ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1009.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1009/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce G. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. B., zastoupené advokátem, o částku 212 910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 140/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2005, č. j. 56 Co 563/2004-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku
240 000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 196 000,- Kč, a to z titulu smlouvy, kterou účastníci uzavřeli pro účely nesporného rozvodu jejich manželství.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 6 C 140/2002-24, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 212 910,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2001 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 24. 10. 1998 a za jeho trvání bydleli v rodinném domku ve vlastnictví dětí žalované. Za účelem rozvodu podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, uzavřeli účastníci 21. 2. 2001 smlouvu o vypořádání práv a povinností ze společného bydlení a o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, kterou se žalovaná zavázala zaplatit žalobci částku 240 000,- Kč do 30. 4. 2001, a to po započtení pohledávky, kterou měla vůči žalobci z titulu náhrady škody na svém automobilu. Na základě této smlouvy bylo následně manželství účastníků podle §24a zákona o rodině rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 11. 4. 2001, sp. zn. 6 C 34/2001, který nabyl právní moci 30. 4. 2001. Ohledně částky 23 290,- Kč, kterou žalovaná namítla k započtení, vzal žalobce žalobu zpět
a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobu o zaplacení smluvní pokuty vyloučil k samostatnému řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstala pouze částka 212 910,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně s odkazem na §149 a 150 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) konstatoval, že před rozvodem manželství účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, která je jednou z podmínek rozvodu podle §24a zákona o rodině. Z této dohody pak vyplývá závazek žalované uhradit žalobci předmětnou částku do 30. 4. 2001, a protože žalovaná svůj dluh nesplnila včas, soud prvního stupně žalobci přiznal rovněž úroky z prodlení, jejichž výši určil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. K námitce žalované, že za trvání manželství nenabyli se žalobcem žádné věci vyšší hodnoty, a proto neměla důvod k vypořádání společného jmění v takovém rozsahu, uvedl, že její tvrzení nemá na platnost smlouvy žádný vliv.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2005, č. j. 56 Co 563/2004-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v prvé řadě odůvodnil, že věc náleží do pravomoci soudů České republiky a rozhodným právem pro posouzení právních vztahů je právo české, i když žalobce je občanem Maďarska. Převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně a za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalované vznikl ze smlouvy z 21. 2. 2001 závazek zaplatit žalobci žalovanou částku, když připomněl §489 ObčZ, který uvádí smlouvu jako jeden ze způsobů, kterým závazky vznikají, a §43 a násl. ObčZ, které vznik smlouvy upravují. Poukázal na to, že žalovaná před soudem prvního stupně uvedla, že smlouvu uzavřela, protože „chtěla vzniklou situaci (při společném bydlení se žalobcem) vyřešit za každou cenu“, a že předpokládala možnost opatřit si obnos přesahující 200 000,- Kč pro žalobce. Vedle toho však uvedla, že měla ze žalobce strach, aniž kladla psychický stav do souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy, a tak nemají její námitky právní význam. Pouze tak vylíčila svoji vnitřní výhradu, či pohnutky, jimiž byla vedena, které však nemohou platnost smlouvy jako svobodného úkonu ve smyslu §37 ObčZ ovlivnit. Žádné další skutečnosti podporující závěr o neplatnosti smlouvy jako nesvobodného úkonu během řízení před soudem prvního stupně žalovaná neuvedla a ani nevyšly v řízení najevo.
K novým skutečnostem, které uplatnila v odvolacím řízení, nepřihlédl s odůvodněním, že je mohla uplatnit jen v řízení před soudem prvního stupně, což však přes náležité poučení podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) neučinila. Její opakovanou námitku, že k závazku zaplatit žalobci ve smlouvě ujednanou částku neměla žádný důvod, shledal irelevantní, přičemž poukázal na zásadu smluvní svobody, jejímž projevem je i svoboda volby obsahu právního úkonu, a skutečnost, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle §24a zákona o rodině umožňuje širší vypořádání majetkových vztahů, než dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená podle §149 odst. 2 ObčZ. Závěrem dovodil, že smlouva nemůže být neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy, neboť jejím účelem bylo, kromě vypořádání vzájemných majetkových vztahů, rovněž vypořádání práv a povinností ze společného bydlení. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 614/2001, podle kterého by žalobce, jehož právo na bydlení v domě bylo odvozováno z rodině právního vztahu, měl v případě žaloby na vyklizení nemovitosti právo na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu činí po právní stránce zásadně významným posouzení otázek platnosti a obsahových náležitostí smluv uzavíraných pro účely rozvodu podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině, které doposud nebyly v judikatuře dostatečně vyřešeny. Namítá, že právní hodnocení odvolacího soudu je v rozporu s §37, §39 a §149 odst. 2 ObčZ. Z provedeného dokazování vyplývá, že uzavření smlouvy z 21. 2. 2001 nebylo svobodným právním úkonem, neboť její vůle byla ovlivněna chováním žalobce, spočívajícím především v jeho psychickém donucení a bezprávné výhrůžce. Žalobce podmiňoval svůj souhlas s rozvodem závazkem žalované, k němuž neexistoval žádný právní důvod – účastníci nepořídili společně žádné věci a bydleli v rodinném domku dětí žalované. Smlouva svým obsahem a účelem odporuje zákonu, zejména §149 odst. 2 ObčZ, je v rozporu s dobrými mravy a je podle §39 ObčZ absolutně neplatným právním úkonem. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se zásadním významem po stránce právní, vyplývá že dovolací přezkum se zásadně otevírá jen pro přezkum otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem tak není důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ). Skutkovým stavem, zjištěným v nalézacím řízení, je dovolací soud vázán.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se k otázce bezprávné výhrůžky, která je aktem psychického donucení, a jejímž následkem je neplatnost právního úkonu podle §37 ObčZ, vyjádřil v rozsudku z 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaném pod C 179 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. Uvedl, že „bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou vyhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost.“ Od tohoto výkladu se odvolací soud, který dospěl k závěru, že skutečnosti tvrzené žalovanou nejsou bezprávnou výhrůžkou, kterou by si žalobce vynucoval uzavření smlouvy z 21. 2. 2001, neodchýlil.
K povaze smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřené podle §24a zákona o rodině se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku z 31. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 7/2007, v němž konstatoval, že „smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů (§24a odst. 1 ZOR) je institutem zákona o rodině s dopadem do majetkových poměrů manželů po rozvodu, zvláštním zejména potud, že na rozdíl od vypořádání zaniklého společného jmění manželů předpokládá její uzavření před rozvodem
a manželům dovoluje, aby v jejím rámci upravili do budoucna vzájemné majetkové vztahy v jiném rozsahu než vymezeném společným jměním manželů.“ Úprava vzájemných majetkových vztahů nad rámec společného jmění manželů tak není v rozporu se zákonem a nezakládá důvod neplatnosti smlouvy podle §39 ObčZ.
Konečně k námitce žalované, že smlouvou z 21. 2. 2001 nemohli účastníci platně řešit otázky společného bydlení, neboť bydleli v domě dětí žalované, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod pořadovým číslem 170. V něm dovodil, že „rozvedený manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu vlastníků – rodičů druhého manžela, je povinen byt po tomto odvolání tohoto souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu“, ale současně vyslovil názor, že „nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 ObčZ, tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy.“ Uvedený názor shledal Ústavní soud ústavně konformní (srov. nález ze 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, pod č. 110).
Z uvedeného vyplývá, že ani závěr odvolacího soudu, že smlouva z 21. 2. 2001 není úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobci by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela vůči žalované podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu