ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.596.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 596/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. p. p., a. s., V. I. G., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 212/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č. j. 23 Co 21/2006-102, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5. 6. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že „vypovídá“ jeho pracovní poměr k žalované podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce dne 10. 12. 2002 převzal od paní O. B. částku 1.348,- Kč jako úhradu pojistného, toto převzetí potvrdil presenčním razítkem a svým podpisem, výše uvedenou platbu však neodevzdal zaměstnavateli - žalované. Obdobně postupoval nejméně v dalších třech případech, a to ve věci úhrady pojistného od pana J. Č., od kterého dne 17. 12. 2002 převzal částku 3.123,- Kč, I. P., od které dne 26. 11. 2002 převzal částku 1.348,- Kč, a M. V., od kterého dne 10. 12. 2002 převzal částku 1.194,- Kč. Uvedeným jednáním žalobce jsou podle žalované dány důvody, pro které by s ním žalovaná mohla zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 zák. práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované byl v pracovním poměru od 1. 8. 1999 (podle pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 1999), naposledy se zařazením jako „manager obchodní sítě“ s účinností od 1. 11. 2000. V dubnu 2003 bylo žalovanou zjištěno, že na pracovišti pobočky v Ch., kde byl zařazen i žalobce, došlo ke ztrátě finanční hotovosti, a to částek zaplaceného pojistného od jednotlivých občanů. Praxe na pobočce byla taková, že jednotlivě vyinkasované pojistné převzaté všemi ostatními zaměstnanci na pobočce se ukládalo společně s ústřižkem poštovní poukázky jako dokladem o zaplacení pojistného v kanceláři do zásuvky psacího stolu, který nebyl uzamykatelný, a jednou týdně se toto vybrané pojistné odvádělo na účet žalované do peněžního ústavu. Pojistné nebylo možno uložit jiným způsobem, neboť jednak byla takto zavedena praxe, jednak na pracovišti nebylo žádné zabezpečovací zařízení na způsob trezoru apod. Na pracovišti tak nebyly od samého začátku vytvořeny podmínky k zajištění ochrany majetku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č. j. 15 C 212/2003-32, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 9.448,- Kč na účet jeho „právní zástupkyně“. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl u žalované zaměstnán na pobočce jako manager obchodu a po odchodu předchozího ředitele nebyl nikdo z pracovníků této pobočky pověřen jejím řízením. Způsob „odevzdávání peněz k odevzdání do banky“ byl nekontrolovatelný, neboť se nesepisovalo, kolik peněz který pracovník převzal od jednotlivých klientů, a předávání konkrétní částky peněz také nebylo zaznamenáváno. Peníze se dávaly do společné pokladničky, ke které měli přístup všichni pracovníci pobočky. Také vytvoření podmínek pro zabezpečení finančních prostředků bylo „velmi podivné“, neboť neexistovala uzamykatelná bezpečnostní skříň a trezor byl dodán až v létě roku 2003. Žalované se nepodařilo prokázat, že k povinnosti odvodu peněz do banky byl pověřen jen žalobce a že měl hmotnou odpovědnost za všechny finanční prostředky vybrané na pobočce, neboť výběr těchto peněz prováděli ještě další dva pracovníci; navíc na této pobočce nebyly prováděny kontroly nadřízených. Výpověď z pracovního poměru proto považoval za neplatnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2004, č. j. 28 Co 397/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že své rozhodnutí o důvodnosti žaloby založil toliko na závěru o nedostatcích na straně zaměstnavatele, že však z odůvodnění rozhodnutí není patrno, zda a jakým konkrétním jednáním žalobce porušil pracovní kázeň ve smyslu ustanovení §73 zák. práce. Je-li žalobci vytýkáno, že ve vymezených případech vybral od klientů žalované platbu pojistného v hotovosti a tuto dále nepředal (uvedená skutečnost není ani žalobcem sporována), lze dospět k závěru, že k porušení pracovních povinností ze strany žalobce došlo, avšak toto porušení a zejména jeho intenzitu soud prvního stupně žádným způsobem nehodnotil a jeho rozhodnutí je tak v tomto směru kusé a nepřezkoumatelné.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, č. j. 15 C 212/2003-80, znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23.661,- Kč na účet „právního zástupce“ žalobce. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce vykonával u žalované funkci managera obchodní sítě, nepodařilo se však prokázat, že by byl pověřen vedením pobočky v Ch. Každý ze zaměstnanců pobočky měl tak samostatné oprávnění sjednávat pojistné smlouvy, vybírat finanční částky. Na pobočce si zavedli praxi, že tyto vybrané finanční částky dávali dohromady a žalobce je odnášel do banky. Nebylo však prokázáno, že by touto činností byl pověřen. S ohledem na skutečnost uzavření velkého množství pojistných smluv, vybrání velkých finančních částek za uzavření těchto pojistných smluv a s přihlédnutím k okolnostem a situaci, která na této pobočce vládla (nebyly zajištěny pracovníkům dostatečné podmínky pro plnění těchto povinností), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcovo porušení pracovní kázně není možno považovat za hrubé porušení pracovní kázně, jak to má na mysli ustanovení §46 odst. písm. f) zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006. č. j. 23 Co 21/2006-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 5. 6. 2003 je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, posoudil věc odlišně po právní stránce. Vyšel z toho, že povinností žalobce, jak vyplývalo z pracovní smlouvy, bylo sjednat pojistnou smlouvu, inkasovat pojistné a toto odevzdat žalované. Skutečnost, že u žalované byl zaveden určitý způsob odnášení peněz do banky, sama o sobě nemůže zprostit žalobce odpovědnosti za to, že vybranou hotovost v případech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru neodevzdal. V této souvislosti poukázal odvolací soud na ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, podle kterého jsou zaměstnanci povinni zejména řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Žalobce však takto nepostupoval a bez ohledu na to, jaká byla praxe na pobočce, bylo jeho povinností vybranou hotovost odevzdat žalované. Skutečnost, že zaměstnanec neodevzdá vybrané prostředky zaměstnavateli, je tak hrubým porušením pracovní kázně, že žalovaná mohla s žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, který přihlížel k okolnostem a situaci, která byla na pobočce, kde pracoval žalobce, a k tomu, že nebyly zajištěny zaměstnancům dostatečné podmínky pro plnění svých povinností. Podle jeho názoru při výpovědi z důvodu závažného porušení pracovní kázně není podmínkou ani opětovnost porušení pracovní kázně, ani předchozí upozornění na možnost výpovědi. Musí se jednat o porušení pracovní kázně poměrně vysoké intenzity a při určování tohoto znaku se přihlíží k míře zavinění zaměstnance, k dosavadnímu plnění pracovních povinností a samozřejmě k důsledkům, které porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele a jeho činnost mělo. Žalovaná v textu výpovědi z pracovního poměru jasně a konkrétně vymezila důvody, které ji vedly k tomuto úkonu, a nelze po ní požadovat, aby zaměstnávala zaměstnance, který neplní povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy a majetkově ji poškozuje.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud „bez širších souvislostí“ poukazuje na ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce a připomíná ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, které zaměstnavateli ukládá vytvářet podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů zaměstnance a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy. Žalovaná však tyto povinnosti neplnila, přestože věděla, že zaměstnanci nemají inkasované pojistné jak a kde ochránit před ztrátou a zneužitím a že podmínky zabezpečení jsou na velmi špatné úrovni; věc řešila směrnicí bez materiálového zabezpečení a příslušného vybavení, které bylo pro plnění povinností zaměstnanců nezbytné. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce neplnil své povinnosti, čímž způsobil žalované škodu, pak žalovaná neplnila své povinnosti na stejném úseku v mnohem větší míře. Namítá dále, že odvolací soud zcela pominul ustanovení §1 odst. 3 zák. práce, jež ukládá zaměstnavatelům povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci. Uvedenou povinnost žalovaná porušila tím, že, ačkoliv zjistila údajný schodek svěřených hodnot u žalobce jako nejnižší ze všech ostatních zaměstnanců, přesto jen a pouze se žalobcem rozvázala pracovní poměr výpovědí a jeho jediného postihla. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobu (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce v tomto směru skutková zjištění soudu nenapadá), že žalobce jako zaměstnanec žalované s pracovním zařazením „manager obchodní sítě“ pracoval na pobočce žalované v Ch., kde náplní jeho pracovní činnosti bylo zejména uzavírání pojistných smluv a s tím související inkaso pojistného, jež mělo být předáváno (na účet) žalované. V případě inkasování pojistného od O. B. ve výši 1.348,- Kč, od J. Č. 3.123,- Kč, od I. P. 1.348,- Kč a od M. V. 1.194,- Kč však tyto částky žalované převedeny nebyly.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 5. 6. 2003 – podle zákona č. 65/1965 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Při posuzování, zda žalobce porušil své povinnosti, odvolací soud dovodil, že povinností žalobce bylo sjednat pojistnou smlouvu, inkasovat pojistné a toto odevzdat žalované a že, jestliže u žalované byl zaveden určitý způsob odnášení peněz do banky, tato okolnost sama o sobě nemůže zprostit žalobce odpovědnosti za to, že vybranou hotovost, v případech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru, neodevzdal. V této souvislosti odvolací soud poukázal na obsah ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. S takovýmto vymezením povinností zaměstnance vyplývajících z ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce v projednávané věci dovolací soud souhlasí. Pro posouzení věci proto není podstatné, jak namítá dovolatel, zda byl nebo nebyl seznámen se směrnicí žalované č. 16/2002, případně, zda sama žalovaná tuto směrnici dodržovala. Souhlasit proto nelze ani s tvrzením dovolatele, že odvolací soud poukazuje na ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce „bez širších souvislostí“.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73 a §74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud při zkoumání, zda žalobce tím, že vyinkasované pojistné neodevzdal zaměstnavateli, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Jak správně uvedl, přihlédl k míře zavinění žalobce, k jeho dosavadnímu plnění pracovních povinností a samozřejmě i k důsledkům, které porušení pracovní kázně pro žalovanou a její činnost mělo. Nelze přehlédnout, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně při manipulaci s finančními prostředky, jež náležely žalované jako jeho zaměstnavateli. V takovém postavení jako měl žalobce u žalované, je nutno přihlížet k tomu, že je doprovázeno nezbytným vztahem důvěry ve spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost a že vytýkaným porušením pracovních povinností byla tato důvěra zcela narušena. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně nelze – jak to činí dovolatel – zdůrazňovat toliko skutečnost, že žalovaná jako zaměstnavatel rovněž porušila své povinnosti a nevytvořila žalobci dostatečné podmínky pro hospodaření s finančními prostředky. Odhlédaje od toho, že tato námitka má své opodstatnění při posuzování zproštění se odpovědnosti zaměstnance za schodek na jemu svěřených hodnotách, nelze zdůrazňovat toliko jedno z hledisek, které může být při posuzování intenzity porušení pracovní kázně zohledněno, ale je třeba s ohledem na okolnosti případu přihlížet k hlediskům, jež případ náležitě dokreslují. Jestliže se, jako v projednávané věci, jedná o poškození zaměstnavatele nedbalým (nebo i úmyslným) jednáním zaměstnance, pak rozhodujícím hlediskem je samotná skutečnost poškození zaměstnavatele, nehledě na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce kdykoli před zjištěním ztráty peněz žalovanou na nedostatečné podmínky pro zacházení s finančními prostředky upozorňoval.
Souhlasit konečně nelze ani s námitkou, že žalovaná tím, že s žalobcem rozvázala pracovní poměr z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, porušila povinnost uloženou jí v ustanovení §1 odst. 3 a 4 zák. práce (že se dopustila diskriminačního jednání vůči žalobci). Dovolatel především přehlíží, že v řízení nebylo prokázáno (a nebylo ani důvodu v tomto směru dokazování provádět), zda vůbec, jakou intenzitou a kdo z ostatních zaměstnanců obdobným způsobem jako žalobce pracovní kázeň porušil. Mimo to nelze přehlédnout, že nemůže jít k tíži zaměstnavatele, jestliže zaměstnanec porušuje své povinnosti vyplývající z ustanovení zákoníku práce. Kdyby totiž nebyl dán důvod, pro který zaměstnavatel se zaměstnancem podle písemného obsahu výpovědi z pracovního poměru pracovní poměr rozvazuje, nemohl by pracovní poměr být výpovědí rozvázán. Je proto věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí a nemůže přitom spoléhat na to, zda k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že pracovní kázeň porušuje. Tento jednostranný úkon je zcela na uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel – žalovaná k závěru, že se žalobcem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu