ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4891.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4891/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 86/2006, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2007, č.j. 6 Co 1502/2007-131, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 10. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že mu „v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v platném znění, dává výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „v období od 21. 9. 2006 do 16. 10. 2006 dále vykonával činnost zkušebního komisaře“, ačkoli k výkonu sjednaného druhu práce zkušebního komisaře je podmínkou, že zkušební komisař je držitelem řidičského oprávnění, a dne 21. 9. 2006 nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu T. o zákazu činnosti žalobce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti měsíců. O této skutečnosti informoval žalobce „zaměstnavatele“ – žalovaného až 16. 10. 2006.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně, kterou dal žalovaný žalobci a která je datována dnem 26. října 2006 a dne 30. října 2006 doručena žalobci, je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že činnost zkušebního komisaře vykonával i v období od 21. 9. 2006 do 16. 10. 2006 „zcela v souladu s právní úpravou“, neboť i v té době byl držitelem průkazu zkušebního komisaře č., a není si vědom toho, že by se dopustil porušení pracovní kázně způsobem, který ve výpovědi žalovaný uvedl.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 9 C 86/2006-115, žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Vyšel z toho, že „dne 12. 2. 2006 se žalobce dopustil jednání, které bylo posouzeno jako přestupek a bylo o něm zahájeno správní řízení“. Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 14. 9. 2006, kterým „bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Městského úřadu v T.“, byl žalobci „uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí“; rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 9. 2006. Žalobce přesto ve dnech 10. 10. 2006 a 12. 10. 2006 mimo jiné „vykonal zkoušku odborné způsobilosti k získání řidičského oprávnění“ (celkem ve čtyřech případech), ačkoliv v této době nebyl držitelem platného řidičského oprávnění, kterého je k výkonu této činnosti třeba. Skutečnost, že správní řízení, v němž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, bylo skončeno, oznámil žalobce žalovanému až 16. 10. 2006, „tedy 25 dnů po jeho právní moci“. Soud prvního stupně dovodil, že „nelze přistoupit na argumentaci žalobce, že o právní moci rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti se dozvěděl až dne 13. 10. 2006“, protože „věděl, že řízení probíhá, věděl, že o jeho výsledku je povinen ihned informovat svého zaměstnavatele a musel vědět, že konat činnost zkušebního komisaře při zkouškách na řidičské oprávnění skupiny A 1 a AM může pouze s platným řidičským oprávněním“. Žalobci nebránila žádná objektivní překážka, aby se o rozhodné skutečnosti dozvěděl neprodleně poté, co nastane, „když jak žalobce, tak jeho právní zástupce, byli po celou dobu od 21. 9. 2006 do 13. 10. 2006 přítomni v České republice“. Pasivní přístup žalobce ke zjišťování výsledku správního řízení nelze omluvit. Jedná se o závažné porušení pracovní kázně, neboť jednáním žalobce utrpěla důvěryhodnost žalovaného jako územně správního celku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, č.j. 6 Co 1502/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť žalobce pozbyl předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce zkušebního komisaře („právní kvalifikace výpovědního důvodu ve výpovědi není sama o sobě významná, rozhodující je skutkové vylíčení použitého výpovědního důvodu“). Vycházel přitom z toho, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v T. o zákazu činnosti žalobci spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti měsíců. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 9. 2006 a od tohoto data žalobce nesplňoval jednu z podmínek nutných pro výkon činnosti zkušebního komisaře, a to, „že zkušební komisař je držitelem řidičského oprávnění“. Uložením uvedeného trestu pozbyl žalobce předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce zkušebního komisaře. Protože jde o předpoklad pro výkon funkce, který stanoví právní předpis, při jeho nesplnění je dán výpovědní důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce; v době, kdy výpověď byla žalobci dána, tento výpovědní důvod trval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že mezi účastníky bylo nesporné, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství č.j. KUJCK 23563/2006/ODSH/01 ze dne 14. 9. 2006 nabylo dnem 21. 9. 2006 právní moci. Namítá, že „otázka právní moci cit. rozhodnutí je otázkou právní, která nemůže být podrobena režimu spornosti či nespornosti tvrzení“. Mezi účastníky bylo nesporné jen to, že citované rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dnem 21. 9. 2006. Žalobci samotnému nebylo nikdy toto rozhodnutí doručeno. Zásadní právní otázkou, která je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, je podle dovolatele otázka, „zda měl odvolací soud respektovat ve svém rozhodnutí ust. §72 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., ve kterém je upraven postup oznamování rozhodnutí účastníku řízení“. Protože v řízení bylo prokázáno, že „cit. rozhodnutí nebylo účastníku řízení nikdy doručeno a tedy ani nemohlo nabýt právní moci a tedy nemohlo žalobce zavazovat k takovému způsobu chování, aby od 21. 9. 2006 nesplňoval podmínku pro výkon práce stanovenou v ust. §34 odst. 1 zák. č. 247/2000 Sb.“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání v plném rozsahu zamítl, protože žalobce byl ve správním řízení v souladu s ustanovením §34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastoupen advokátem; správní orgán proto doručoval rozhodnutí tomuto advokátovi. Jestliže advokát rozhodnutí žalobci oznámil opožděně, nelze tuto skutečnost považovat za „polehčující okolnost pro žalobce“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože – jak vyplývá z uvedeného – dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání zpochybňuje výhradně závěr obou soudů, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č.j. KUJCK 23563/2006/ODSH/01, ze dne 14. 9. 2006, bylo dnem 21. 9. 2006 v právní moci s odůvodněním, že uvedené rozhodnutí mu nikdy nebylo doručeno.
Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – skutkové závěry odvolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou být dovolacím soudem přezkoumávány, zůstávají nedotčeny závěry soudů obou stupňů (odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně „ztotožnil“), že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství č.j. KUJCK 23563/2006/ODSH/01 ze dne 14. 9. 2006 bylo dne 21. 9. 2006 doručeno „právnímu zástupci žalobce“ (JUDr. J. T., který žalobce v řízení vedeném před Krajským úřadem Jihočeského kraje pod č.j. KUJCK 23563/2006/ODSH/01 zastupoval); tuto skutečnost navíc dovolatel ani nezpochybňuje, naopak připomíná, že tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná (srov. §120 odst. 4 o.s.ř.).
Odvolacímu přezkumu se proto, z hlediska posouzení přípustnosti dovolání, otevírá toliko otázka, zda, za uvedeného skutkového zjištění, je správný závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č.j. KUJCK 23563/2006/ODSH/01, ze dne 14. 9. 2006 nabylo právní moci dne 21. 9. 2006.
Podle ustanovení §51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.
Protože ve vztahu k doručování stanoví zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pouze, že rozhodnutí o přestupku nelze doručit veřejnou vyhláškou (srov. §80 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), řídí se doručování v řízení o přestupcích předpisy o správním řízení.
Podle ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §72 odst. 1 stejného zákona rozhodnutí se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením. Nestanoví-li zákon jinak, má ústní vyhlášení účinky oznámení pouze v případě, že se účastník současně vzdá nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Tato skutečnost se poznamená do spisu.
Podle ustanovení §73 odst. 1 téhož zákona nestanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání.
Protože ve správním řízení byl žalobce zastoupen, protože v důsledku doručení rozhodnutí neměl něco v řízení osobně vykonat a protože z hlediska doručení rozhodnutí nestanoví správní řád, že by doručení zastoupenému mělo vliv na běh lhůt, je závěr o tom, že doručení zástupci žalobce dne 21. 9. 2006 mělo za následek, že rozhodnutí nabylo téhož dne (21. 9. 2006) právní moci, v souladu s hmotným právem. Jak vyplývá z ustanovení §34 odst. 2 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci (podle jeho tvrzení) uvedené rozhodnutí nebylo nikdy doručeno.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá, z pohledu dovolatelem označené otázky, po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu