ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5083.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5083/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. I., zastoupeného advokátem, proti žalované K. Č., zastoupené advokátem, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 185/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2007 č.j. 26 Co 87/2005-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.550,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"dohoda o vypořádání majetkových vztahů - společného jmění manželů, práv a povinností společného bydlení, uzavřená pro případ rozvodu mezi Ing. V. Č. a K. Č., dne 8.9.1999\" je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12.7.2000 uzavřené s postupitelem J. B. vymahatelnou pohledávku z titulu půjčky vůči Ing. V. Č. ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím, že se Ing. V. Č. dohodou o vypořádání majetku ze dne 8.9.1999 \"zbavil veškerého majetku\" a že tím bylo žalobci znemožněno uspokojit se při vymáhání své pohledávky z tohoto majetku.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.6.2001 č.j. 20 C 185/2000-22 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokátky. Dovodil, že \"dohoda o vypořádání majetkových vztahů mezi žalovanou a jejím manželem podle §24a odst. 1 písm. a) zák. o rodině je neplatná, neboť je zcela neurčitá v označení majetku bývalých manželů Č., nejsou zde určeny závazky, za které podle dohody Ing. Č. odpovídá, a nejsou označeny movité věci, které jsou předmětem vypořádání\". Žaloba o určení neúčinnosti této dohody vůči žalobci je tedy ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.9.2002 č.j. 26 Co 298/2001-38 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že \"dohoda uzavřená dne 8.9.1999 pro případ rozvodu podle ustanovení §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině mezi Ing. V. Č., nar. 27.1.1958, a žalovanou, je v části týkající se vypořádání majetkových vztahů - společného jmění manželů vůči žalobci neúčinná\"; ve výroku, jímž bylo určeno, že \"dohoda uzavřená dne 8.9.1999 pro případ rozvodu podle ustanovení §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině mezi Ing. V. Č., a žalovanou je v části týkající se vypořádání práv a povinností společného bydlení vůči žalobci neúčinná\", a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dohoda Ing. V. Č. se žalovanou ze dne 8.9.1999 \"upravující vypořádání majetkových vztahů - společného jmění manželů je v této části neplatná pro neurčitost\"; protože \"předpokladem vyhovění žalobě, kterou je odporováno právnímu úkonu ve smyslu ust. §42a občanského zákoníku, je platnost právního úkonu, jemuž je odporováno, a protože neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat\", musela být žaloba z tohoto důvodu zamítnuta. Ohledně další části dohody ze dne 8.9.1999 odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska její určitosti by ji bylo možné považovat za platnou, a vytknul soudu prvního stupně, že \"z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, jak k závěru o neplatnosti dohody v její posledně uvedené části dospěl\", a že je tedy jeho rozsudek \"v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný\"; odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby v případě, dospěje-li k závěru, že dohoda je \"v části týkající se otázky vypořádání práv a povinností společného bydlení\" platná, se vypořádal s námitkami žalované o tom, že žalobce nemá vůči jejímu bývalému manželovi \"vymahatelnou pohledávku\" a že \"úmysl bývalého manžela zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti\".
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 24.5.2004 č.j. 20 C 185/2000-70 zamítl žalobu o určení, že \"dohoda uzavřená dne 8.9.1999 pro případ rozvodu podle ustanovení §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině mezi Ing. V. Č., a žalovanou je v části týkající se vypořádání práv a povinností společného bydlení\" vůči žalobci neúčinná, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.600,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že dohoda ze dne 8.9.1999 \"v části, která se týká vypořádání práv a povinností společného bydlení žalované a jejího manžela Ing. V. Č., je určitá a tedy platná\", že však přesto žalobě nemohlo být vyhověno, neboť žalobce není aktivně legitimován, když \"neprokázal, že by měl v době podání žaloby nebo rozhodování soudu vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení bylo zkráceno právním úkonem dlužníka\", tedy že \"má tzv. exekuční titul pro svou pohledávku\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.2.2007 č.j. 26 Co 87/2005-97 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.350,-Kč k rukám advokáta; ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.550,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že soud prvního stupně věc projednal dne 24.5.2004 v nepřítomnosti žalobce v souladu se zákonem, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že dohoda uzavřená mezi žalovanou a Ing. V. Č. ze dne 8.9.1999 je \"v její části týkající se vypořádání práv a povinností společného bydlení\" platná (dohoda v této části netrpí neurčitostí nebo nesrozumitelností, svým obsahem či účelem neobchází zákon a ani se nepříčí dobrým mravům) a že žalobce v žalobě a ani ve svých podáních učiněných v průběhu řízení netvrdil (ačkoli k tomuto tvrzení a k označení důkazů byl vyzván soudem prvního stupně), že by pohledávka, o níž \"opírá podanou žalobu\", mu byla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem pro výkon rozhodnutí. Protože nebylo prokázáno, že by žalobce měl proti dlužníku Ing. V. Č. vymahatelnou pohledávku, musela být žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že \"odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů zcela jednostranně a nikoliv objektivně\" a že proto \"právní posouzení není správné a neodpovídá zásadám volného hodnocení důkazů soudem\". Uvedl, že \"nemohl soudu doložit listinu ani rozhodnutí soudu, jelikož slyšený svědek Č. byl následně dán do výkonu trestu, a že s ním fakticky ztratil kontakt, ale že další svědek J. B. potvrdil, že postoupení pohledávky podepsal, tzn. že oba svědci v podstatě potvrzují to, čeho se domáhá v žalobě\". Žalobce dále vytkl odvolacímu soudu a soudu prvního stupně, \"že mu nebyla dána náležitá ochrana jeho práv tak, jak má na mysli nejen Ústava ČR, ale i Listina základních práv a svobod\". Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že žalobce neměl \"ani v době podání žaloby, ani v době rozhodování soudů vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mělo být kráceno úkony žalované\", že žaloba již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná a že žalobce \"byl dostatečně soudy poučen o svých právech\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24.5.2004 č.j. 20 C 185/2000-70 jinak než ve svém předešlém rozsudku ze dne 11.6.2001 č.j. 20 C 185/2000-22 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho rozsudku ze dne 20.9.2002 č.j. 26 Co 298/2001-38.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 24.5.2004 č.j. 20 C 185/2000-70 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 20.9.2002 č.j. 26 Co 298/2001-38 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou zrušovacího výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 20.9.2002 č.j. 26 Co 298/2001-38 byl závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a pokyny k doplnění řízení; při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít určující vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.
Protože dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §42a odst.1 věty první občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.
Vymahatelnou pohledávku se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) - taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst.2 písm.c) o.s.ř.
Soudy v projednávané věci z uvedeného právního názoru - jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely a žalobce ani - jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst.2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá \"v nesprávném právním posouzení věci\", podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, jakož i skutečnosti, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné, a že řízení před soudy jsou postiženy vadou, neboť \"mu nebyla dána náležitá ochrana jeho práv\". Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.1 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těch dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, eventuálně že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.550,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce žalované advokát v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.712,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu