ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4706.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4706/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D., s. p., proti žalovanému R. l., s.r.o. „v likvidaci“, zastoupenému advokátkou, o 2.385.458,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 12/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007, č.j. 5 Cmo 214/2006-50, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, jímž bylo jako opožděné odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen „do sídla žalovaného“ a že „pošta jej doručila tak, že zásilku doslala M. K.“, přičemž „zásilka byla uložena 16. 12. 2004 u pošty a M. K. ji převzala oproti podpisu dne 17. 12. 2004“. Zdůraznil, že „soud prvního stupně reflektoval na okolnosti doručování a vyžádal si zprávu doručující pošty, která mu sdělila, že adresát – žalovaný měl u pošty B. 1 zřízenu dosílku a podle ní byla zásilka doslána likvidátorce společnosti“. Protože žalovaný sám změnil dispozice pro doručování zásilek a protože podle těchto dispozic pošta postupovala, považoval odvolací soud doručení dovoláním napadeného rozsudku za řádné a účinné. Vzhledem k tomu, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145, byl žalovanému doručen dne 17. 12. 2004, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku, které bylo podáno na poštu dne 21. 2. 2005, jako opožděné.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal žalovaný žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. Namítl v ní zejména, že vrchní soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, když se nezabýval otázkou, zda byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 25 Cm 355/99-169, doručen v souladu s občanským soudním řádem, že se vůbec nezabýval otázkou existence správce podniku žalovaného a tím, že správce podniku využil své oprávnění vyplývající z ustanovení §338k odst. 6 o.s.ř., a že nezkoumal, zda byla dodržena na to navazující povinnost soudu postupovat při doručování žalovanému podle §45c odst. 1 o.s.ř. Upozorňuje na to, že ve smyslu ustanovení §338k odst. 6 o.s.ř. má správce podniku obdobné postavení jako zástupce účastníka s procesní plnou mocí a že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004 „musí být doručen také správci podniku žalovaného“, k čemuž „do dnešního dne nedošlo“; z uvedených důvodů lhůta pro podání dovolání zmeškána nebyla a „tudíž lhůta pro podání dovolání stále běží“ a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „Jc 24/2003, 21 Cdo 2277/2001“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „Rc 19/68“. Žalovaný dovozuje, že mu tak byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2006, č.j. 22 Cm 12/2005-25, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, zrušil. Dovodil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145, byl žalovanému nesprávně doručován na adresu jeho sídla uvedeného v obchodním rejstříku a poštou „doslán“ likvidátorce Ing. M. K., ačkoliv měl být správně doručován správci podniku žalovaného Ing. J. L., který byl ke dni doručování rozsudku správcem podniku žalovaného a měl obdobné postavení jako zástupce žalovaného na základě procesní plné moci (§45c odst. 1, §28a odst. 1, §338k odst. 6 o.s.ř.). Dospěl proto k závěru, že předmětný rozsudek nebyl žalovanému řádně doručen, že nemohl zmeškat lhůtu pro podání dovolání, která běží ode dne doručení rozsudku (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), a že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 5. 2007, č.j. 5 Cmo 214/2006-50, změnil usnesení krajského soudu tak, že žalobu pro zmatečnost zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.384,- Kč. Odvolací soud - poté, co neshledal důvody žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 a 2 o.s.ř. - posoudil uvedenou žalobu podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., o které ji opírá žalovaný, a dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nelze pro tento konkrétní případ ani použít ust. §229 odst. 3 o.s.ř.“, neboť „i dle tohoto ustanovení zákona žalobu lze podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem“. Žalobu pro zmatečnost nepovažoval za přípustnou ani podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. s odůvodněním, že uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy bylo pravomocným usnesením odvolacího soudu odmítnuto odvolání nebo kdy bylo zastaveno odvolací řízení; o takový případ se však v projednávané věci nejedná (žalobou pro zmatečnost napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání).
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že „se zaměřil pouze na prokázání nemožnosti podat žalobu pro zmatečnost“ a že „jím uvedené důvody ve vztahu k předmětnému usnesení rozváděl toliko izolovaně, přičemž zcela pominul význam žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení jako integrálního článku celého soudního řízení ve věci, tedy bez přihlédnutí k okolnostem případu – zejména nedostatku řádného doručení soudní zásilky, čímž nebyla dodržena zásadní podmínka spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jak ukládá ust. §1 o.s.ř.“. Žalobce tvrdí, že „zamítavé usnesení o žalobě pro zmatečnost, která směřuje proti usnesení soudu, kterým byla účastníku odňata možnost podání dovolání z důvodu zmeškání lhůty vinou soudu, je prakticky postaveno na roveň konečného rozhodnutí ve věci samé, protože tím řízení definitivně skončilo, aniž by bylo dovolání, jehož výsledek dovolatel nechce předjímat, dovolacím soudem vůbec projednáno“. Připomíná, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 2. 2006, č.j. 22 Cm 12/2005-25, skutkově zjistil, že ke dni jím vydaného rozhodnutí dosud nedošlo k doručení „rozsudku VS v Olomouci č.j. 1 Cmo 83/2004-145 ze dne 27. 10. 2004 žalovanému (odvolateli)“ a že „tyto skutečnosti“ odvolací soud ve svém rozhodnutí „nejen nijak nerozporoval a neučinil z nich žádný závěr, ale dokonce se jimi ani nijak nezabýval“. Takový postup ze strany soudní moci by mohl podle názoru žalovaného „založit nebezpečný precedens, jak se zbavit odpovědnosti za nedůsledný výkon svěřené moci, resp. jak účelově stranit jednomu z účastníků řízení, když práva toho druhého jsou na základě takového protiprávního postupu omezena“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 občanského soudního řádu a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda je přípustná žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 3 proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání pro opožděnost.
S názorem dovolatele, že „zamítavé usnesení o žalobě pro zmatečnost, která směřuje proti usnesení soudu, kterým byla účastníku odňata možnost podání dovolání z důvodu zmeškání lhůty vinou soudu, je prakticky postaveno na roveň konečného rozhodnutí ve věci samé, protože tím řízení definitivně skončilo“, dovolací soud nesouhlasí.
Žaloba pro zmatečnost představuje - jak správně uvedl odvolací soud - mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost současně není vybudována na principu universality, který by umožňoval, že by jí bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení §229 o.s.ř. bez pochybností vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti rozhodnutím v něm vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto ustanovení obsažených.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. lze podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a že proti ostatním rozhodnutím není přípustná. Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). V posuzovaném případě je „věcí samou“ zaplacení částky 2.385.458,- Kč s příslušenstvím, tedy nárok uplatněný žalobcem proti žalovanému žalobou, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, č.j. 25 Cm 355/99-97, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145. Žalobou pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, o odmítnutí dovolání podaného žalovaným proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145, pro opožděnost, je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu jako soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání žalovaného pro opožděnost, nelze z pohledu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a že tedy z tohoto důvodu není proti němu žaloba pro zmatečnost přípustná.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (a o žalobě na obnovu řízení) je považováno při posouzení důvodnosti těchto mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost (a žaloby na obnovu řízení) je však třeba vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost (nebo o žalobě na obnovu řízení) rozhodnuto, přitom není vůbec významná.
Správný je i závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost proti takovému usnesení vrchního soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. je právním prostředkem umožňujícím zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v rozporu se zákonem (na základě skutkově nebo právně chybných závěrů odvolacího soudu) odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, přijatého bez toho, že by se k odvolacím soudem řešené otázce (zda má být odvolání odmítnuto nebo odvolací řízení zastaveno) vyslovil ve svém rozhodnutí rovněž soud prvního stupně. Účelem ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. je - jak je nepochybné též z jeho dikce - podrobit přezkumu cestou žaloby pro zmatečnost jen taková rozhodnutí, jimiž odvolací soud odmítl odvolání (podle ustanovení §218, §218a nebo §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo zastavil odvolací řízení (podle ustanovení §211 a §104 nebo §207 odst. 2 o. s. ř.) „prvostupňově“, aniž by zákon umožňoval jejich přezkoumání v řádném opravném řízení (prostřednictvím odvolání). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 972/2005, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
I když podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. lze podat žalobu pro zmatečnost jen proti rozhodnutím, jimiž nebylo rozhodnuto ve věci samé (zatímco žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. směřuje výlučně proti meritorním rozhodnutím), tím, že toto ustanovení připouští žalobu pro zmatečnost pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, bylo současně stanoveno, že proti jiným rozhodnutím není žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. přípustná, a že ji tedy nelze podat ani proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto dovolání pro opožděnost; jiný výklad by byl v rozporu s účelem ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání žalovaného pro opožděnost, není žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. ani podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. přípustná.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu