ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4766.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4766/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. S., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 15.140,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 103/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2007, č.j. 12 Co 51/2007-64, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7. 3. 2006 sdělila žalovaná žalobci, že s ním „okamžitě ruší pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „na základě informace hosta restaurace paní K.“ dne 28. 2. 2006 zjistila, že „se konzumace tohoto hosta neobjevila v kolonce denního rozpisu tržeb“. I když byl žalobce vyzván k vysvětlení tohoto účtu, neučinil tak a nedoložil, „co a v jakém množství shora uvedený host konzumoval“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 15.140,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „v odůvodnění okamžitého skončení pracovního poměru“ není uvedena hodina, kdy měl paní K. obsluhovat, ani výše útraty. V den, který je uveden v okamžitém zrušení pracovního poměru, obsluhoval paní K. ve dvou případech, a to jednak před půlnocí a následně i po půlnoci. Kolem půlnoci byla vyúčtována úhrada s tím, že paní K. a její společníci se ještě zdrží, kolem půl čtvrté ráno byla útrata paní K. účtována nově; tato útrata byla placena platební kartou. Žalobce žalovanou nijak finančně nepoškodil, peníze pro vlastní potřebu si nenechal. Důvod „výpovědi“ lze podle žalobce chápat jako „naprosto neurčitý a schopný záměny“. Protože okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a protože žalobce netrvá na dalším zaměstnávání, „vzniká mu nárok dle §61 odst. 3 písm. b), tj. ve výši 15.140,- Kč“, neboť „v jeho pracovní smlouvě je uvedena mzda, která odporuje nař. vlády, které minimální mzdu stanovuje“.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č.j. 3 C 103/2006-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „na účet“ advokáta JUDr. P. S. náklady řízení 14.986,- Kč. Vycházeje z toho, že, jestliže je v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno, že „jeho důvodem je skutečnost, že se konzumace paní K. neobjevila v kolonce denního rozpisu tržeb, nemůže být mezi účastníky pochyb o tom, že jde o platbu paní K. platební kartou v částce 1.380,- Kč“, neboť jinou platbu jmenovaná neprováděla, dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2006 je do té míry určité, že je není možné zaměnit s jiným, neboť „z okolností, za kterých k okamžitému skončení pracovního poměru došlo, muselo být oběma účastníkům zřejmé, co je důvodem tohoto skončení“. Nezaznamenání konzumace do denního rozpisu tržeb pokladny je podle soudu prvního stupně zásahem do majetkové sféry zaměstnavatele a ten je jako takový „hrubým porušením pracovní kázně vždy“; není proto důležité, že žalovaná v okamžitém skončení pracovního poměru neuvedla, že jí v souvislosti s porušením pracovní kázně žalobcem vznikla škoda.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č.j. 12 Co 51/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.698,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S. Těžiště sporu spatřoval odvolací soud v „posouzení, zda projev vůle žalované, zrušit se žalobcem pracovní poměr okamžitě podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, má formální náležitosti, požadované zákonem, zejména zda je dostatečně určitý“. Dovodil, že „oběma stranám bylo ještě před doručením zkoumaného projevu vůle o skončení pracovního poměru naprosto jasné, jaké jednání je žalobci vytýkáno“. Tím, že nebyla do počítače ani v den provedené platby kartou ani později až do inventury zaznamenána konzumace hosta paní K. ani výše útraty a byl následně zjištěn schodek za zkoumané období, za který žalobce jako obsluhující číšník odpovídal, dopustil se žalobce nepochybně porušení pracovní kázně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „takový zásah do majetkové sféry zaměstnavatele je nutno hodnotit jako zvlášť závažné porušení pracovní kázně“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítl, že napadené rozhodnutí „je špatné, nespravedlivé a nastavuje nepřípustné mantinely k podobným právním úkonům v budoucnu, kdy by bylo možno postihovat zaměstnance pracující s penězi za nejdrobnější prohřešky nejtěžším způsobem“. Podle jeho názoru skutkové vymezení výpovědního důvodu „je vágní a nelze je napravit výkladem“ („není uvedena ani hodina, kdy mělo dojít k uvedené události, není ani specifikována kolonka, kam měl žalobce tržbu zaznamenat“). Při hodnocení závažnosti pochybení žalobce měl soud vyjít z okolností daného případu, tj. „ze skutečnosti, že zaměstnanec pracoval ve 12 hodinových směnách, že v případě časového rozvržení jeho práce došlo k závažným porušením zákoníku práce ze strany žalované, tj. sama žalovaná vytvořila prostor a podmínky pro případná pochybení, z částky, která se stala předmětem pochybení, když tuto lze označit za zanedbatelnou v porovnání s výší tržeb, i z té skutečnosti, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo ze strany žalované šikanózním způsobem používáno proti zaměstnancům i v minulosti, kdy byla ze strany žalované vytvářena atmosféra strachu“. Navrhl, aby „soud po provedeném jednání napadený rozsudek změnil a žalobě tak, jak byla podána, vyhověl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože – jak vyplývá z uvedeného – dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádření v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pode č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že zpochybňuje také skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a projevuje nesouhlas s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné, a že „hodnocení skutkové stránky věci ze strany soudu je nepřiměřeně přísné a nemá oporu v judikatuře“. Protože - jak výše uvedeno - k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, nemohl se při posuzování přípustnosti dovolání těmito námitkami žalobce dovolací soud zabývat.
S námitkou dovolatele, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2006 „nesplňovalo základní náležitosti stanovené §55 ZP“, neboť skutkové vymezení výpovědního důvodu je vágní, dovolací soud nesouhlasí.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 7. 3. 2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2006, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Uvedeným způsobem odvolací soud postupoval, když ze zjištění, že žalobce inkasoval od pí. K., kterou dne 24. 2. 2006 v restauraci žalované obsluhoval, pouze jedinou útratu, kterou tento host platil v uvedené restauraci žalobci až po třetí hodině ranní dne 25. 2. 2006, dovodil, že oběma stranám bylo „naprosto jasné“, jaké jednání je žalobci vytýkáno.
Souhlasit nelze ani s námitkami žalobce, že odvolací soud nepostupoval správně při hodnocení závažnosti pochybení žalobce.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.
Namítá-li dovolatel, že soud měl vyjít „ze skutečnosti, že zaměstnanec pracoval ve 12hodinových směnách, že v případě časového rozvržení jeho práce došlo k závažným porušením zákoníku práce ze strany žalované, tj. sama žalovaná vytvořila prostor a podmínky pro případná pochybení, z částky, která se stala předmětem pochybení“ (tuto lze označit za „zanedbatelnou“ v porovnání s výší tržeb), že okamžité zrušení pracovního poměru bylo ze strany žalované „šikanózním způsobem používáno proti zaměstnancům i v minulosti, kdy byla ze strany žalované vytvářena atmosféra strachu“, a že měl „vzít jako pilíř svého uvažování i skutečnost, že žalované nevznikla žádná škoda a že jednání bylo napravitelné“, pak nebere náležitě v úvahu, že je to pouze soud, kdo relativně neurčitou hypotézu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce s ohledem na konkrétní okolnosti případu vymezuje. Navíc přehlíží (na rozdíl od soudů obou stupňů), že zásah do majetkové sféry zaměstnavatele je jedním z nejzávažnějších hledisek při posuzování závažnosti intenzity porušení pracovní kázně.
Protože odvolací soud dovolatelem namítané právní otázky posoudil správně v souladu s ustálenou judikaturou, je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu