifikuje z hlediska jednotlivých skutkových podstat uvedených v zákoníku práce, popř. z hlediska porušení jiných povinností, jež měl zaměstnanec. Požadavek určitosti obsažený v ustanovení §44 odst. 2 zák. práce totiž směřuje toliko k přesnému a nezaměnitelnému vymezení skutku, v němž je důvod k výpovědi z pracovního poměru spatřován, aniž by zároveň kladl požadavek na přesnost, správnost a určitost také právního posouzení takového jednání.
V projednávané věci se proto odvolací soud za situace, kdy ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 6. 2004 (v dopise ze dne 9. 6. 2004, na nějž výpověď z pracovního poměru odkazuje) žalovaný vytýká žalobkyni, že „poskytla uvedenému týdeníku rozhovor se zřetelným výsledkem mediálního poškození zaměstnavatele, kde bez důkazů presumuje trestný čin poškozování autorských práv zaměstnavatelem“, správně zabýval tím, zda takto vymezené jednání je porušením pracovní kázně, bez ohledu na to, že žalovaný zároveň žalobkyni vytýkal, že tímto jednáním také porušila „příkaz ředitele č. 24/2003 a generálního ředitele č. 1/2003“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu