ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4686.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4686/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 16/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006 č.j. 30 Co 209/2006-123, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.034,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 13.6.2003, kterou J. K. darovala žalovanému \"2/3 domu čp. 687 na parc. č. 778/1, zemědělské stavby na parc. č. 778/2, s parc. č. 778/1 o výměře 179 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 778/2 o výměře 35 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 779 o výměře 444 m2 zahrada, vedlejšími stavbami, studnou, venkovními úpravami, trvalými porosty v obci P., kat. úz. Ď. a kde vklad vlastnického práva byl povolen Katastrálním úřadem P. pod č.j. s právními účinky ke dni 18.6.2003\", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči J. K. z titulu půjčky ze dne 30.11.2002 pohledávku ve výši 2.800.000,- Kč \"s příslušenstvím\", o níž byl dne 5.12.2003 \"sepsán notářský zápis, kde byl dluh uznán co do důvodu a výše, včetně dohody o přímé vykonatelnosti notářského zápisu\", a že J. K. darovací smlouvou ze dne 13.6.2003 převedla na žalovaného (svého bratra) spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech. Žalobce má za to, že k darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech došlo v úmyslu zkrátit věřitele a že je proto tento právní úkon vůči němu ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinný.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1.11.2005 č.j. 10 C 16/2004-102 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.890,50 Kč k rukám advokátky. Poté, co zjistil, že žalobce má vůči J. K. vymahatelnou pohledávku ve výši 2.800.000,- Kč, že J. K. darovala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech žalovanému \"ve lhůtě kratší než 3 roky před podáním žaloby\" a že žalovaný je bratrem dárkyně, z výsledků dokazování dovodil, že žalovaný o dluhu J. K. \"nevěděl a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohl\". Žalovaný totiž \"objektivně nemohl předpokládat, že J. K., která nemá žádný příjem, by si mohla\" od žalobce, na \"němž je finančně závislá, půjčit částku 2.800.000,- Kč\", a že J. K. se o \"nějakých finančních problémech před žalovaným a jeho příbuznými nikdy nezmínila\". Při zjišťování skutkového stavu soud prvního stupně vycházel z výpovědi žalovaného a \"jeho příbuzných\"; výpověď J. K. \"nepovažoval za pravdivou\", neboť žalovaný je sice \"ve vztahu k J. K osobou blízkou, ale stejně tak je osobou blízkou i žalobce, přičemž k žalobci má mnohem bližší vztah než žalovanému, je na žalobci finančně závislá a snaží se mu vyhovět\", nepovažoval za věrohodnou ani výpověď svědka P. B. a výpověď svědka M. H. odmítl s odůvodněním, že \"vycházel pouze z informací, které mu poskytl žalobce\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.6.2006 č.j. 30 Co 209/2006-123 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.533,50 Kč k rukám advokátky. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně \"dokazování v potřebném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a ke správnému skutkovému závěru i právnímu posouzení věci, když shledal, že nejsou splněny podmínky neúčinnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku\". Důkazní břemeno o tom, že \"o případném úmyslu dlužníka zkrátit věřitele žalovaný nevěděl a i při náležité pečlivosti jej nemohl poznat\" sice spočívalo na žalovaném, žalovaný je však unesl. Další žalobcem navržené důkazy odvolací soud odmítl provést s odůvodněním, že je žalobce uplatnil v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. teprve v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se soudy v tom, že by žalovaný unesl důkazní břemeno o tom, že nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při vynaložené náležité pečlivosti. Poukazuje na to, že výpovědi žalovaným navržených svědků jsou \"ve značném logickém rozporu s dědickým spisem č.j. 20 D 80/2001 po L. L.\" a že tito svědci mají k žalovanému \"příbuzenský a osobní vztah\", a vytýká soudům, že \"přehlédly souvztažnost mezi původním termínem splatnosti půjčky (do 30.5.2003) a uzavřením darovací smlouvy ze dne 13.6.2003\". Žalobce dovozuje, že jeho tvrzení ve věci byla prokázána výpověďmi svědků J. K., P. B. a M. H. a že úmysl zkrátit věřitele je \"zřejmý i ze způsobu a okolností převodu\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, zamítl. Uvedl, že žalobce napadá pouze skutková zjištění soudů; podle žalovaného soudy provedené důkazy řádně vyhodnotily a dospěly ke správným skutkovým závěrům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když žalobce v dovolání uvedl, že \"napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení\", ve skutečnosti - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou žalobcova dovolání je nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně (a odvolací soud, který považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly. Oproti názorům soudů žalobce činí z provedených důkazů závěr, že žalovaný ve skutečnosti neunesl důkazní břemeno o tom, že nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při vynaložené náležité pečlivosti, a dovozuje, že žalovaný o úmyslu J. K. zkrátit věřitele darovací smlouvou ze dne 13.6.2003 věděl, popřípadě vědět musel. Tím, že dovolatel jinak (odlišně) hodnotí výsledky dokazování a že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.250,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 484,50 Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 3.034,50 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu