ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.759.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 759/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně F. n. O., příspěvkové organizace, zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátkou, o 270.504,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 40/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006 č.j. 16 Co 45/2006-65, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.769,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 270.504,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení za dobu od 28.2.2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalované, která byla její zaměstnankyní, byl ode dne 8.7.1993 přiznán plný invalidní důchod pro následky nemoci z povolání a že žalobkyně hradila žalované z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání ztrátu na výdělku. Žalovaná každoročně předkládala žalobkyni \"tiskopis Prohlášení poplatníka daně\" a potvrzení o vyplácení druhu důchodu. V roce 2000 bylo v předloženém potvrzení o důchodu uvedeno, že žalovaná pobírá starobní důchod; žalovaná však žalobkyni tvrdila, že ve skutečnosti není ve starobním důchodu, že o starobní důchod vůbec nežádala a že se jedná o omyl, a Česká správa sociálního zabezpečení odmítla žalobkyni sdělit, jaký druh důchodu žalovaná pobírá. Teprve na výzvu žalobkyně o předložení rozhodnutí o důchodu ze dne 24.9.2004 žalovaná předložila dopis České správy sociálního zabezpečení ze dne 17.4.2001, v němž se uvádí, že žalované byl ode dne 24.11.1998 přiznán starobní důchod ve výši 5.791,- Kč měsíčně, a v němž Česká správa sociálního zabezpečení vyzvala žalobkyni, aby \"tuto informaci ve vlastním zájmu sdělila F. n. O.\". Žalobkyně, která \"po obdržení tohoto dokumentu okamžitě pozastavila vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku\", dovozuje, že žalovaná věděla minimálně od dubna 2001, že nemá nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, poněvadž jí byl přiznán starobní důchod\", že se přijetím výplat náhrady \"zcela úmyslně neoprávněně obohatila\", neboť \"tuto skutečnost žalobkyni nesdělila a vědomě uváděla nepravdu\". Žalobkyně požaduje, aby jí žalovaná vydala bezdůvodně získané částky za období od března 2002 do října 2004 v celkové výši 270.504,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21.9.2005 č.j. 16 C 40/2005-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 35.860,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně vyplácela žalované z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání náhradu za ztrátu na výdělku po uznání invalidity, že žalovaná pobírala z důvodu této nemoci od 8.7.1993 invalidní důchod a že žalované byl na žádost ze dne 7.12.1998 přiznán ode dne 24.11.1998 starobní důchod; i když žalovaná předkládala \"pracovníkům žalobkyně\" doklady (poštovní poukázky), z nichž \"mělo být patrné, že požívá starobní důchod\", a i když žalobkyně \"měla pochybnosti jaký důchod žalovaná pobírá\", vyplácela žalované náhradu za ztrátu na výdělku až do října 2004. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná obdržela od České správy sociálního zabezpečení dopis ze dne 17.4.2001, v němž jí bylo potvrzeno, že jí byl přiznán starobní důchod, od kdy a v jaké výši ho pobírá, a v němž byla vyzvána, aby toto potvrzení předložila žalobkyni, žalovaná však nadále \"uváděla, že nikdy o přiznání starobního důchodu nežádala a neměla k dispozici ani žádné rozhodnutí o přiznání starobního důchodu\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"k bezdůvodnému obohacení žalované nemohlo dojít, neboť nebyly splněny podmínky §243 odst. 2 zák. práce, když nešlo o prospěch získaný plněním bez právního důvodu\". Právním důvodem plnění žalobkyně byl totiž nárok žalované na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který žalobkyně uspokojovala dobrovolně; měla-li žalobkyně \"pochybnost o tom, že došlo ke změně poměrů (že žalované byl přiznán starobní důchod), měla možnost přestat rentu žalované vyplácet a sama podat žalobu o zrušení této renty\", případně tím \"donutit žalovanou, pokud by na výplatě renty trvala, aby podala žalobu, kterou by se domáhala vyplácení renty jako v předchozím období\". S ohledem na uvedený právní názor soud prvního stupně nepřihlížel k dalším námitkám žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.5.2006 č.j. 16 Co 45/2006-65 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 54.404,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud nejprve - ve shodě s \"rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 35/1996\" - dovodil, že splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod sice není samo o sobě podstatnou změnou v poměrech poškozeného (i po splnění těchto předpokladů poškozený nemá právní povinnost požádat o přiznání starobního důchodu), že však, rozhodne-li se této možnosti využít a starobní důchod je mu přiznán, nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), neboť dalším zdrojem příjmů poškozeného již nemá být výdělek, ale přiznaný důchod, a jde tedy o podstatnou změnu v poměrech poškozeného; poskytoval-li tedy zaměstnavatel náhradu za ztrátu na výdělku poškozenému zaměstnanci i poté, co mu byl přiznán starobní důchod, jde o bezdůvodné obohacení získané zaměstnancem plněním bez právního důvodu (§243 odst. 2 zákoníku práce). Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani to, že byla (případně) mezi účastnicemi uzavřena dohoda o náhradě za ztrátu na výdělku, neboť \"vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce mohou být dohody v pracovněprávních vztazích sjednávány pouze podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů\" a dohoda o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, na níž nemá zaměstnanec nárok, by byla pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaná \"vlastnoručním podpisem stvrdila žádost o starobní důchod, který jí byl přiznán od 24.11.1998\", a že tedy \"od této doby si musela být vědoma, že nadále nemá být a nebude zdrojem jejích příjmů výdělek, nýbrž přiznaný důchod\", a za přihlédnutí k dopisu České správy sociálního zabezpečení ze dne 17.4.2001 uzavřel, že při výplatě náhrady za ztrátu na výdělku žalovaná \"ze všech okolností musela předpokládat, že jde o částky omylem vyplacené\" (žalovaná \"nemůže úspěšně tvrdit, že měla důvodně za to, že stále pobírá invalidní důchod a nikoliv důchod starobní\"), a že proto neprávem přijaté náhrady je povinna ve smyslu §243 odst.3 zákoníku práce žalobkyni vrátit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla v první řadě, že \"v řízení nebylo dostatečně osvědčeno, že Českou správou sociálního zabezpečení bylo pravomocně rozhodnuto o přiznání starobního důchodu žalované\", neboť \"vydání rozhodnutí o přiznání starobního důchodu žalované ze dne 25.1.1999 bylo pouze sděleno, nebylo však prokázáno\" (Česká správa sociálního zabezpečení \"nepředložila soudu předmětné rozhodnutí a především neprokázala doručení tohoto rozhodnutí žalované\"). Dobrou víru žalované při přijímání náhrady za ztrátu na výdělku nemůže zpochybnit ani dopis České správy sociálního zabezpečení ze dne 17.4.2001, když \"nebylo ČSSZ žádným hodnověrným způsobem prokázáno vydání rozhodnutí o starobním důchodu a šlo jen o tvrzení\". Žalovaná dále poukazuje na to, že \"v době sepisu žádosti o přiznání starobního důchodu rozhodně neměla v úmyslu o přiznání starobního důchodu žádat, neboť její příjem byl hrazen invalidním důchodem a náhradou za ztrátu na výdělku, které měla pobírat do 65 let věku\", a že \"sama žalovaná změnu označení invalidního důchodu na starobní na poštovních poukázkách, které každoročně předkládala žalobkyni, vnímala jako změnu terminologie v souvislosti s dosažením určitého důchodového věku\". O tom, že žalovaná neměla v úmyslu uvádět žalobkyni v omyl o druhu pobíraného důchodu, svědčí i to, že zaměstnankyním žalobkyně, které pro ni vyplňovaly formulář \"poplatníka daně\", předkládala i \"příslušné poukázky o výplatě důchodu\". Podle názoru žalované dospěl soud prvního stupně s přihlédnutím k této skutečnosti ke správnému závěru, podle kterého, \"pokud žalobkyně vyplácela žalované náhradu za ztrátu na výdělku i poté, co jí předkládala poštovní poukázky o vypláceném starobním důchodu, mezi účastníky byla fakticky uzavřena dohoda o vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedla, že žalovaná se bezdůvodně obohatila tím, že jí byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku při uznání invalidity, ačkoliv jí byl na její žádost přiznán starobní důchod. Protože vzhledem k okolnostem musela předpokládat, že náhrada jí byla vyplacena \"nesprávně nebo omylem\", je povinna přijaté plnění žalobkyni vrátit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen \"zákoníku práce\" (srov. též §364 odst.1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb.).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, jen dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. jen dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má z pohledu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou.
O podstatnou změnu v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce jde podle ustálené judikatury soudů vždy, jestliže zaměstnanci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), byl na jeho žádost přiznán starobní důchod (mimořádný starobní důchod); přiznáním starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu) nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení §195 zákoníku práce zaniká. Splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod (mimořádný starobní důchod) totiž samo o sobě ještě neznamená zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity); i po splnění těchto předpokladů poškozený nemá právní povinnost požádat o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), nýbrž záleží na jeho rozhodnutí, zda o takovou dávku skutečně požádá. Jestliže se však poškozený rozhodne využít možnosti odejít do důchodu a na základě jeho žádosti je mu starobní důchod (případně mimořádný starobní důchod) přiznán, pak z toho také vyplývá, že dalším zdrojem jeho příjmů již nebude výdělek, případně částky či dávky, které jej nahrazují, ale přiznaný důchod; důvody, pro které se poškozený rozhodl, že požádá o starobní důchod (mimořádný starobní důchod), jsou přitom nerozhodné. Není-li zdrojem příjmů zaměstnance výdělek či dávky jej nahrazující, ale přiznaný důchod, pak zde také není důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku; důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku (snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením) přiznáním starobního důchodu poškozenému odpadl (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp. zn. 6 Cdo 127/94, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Závěr odvolacího soudu, podle kterého přiznáním starobního důchodu (s účinností od 24.11.1998) zanikla povinnost žalobkyně poskytovat žalované z důvodu odškodnění nemoci z povolání náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, je tedy v souladu se zákonem.
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy, upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem), měly (podle právní úpravy účinné do 31.12.2006) zásadně kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že co \"není povoleno, je zakázáno,\" a projevuje se především v ustanovení §244 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého \"smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu\". Uvedené má mimo jiné - jak správně uvádí odvolací soud - za následek, že dohoda o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce - i kdyby snad byla způsobem uváděným žalovanou skutečně uzavřena - by byla pro rozpor se zákonem za dobu po 24.11.1998 neplatným právním úkonem [§242 odst.1 písm.a) zákoníku práce].
Podle ustanovení §243 odst. 1 zákoníku práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení §243 odst. 2 zákoníku práce bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu. Prospěchem získaným bez právního důvodu se rozumí jednak přijaté plnění, aniž by pro toto plnění vůbec někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl.
Protože změnou poměrů v poměrech poškozeného, způsobenou přiznáním starobního důvodu, zaniká povinnost zaměstnavatele poskytovat poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, odpadá tím právní důvod, podle kterého zaměstnavatel takovou náhradu poškozenému poskytoval; přijetím zaměstnavatelem poskytovaného plnění nastává (vzniká) - jak správně dovodil odvolací soud - u poškozeného ve smyslu §243 odst.2 zákoníku práce bezdůvodné obohacení.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalované byl přiznán na její žádost starobní důchod (s účinností od 24.11.1998), představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst.3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalované byl na její žádost přiznán starobní důchod, byl v řízení před soudy prokázán jednak listinnými důkazy (zejména obsahem žádosti o starobní důchod sepsané na Okresní správě sociálního zabezpečení v O. a podepsané žalovanou, která byla doručena České správě sociálního zabezpečení dne 28.12.1998, dokladu o výplatě důchodu žalované za měsíc leden 2005 a dopisu České správy sociálního zabezpečení adresovaného žalované ze dne 17.4.2001), jednak údaji žalované, která za řízení před soudy potvrdila, že po rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu požádala o starobní důchod. Podle obsahu spisu nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování. Je proto také správný závěr odvolacího soudu o tom, že přijetím žalobkyní poskytovaného plnění na náhradu za ztrátu na výdělku po uznání invalidity vzniklo žalované (na úkor žalobkyně) bezdůvodné obohacení.
Povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení §243 odst. 1 zákoníku práce, je ustanovením §243 odst. 3 zákoníku práce podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení §243 odst. 3 zákoníku práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Závěr o tom, že zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, závisí na konkrétním posouzení každého jednotlivého případu.
V projednávané věci odvolací soud důvodně akcentoval, že žalovaná \"vlastnoručním podpisem stvrdila žádost o starobní důchod\" a že dopisem České správy sociálního zabezpečení ze dne 17.4.2001 jí bylo výslovně potvrzeno, že ode dne 24.11.1998 jí byl přiznán a nadále pobírá starobní důchod. Za přihlédnutí k tomu, že druh pobíraného důchodu je jednoznačně zřejmý z dokladu o výplatě důchodu (vydávaného každý kalendářní měsíc), že žalovaná požádala o přiznání starobního důchodu poté, co jí byl odejmut invalidní důchod, a že žalovaná dopis České správy sociálního zabezpečení ze dne 17.4.2001 nepředložila přes výzvu v něm obsaženou žalobkyni, spočívá závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná musela z okolností předpokládat, že plnění poskytované jí v době od března 2002 do října 2004 na náhradě za ztrátu na výdělku představuje částky omylem vyplacené, na správném právním posouzení věci.
Na uvedeném závěr nic nemění ani námitky, že \"v řízení nebylo dostatečně osvědčeno, že Českou správou sociálního zabezpečení bylo pravomocně rozhodnuto o přiznání starobního důchodu žalované\", že \"nebylo ČSSZ žádným hodnověrným způsobem prokázáno vydání rozhodnutí o starobním důchodu a šlo jen o tvrzení\" nebo že \"v době sepisu žádosti o přiznání starobního důchodu rozhodně neměla v úmyslu o přiznání starobního důchodu žádat, neboť její příjem byl hrazen invalidním důchodem a náhradou za ztrátu na výdělku, které měla pobírat do 65 let věku\". Provedeným dokazováním totiž bylo - jak uvedeno již výše - náležitě prokázáno, že starobní důchod byl žalované na její žádost přiznán; vzhledem k tomu, že podle obsahu žádosti o důchod žalovaná požádala o přiznání starobního důchodu poté, co jí byl ke dni 24.11.1998 odňat invalidní důchod, nemůže obstát ani její tvrzení o tom, že by i po 24.11.1998 měl být \"její příjem hrazen invalidním důchodem\".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 21.355,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §16 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 21.655,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 4.114,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 25.769,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu