ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.102.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 102/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců: a) P. O. a b) H. O., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. Ř. a 2) A. Ř., zastoupeným advokátem, o zrušení věcného břemene a o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 921/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, pokud jím byl pod bodem I. výroku změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zrušení věcného břemene – služebnosti jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi za náhradu, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, pokud jím byl pod bodem II. výroku změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání části pozemku parc. č. 21/2 v obci a kat. území V., vyznačené v měřickém náčrtu č. 216-1270/1999 červenou barvou, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III. se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. června 2004, č. j. 3 C 921/99-84, pod bodem I. výroku zrušil „věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi ve prospěch každých majitelů st. 70 zatěžující nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu B., pracoviště B., na LV č. 63 pro obec a kat. území V. a označeny mj. jako pozemek parc. č. 21/2
o výměře 1535 m2 – zahrada“. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili společně a nerozdílně přiměřenou náhradu za zrušené věcné břemeno přiměřenou náhradu ve výši 200,- Kč. Pod bodem III. uložil žalovaným, aby se zdrželi neoprávněných zásahů do výkonu vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu na část pozemku parc. č. 21/2, zapsaného u Katastrálního úřadu B., pracoviště B., na LV č. 63 pro obec a kat. území V., která je v měřičském plánu G. B., a. s., č. 216-1270/1999, který je nedílnou součástí rozsudku, vyznačena červenou barvou. Pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky (společné jmění manželů) nemovitostí zapsaných na LV č. 63 pro obec a kat. území V., a to domu č. p. 41 se st. pl. 68/3 a pozemku parc. č. 21/2 o výměře 1535 m2 – zahrada. Nemovitosti nabyli postupní smlouvou z 1. 8. 1969. Žalovaní jsou tamtéž podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 249, a to domu č. p. 42 na st. pl. 70 a dále blíže označených pozemků. Nemovitosti nabyli darovací smlouvou z 20. 11. 1989. Kupní smlouvou z 1. 4. 1956, uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků, kterou právní předchůdci žalobců prodali právním předchůdcům žalovaných část pozemku parc. č. 21 o výměře 45 m2 v mezích a hranicích, jak byla odměřena geometrem, bylo zřízeno věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi ve prospěch každých majitelů „stav. č. 70“ jako statku panujícího přes pozemek parc. č. 21 v obci a kat. území V. Pozemek parc. č. 21 byl následně rozdělen, po rozdělení věcné břemeno zatěžuje více pozemků, u žalobců jde o pozemek parc. č. 21/2. Otec žalovaného choval ve větším množství prasata a věcné břemeno bylo využíváno k odvozu fekálií. Při místním ohledání bylo zjištěno, že žalovaní chovají 15 slepic a 4 králíky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na změnu v hospodaření žalovaných, kdy u nich není potřeba velkých povozů k vyvážení hnoje a kdy navíc mají hnojiště na svém pozemku, na který je přístup přes jejich vlastní bránu, existuje hrubý nepoměr mezi zřízeným věcným břemenem a výhodou žalovaných. Za přiměřenou náhradu za zrušení věcného břemene považoval částku 200,- Kč, za kterou bylo věcné břemeno zřízeno. Žalovaní užívají 17 m2 pozemku parc. č. 21/2. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaných, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli vydržením, z důvodu nedostatku dobré víry žalovaných o tom, že jim sporný pozemek patří. Poukázal na to, že kupní uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků byl přesně vymezen rozsah prodávaného pozemku s tím, že hranice této prodávané části byly odměřeny geometrem. Za této situace pokud právní předchůdci žalovaných začali užívat větší výměru, než která byla stanovena kupní smlouvou, nemohli být v dobré víře, že tato větší část pozemku jim náleží. Podle znaleckého posudku je v terénu i dnes dost identických bodů pro obnovu hranic parc. č. 70. Žalovaní i jejich právní předchůdci při náležité pozornosti museli zjistit, že užívají více než mají.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 37 Co 430/2004-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že zrušil „věcné břemeno – služebnost jízdy a chůze nejkratší cestou z návsi pro vlastníky pozemku parc. č. st. 70 kat. území a obec V., zatěžující nemovitost pozemku parc. č. 21/2, kat. území a obec V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 63“. Žalobcům uložil, aby zaplatili žalovaným společně a nerozdílně náhradu ve výši 200,- Kč. Ve výroku po bodem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost „zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání části pozemku parc. č. 21/2 kat. území a obec V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 63, která je v měřičském náčrtu na vytyčení hranic pozemku č. 216-1270/1999, vyhotoveném S. V. 8. 10. 1999 a ověřeném Ing. J. Š. 8. 10. 1999, který je nedílnou součástí rozsudku, vyznačena červenou barvou“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen z důvodu „formálního upřesnění“ výroků. Dodal, že pokud oproti době vzniku věcného břemene žalovaní v současné době ve své nemovitosti chovají jen drobnější zvířata a vývoj zemědělské techniky jim umožňuje využívat malotraktor, kterým se na svůj pozemek dostanou, jsou dány předpoklady pro zánik věcného břemene zatěžujícího pozemek žalobců. Ohledně vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku uvedl, že žalovaní si při zachování náležité opatrnosti museli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili. Poukázal na to, že právní předchůdci žalovaných smlouvou z 1. 4. 1956 nabyli z původního pozemku parc. č. 21 výměru 45 m2. Plocha koupeného pozemku oproti skutečně drženému byla o cca 38 % menší. Za tohoto stavu
u žalovaných neshledal omluvitelnost omylu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že soudy nesprávně vyložily pojmy „trvalá změna poměrů“, „hrubý nepoměr“ a „dobré víry nutné k vydržení“. Namítli, že předmětné věcné břemeno bylo zřízeno za účelem snadnějšího hospodaření, především k vyvážení hnoje, a od počátku bylo využíváno asi 1 x za měsíc. V současné době žalovaní využívají věcné břemeno zhruba stejně často, neboť jsou oba důchodového věku a hospodaření se věnují intenzivněji. Chovají ve značném počtu králíky a slepice a je pro ně nezbytností využívat věcné břemeno za účelem, pro který bylo zřízeno. Žalovaní jsou proto toho názoru, že nedošlo ke změně poměrů, která by byla příčinou vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Pokud jde o bránění žalobcům v přístupu na část pozemku parc. č. 21/2, uvedli, že pozemek, ke kterému přiléhá sporný pozemek, nabyli od právních předchůdců v takovém stavu, v jakém se nachází nyní. Hranice pozemku vymezili právní předchůdci účastníků společně tak, jak se domnívali, že leží. O správnosti vytyčení pozemku nebyly pochybnosti ani poté, co došlo k výměně původního dřevěného plotu za plot drátěný. Žádost o povolení oplocení zahrady za domem č. 42 z 25. 10. 1971 podepsal žalovaný i žalobci. Pochybnosti o vytyčení hranice mezi pozemky účastníků se objevily až po geometrickém zaměření v roce 1999, kdy však pro vyměření předmětného pozemku byly použity jiné výchozí body, než ty, z nichž se vycházelo v době koupě pozemku. Pokud by vyměření bylo provedeno z bodů, z nichž se vycházelo v době koupě, pak by byla naměřena uvedená rozloha 45 m2. Protože žalovaní počítali výměru svého pozemku z jiných bodů než znalec, nemohli zjistit, že užívají větší výměru, než koupili, navíc skutečnost, že nebyly výhrady k výměně plotu ve stávajících hranicích, je utvrzovala v tom, že tento stav odpovídá stavu právnímu. Sporný pozemek užívali po dobu delší, než je vydržecí doba, v dobré víře, že jim patří. Žalovaní jsou proto názoru, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyli vydržením. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, příp. jeho zamítnutí. Poukázali na to, že zrušením věcného břemene je deklarován skutečný stav věci a že v původním geometrickém zaměření z roku 1956 je jasně uvedeno, že hranice byly označeny kameny, takže žalovaní nemohli počítat výměru koupeného pozemku z jiného bodu, než uvedeného v geometrickém plánu. Nelze se proto ztotožnit s jejich argumentací o dobré víře.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud v usnesení z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod
C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních z 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, uveřejněných tamtéž pod C 149 a C 159. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 OSŘ.
I když odvolací soud rozsudek formuloval jako rozsudek měnící, ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti ve vztazích mezi účastníky odvolací soud posoudil shodně jako soud prvního stupně. Změna rozsudku soudu prvního stupně se týká pouze formálního upřesnění výroků rozsudku.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku z 20. 2. 2001,
č. j. 3 C 921/99-38.
Přicházela tak v daném případě v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b)
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ). V dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze dovolací důvod podle §237 odst. 3 OSŘ uplatnit.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. ohledně zrušení věcného břemene za náhradu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části logicky navazuje na skutková zjištění nalézacích soudů, která dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, je v souladu s hmotným právem, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné tamtéž pod C 1164. Dovolatelé sice odkazovali i na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak žádnou konkrétní vadu v tomto směru neuvedli a v podstatě namítali toliko nesprávnost právního posouzení věci.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. výroku, jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu pod bodem II. výroku ohledně zdržení se zásahů žalovaných do vlastnického práva žalobců, dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části je tak podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud svůj právní závěr o nedostatku dobré víry žalovaných o tom, že jim patří sporná část pozemku parc. č. 21/2 v obci a kat. území V., opřel jen o skutečnost, že „plocha koupeného pozemku oproti skutečně drženému pozemku byla menší o cca 38 %“, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9.3.2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98. Odvolací soud však pominul navazující judikaturu Nejvyššího soudu, danou zejména rozsudkem z 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 (viz C 3670 Souboru rozhodnutí), podle kterého „nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (nap. půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“. Pokud tedy odvolací soud měl za to, že nemůže být v dobré víře ten držitel pozemku, jehož výměra představuje 38 % pozemku skutečně nabytého, nebylo jeho právní posouzení věci správné. Jestliže pak své potvrzující rozhodnutí založil jen na této argumentaci, nelze za správné považovat ani rozhodnutí o povinnosti žalovaných, aby se zdrželi zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících v bránění přístupu a užívání blíže označené části pozemku parc. č. 21/2.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu