ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.847.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 847/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 9 C 152/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2006, č.j. 16 Co 454/2005 - 81, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.361,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (poté, co se souhlasem soudu vzal žalobu zčásti – ohledně 2 % úroku z prodlení z žalované částky od 17. 12. 2003 do 10. 2. 2004 - zpět), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 154.078,50 Kč s úrokem ve výši 2 % p.a. od 11. 2. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 1. 2003, č.j. 15 C 151/2002-41, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 199/2003-61, bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu dopisem žalované ze dne 9. 5. 2002 je neplatné, a že dopisem ze dne 10. 5. 2002 (doručeným žalované dne 13. 5. 2002) žalované sdělil, že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnáván. Uplatňuje tedy nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 13. 5. 2002 do 10. 2. 2004; při průměrné čisté měsíční mzdě 7. 416,- Kč činí náhrada mzdy za dobu od 13. 5. 2002 do 31. 5. 2002 částku 3.109,90 Kč, za dobu od 1. 6. 2002 do 31. 1. 2004 částku 148.320,- Kč a za dobu od 1. 2. 20004 do 10. 2. 2004 částku 2.648,60 Kč.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, č.j. 9 C 152/2004-42, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 154.078,50 Kč s 2% ročním úrokem ode dne 11. 2. 2004 do zaplacení, co do 2% ročního úroku z částky 154.078,50 Kč ode dne 17. 12. 2003 do 10. 2. 2004 řízení v důsledky zpětvzetí žaloby v této části zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 34.070,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Vycházeje ze zjištění, že žalovaná se žalobcem, který byl u ní zaměstnán jako krupiér, neplatně okamžitě zrušila pracovní poměr, že rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 1. 2003, č.j. 15 C 151/2002-41, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 199/2003-61, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dopisem ze dne 9. 5. 2002 je neplatné, nabyl právní moci dne 9. 1. 2004, že žalobce žalované „dopisem ze dne 13. 5. 2002“ (správně dopisem ze dne 10. 5. 2002) sdělil, že trvá na tom, aby mu nadále přidělovala práci, že však žalovaná ho k nástupu do práce vyzvala až dopisem ze dne 10. 2. 2004 a práci mu začala znovu přidělovat až ode dne 11. 2. 2004, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce ode dne 13. 5. 2002 do 9. 1. 2004 a že od 10. 1. 2004 do 10. 2. 2004 mu vzniklo právo na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Při určení výše nároku vycházel z průměrné hrubé hodinové mzdy, která za rozhodné čtvrtletí (leden až březen 2002) činila 50,- Kč; protože žalobcem požadovaná částka na náhradě mzdy je nižší, než na jakou by měl nárok (182.000,- Kč), přiznal mu náhradu mzdy v požadované výši 154.078,50 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2006, č.j. 16 Co 454/2005-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 154.078,50 Kč s 2 % ročním úrokem ode dne 11. 2. 2004 do zaplacení, potvrdil ohledně přisouzení částky 9.207,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 2. 2004 do zaplacení a v dalším jej změnil tak, že žalobu na zaplacení dalších 144.871,50 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 29.523,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 37.480,- Kč, vše k rukám advokáta, a že „každý z účastníků je povinen zaplatit 0,- Kč České republice na účet Krajského soudu v Ostravě“. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která – poté, co žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučil o jeho povinnosti prokázat, že po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání - doplnil výslechem svědků R. U. a Z. L. a zopakováním výslechu svědka B. P. (nadřízeného žalobce) na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „dopis ze dne 13. 5. 2002“ (správně ze dne 10. 5. 2002) nelze považovat za oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel nadále zaměstnával ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, neboť tento dopis byl žalované doručen dne 13. 5. 2002, tedy přede dnem 18. 5. 2002, kdy žalobci „bylo doručeno“ (dostalo se do jeho dispozice) okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 5. 2002. Vzhledem k tomu, že po dni 18. 5. 2002 již žalobce – jak výslovně uvedl – písemně nepožádal žalovanou o další zaměstnávání, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem nebylo ani po doplnění dokazování prokázáno, že poté, co s ním žalovaná zrušila neplatně okamžitě pracovní poměr, oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, a že tedy ze strany žalobce nebyla splněna jedna z podmínek uvedených v ustanovení §61 odst. 1 zák. práce; výpovědi svědků R. U. a Z. L. hodnotil jako „nekonkrétní a neurčité“ s tím, že „z výpovědí těchto svědků nemohl zjistit, že po datu 18. 5. 2002 žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala“. Vzhledem k tomu, že účastníci dne 10. 2. 2004 rozvázali pracovní poměr dohodou, nelze na daný případ aplikovat ustanovení §61 odst. 3 zák. práce. Protože však žalobci nebyla žalovanou přidělována práce v období od 13. 5. 2002 do 17. 5. 2002 (5 dnů) a dále za období „od 19. 1. 2004 do 10. 2. 2004 za 22 dnů“, přiznal mu za tuto dobu náhradu mzdy ve výši celkem 9. 207,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o přisouzení částky 9.207,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 2. 2004 do zaplacení, a výroku V., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu) podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého neprokázal, že poté, co s ním žalovaná zrušila neplatně okamžitě pracovní poměr, oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, a že tedy z jeho strany nebyla splněna podmínka, na základě které by soud žalobě podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce vyhověl. Je přesvědčen, že podmínka stanovená v §61 odst. 1 zák. práce byla žalobcem splněna, což „bylo jednoznačně prokázáno jednak jeho účastnickou výpovědí, ale zejména svědeckou výpovědí Z. L. a R. U.; jejich svědecké výpovědi hodnotí jako „naprosto spontánní, neformální a věrohodné“. Navíc upozorňuje, že Z. L. byl tehdy u žalované na stejném pracovišti zaměstnán, a proto se také přímo účastnil událostí souvisejících s vykázáním žalobce z pracoviště a s jeho následným docházením na pracoviště. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci; závěr odvolacího soudu, že žalobcem nebyla splněna podmínka stanovená v §61 odst. 1 zák. práce, považuje za správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a protože nebylo zjištěno ani dovolatelem tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud mohl napadený rozsudek přezkoumat jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání žalobce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na dobu, kdy měl žalobcem uplatněný nárok na náhradu mzdy vzniknout (od 13. 5. 2002) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb. a č. 6/2002, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2002 – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je neplatné (a nemá tak žádné právní účinky) jen tehdy, jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení podle ustanovení §64 zák. práce (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků - jak vyplývá z výše uvedených ustanovení - nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§61 odst. 3 zák. práce).
Otázkou, kdy a jakým způsobem má zaměstnanec ve smyslu ustanovení §61 zák. práce oznámit, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, se dovolací soud již vícekrát zabýval. Zaujal názor, že oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Požadavek zaměstnance, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, není splněn, jestliže zaměstnanec podal u soudu jen žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996).
V ustanovení §61 zák. práce a ani v žádném jiném zákonném ustanovení není výslovně určena lhůta, během které by zaměstnanec musel oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, aby jeho oznámení mělo právní následky; zaměstnanec proto může právní úkon v tomto směru učinit kdykoliv, kdy jeho oznámení může mít z hlediska ustanovení §61 zák. práce právní význam. Vzhledem k tomu, že smyslem ustanovení §61 zák. práce je upravit práva a povinnosti účastníků v pracovním poměru v době ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit na základě neplatného rozvázání pracovního poměru, a nejpozději do dne, kdy byla rozhodnutím soudu určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, že zaměstnanec může své stanovisko k otázce, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit, a že náhrada mzdy přísluší zaměstnanci - jak uvádí ustanovení §61 odst. 1 věta druhá zák. práce - ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dospěla soudní praxe již dříve při výkladu ustanovení §61 odst.1 a 3 zák. práce - za přihlédnutí k ustanovením §154 odst.1 a §167 odst. 2 o. s. ř., podle nichž je pro rozhodnutí (rozsudek nebo usnesení) soudu rozhodující stav v době jeho vyhlášení - k závěru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), že zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§61 odst. 1 a 3 zák. práce), kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. V tomto období je totiž učiněné oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, významné z hlediska ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, které umožňuje přiznat zaměstnanci náhradu mzdy nejdříve ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a nejpozději do rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (samozřejmě za předpokladu, že dříve nedošlo k platnému skončení pracovního poměru nebo že dříve zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci). Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z těchto stanovisek a právních názorů dovolacího soudu důsledně vycházel. Správný je proto i jeho závěr, že dopis žalobce ze dne 10. 5. 2002 nelze považovat za oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel nadále zaměstnával ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Obsah dopisu žalobce ze dne 10. 5. 2002 (doručeného žalované dne 13. 5. 2002), v němž žalobce projevil vůli, že chce být u žalované nadále zaměstnán, není za situace, kdy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 5. 2002 se dostalo do dispozice žalobce až dne 18. 5. 2002, pro rozhodnutí sporu významný. Protože zaměstnanec může - jak uvedeno již výše - své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, učinit nejdříve poté, co s ním zaměstnavatel neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr, nemůže být projev vůle žalobce obsažený v dopise ze dne 10. 5. 2002 (doručeném žalované dne 13. 5. 2002) pro rozhodnutí ve věci podstatný.
Žalobce však - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (aplikaci ustanovení §61 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani výklad tohoto ustanovení) nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že – kromě dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce neprokázal, že poté, co s ním žalovaná zrušila neplatně okamžitě pracovní poměr (tedy po 18. 5. 2002), oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, učinil odvolací soud po doplnění dokazování (zopakováním důkazu výslechem svědka B. P., nadřízeného žalobce, a výslechem žalobcem navržených svědků Z. L. a R. U.), tedy z výsledků dokazování. Vysvětlil, proč nevycházel z výpovědi svědků Z. L. a R. U. (neboť „výpovědi těchto svědků jsou nekonkrétní a neurčité“, takže „z nich nemohl zjistit, že po datu 18. 5. 2002 žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala“). Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.
Dovozuje-li žalobce v dovolání opačné závěry (že podmínka stanovená v §61 odst. 1 zák. práce byla žalobcem splněna, což „bylo jednoznačně prokázáno jednak účastnickou výpovědí žalobce, ale zejména svědeckou výpovědí Z. L. a R. U.), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů (z provedených důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud); žalobce tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem. Namítá-li žalobce, že „svědecké výpovědi“ (svědků Z. L. a R. U.) „byly naprosto spontánní, neformální a věrohodné“ a že „navíc Z. L. byl tehdy u žalované na stejném pracovišti zaměstnán, a proto se také přímo účastnil událostí souvisejících s vykázáním žalobce z pracoviště a s jeho následným docházením na pracoviště“, napadá tak rovněž pouze hodnocení důkazů soudem. Zároveň však přehlíží, že závěr odvolacího soudu o tom, že výpovědi svědků R. U. a Z. L. jsou „nekonkrétní a neurčité“ zcela logicky vyplývá z toho, co oba před odvolacím soudem vypověděli (svědek R. U. vypověděl, že „žalobce se několikrát dostavil do klubu, kde se ptal na práci a bylo mu obsluhou sděleno, že práce pro něj není“, že „není schopen konkretizovat osobu, která mu sdělila, že pro něj nemají práci“, že žalobce se dostavil do klubu „minimálně pětkrát“, že však není schopen konkretizovat, ve kterých dnech či měsících se tak stalo, a že pro odstup času může toliko uvést, že to bylo „na přelomu jara a léta v roce 2002“; svědek Z. L. vypověděl, že „žalobce tvrdil, že byl neprávem vyhozen a žádal, aby mu byla přidělována práce“, že však „nedokáže říci, kolikrát žalobce žádal provozního P. o práci, přes týden tam chodil“, že „nemůže konkretizovat, jak dlouho žádal provozního o přidělení práce“, že „není schopen říct, kdy došlo k tomu, že žalobci nebyla přidělena práce“).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 15.970,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 16.270,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 3.091,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 19.361,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu