ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1050.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1050/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. V. a b) E. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. H. a 2) J. H., zastoupeným advokátem, o určení existence věcného břemene, eventuálně o zřízení věcného břemene k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 1794/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 122/2006-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. listopadu 2004, č. j. 10 C 1794/2002-176, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, „aby soud určil, že došlo vydržením ke vzniku věcného břemene spojeného s vlastnictvím nemovitosti, a to domu č. p. 103 stojícího na parcele č. 110, jenž je zapsán u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště v M., na LV č. 652 pro katastrální území K. nad V., jemuž odpovídá právo chůze vlastníka uvedeného domu přes část pozemku č. parc. 111/1 – průjezd a přilehlou část dvora umožňující přístup do domu č. p. 103, vymezené geometrickým plánem pro vyznačení věcného břemene zhotoveným P. S. pod č. 736-15/2003 a ověřeném Ing. R. M. dne 25. 8. 2003 pod č. 184/2003, jenž je zapsán u Katastrálního úřadu pro středočeský kraj, Katastrální pracoviště v M., na LV č. 3049 pro katastrální území K. nad V.“. Pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud zřídil věcné břemeno specifikované pod bodem I. výroku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování učinil tato skutková zjištění: Žalobci jsou spoluvlastníky (společné jmění manželů) domu č. p. 103 stojícího na pozemku stav. parc. č. 110 v obci a kat. území K. nad V. V prvním nadzemní podlaží tohoto domu jsou nebytové prostory, v nichž je provozováno řeznictví a uzenářství. Druhé a třetí nadzemní podlaží domu č. p. 103, v nichž se nacházejí byty, je přístupné po schodišti se vstupem na ně ze zadní části domu ze dvora. Přístup ke schodišti vedoucímu do patra a podkroví je v současné době možný jen přes nebytové prostory v domě č. p. 103 nebo průjezdem na části stav. parc. č. 111/1, který končí vraty do dvora za domem č. p. 103 a vraty do dvora za domem č. p. 95 ve vlastnictví žalovaných. Předmětný průjezd vznikl překlenutím části stav. parc. č. 111/1 (dříve stav. parc. č. 111/2) pokračováním stavby domu č. p. 103, k čemuž došlo se souhlasem vlastníka sousedního domu č. p. 95, stojícího na stav. parc. č. 111/1. V roce 1881 bylo smluvně zřízeno „věcné břemeno (dříve služebnost) trpění překlenutí průjezdu z místní tratě, jakož i upotřebení prostory nad tímto překlenutí se nacházející a věcné břemeno (služebnost) užívání průjezdu a vchodu z místní tratě domem č. p. 95“. Toto věcné břemeno bylo zapsáno v knihovních vložkách č. 75 a 81 a bylo vymazáno v roce 1960, kdy došlo ke znárodnění obou domů včetně stavebních pozemků. V roce 1969 byl dům č. p. 103 se stav. parc. č. 110 bezplatně převeden do vlastnictví manželů Š., k obnově zaniklého věcného břemene však nedošlo. Po smrti B. Š. 23. 7. 1990 nabyla tyto nemovitosti dědictvím M. C., která je kupní smlouvou z 12. 9. 1991 převedla na žalobce. Dům č. p. 95 se stav. parc. č. 111/1 po roce 1989 nabyl v restituci J. V., který tyto nemovitosti v roce 1995 prodal žalovaným. V roce 1993 nebo 1994 došlo mezi J. V. a žalobcem „k incidentu, kdy poté, co žalobce prováděl v průchodu nějaké menší stavební úpravy, byl upozorněn ze strany svědka V., že předmětný průjezd je jeho a že si měl k dané činnosti vyžádat jeho souhlas“. V létě 2003 žalovaný zamkl vrata předmětného průjezdu a od té doby došlo k ukončení užívání průjezdu žalobci a osobami pracujícími v řeznictví. Žalovaní nesouhlasí s tím, aby průjezd nadále užívali žalobci a osoby, kterým žalobci hodlají pronajmout byty ve svém domě, a nesouhlasí ani s tím, aby byl užíván k provozu řeznictví. Podle znaleckého posudku Ing. J. L. ze 7. 9. 2004 a odborného posudku Ing. M. K. z 30. 8. 2004, který je přílohou označeného znaleckého posudku, „za stávajícího dispozičního uspořádání domu č. p. 103 nelze používat první nadzemní podlaží domu č. p. 103 pro vstup osob z P. náměstí do prostorů bytů ve 2. a 3. nadzemním podlaží, stejně tak není možný s ohledem na dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží domu (jehož prostory jsou zcela využity pro provoz prodejny masa) vjezd přes toto podlaží z P. náměstí do dvora“. Přístup vlastníků a dalších osob do domu č. p. 103 z P. náměstí však lze zajistit „stavební úpravou spočívající v přepažení krámu v místě vedlejšího konstrukčního traktu, kdy by vstup z náměstí vznikl z pravého výkladce při pohledu z průčelí“. S ohledem na tato skutková zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci sami předmětné věcné břemeno nevydrželi. Soud prvního stupně neshledal podmínky ani pro zřízení věcného břemene s tím, že v daném případě není splněna podmínka, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 122/2006-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dokazování dále doplnil listinnými důkazy a zjistil, že vybudování nového vchodu do domu žalobců z Palackého náměstí při dodržení podmínek stanovených ve stavebním povolení nic nebrání a nebrání ani provozu řeznictví poté, kdy přepažení provozovny bude provedeno v souladu s příslušnými hygienickými předpisy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil správně i po právní stránce. Zajištění přístupu do domu žalobců si nevyžádá nepřiměřeně vysokých nákladů a nebrání tomu ani stavební předpisy. Pokud žalobci namítali, že tím se hodnota jejich domu sníží, odvolací soud uvedl, že zákon s tím, jaký bude mít zajištění jiného přístupu do domu vliv na cenu stavby, nepočítá.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene, podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobci spatřují v tom, že právní otázka vzniku věcného břemene podle §151o odst. 3 ObčZ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Jde zejména o vymezení pojmu “nelze zajistit jinak“. Přístup soudu k výkladu této normy žalobci označují „jako zužující, fakticky znemožňující jeho praktickou aplikaci“. Namítli, že odvolací soud jako jednu z podmínek zřízení věcného břemene označil také „právní nemožnost realizace jiného přístupu (nesoulad s předpisy stavebního práva zamezující získání stavebního povolení a následné kolaudace)“, avšak jeho závěr o tom, že tato podmínka nebyla splněna, je v rozporu se skutečností. S ohledem na rozpornost jednotlivých vyjádření vedoucího stavebního úřadu by příslušné orgány státní správy znalcem navrhovanou stavební úpravu ke zřízení nového průchodu pravděpodobně neumožnily. Soud se podle jejich názoru „měl zabývat též účelností, hospodárností a faktickou dostupností přístupu ke stavbě“. Rozhodnutí soudu „popírá účel předmětného ustanovení zákona zamýšlený zákonodárce pro sousedské vztahy“, ale současně nutí žalobce, aby se v důsledku jednání žalovaných, které je v rozporu s dobrými mravy, započali s přestavbou vlastního domu. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobci spatřují v chybném procesním postupu v souvislosti s jeho tvrzením, „vztahujícím se k eventuálním poškozením vlastníků nemovitostí zánikem věcných břemen v době nesvobody“. Odvolací soud zde měl postupovat podle §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)
a řízení do rozhodnutí Ústavního soudu přerušit. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a v dovolání tak nelze uvádět nové skutečnosti. K tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé sami nevymezili otázku zásadního právního významu. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyplývá podle nich z toho, že právní otázku „úpravy vzniku věcného břemene dle §151o odst. 3 ObčZ“ řešilo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, resp. že nebyla dosud řešena v rozhodování dovolacího soudu.
Rozhodnutí soudu je v rozporu s hmotným právem tehdy, je-li předmět sporu (nárok uplatněný žalobou) nesprávně právně posouzen. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 112.
Podle §151o odst. 3 ObčZ není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Odvolací soud správně určil jako právní normu rozhodnou pro řešení uvedené právní otázky ustanovení §151o odst. 3 ObčZ a z obecného hlediska (abstraktně) toto ustanovení nevykládal nesprávně, tj. v rozporu s právní teorií nebo soudní judikaturou. Jde tedy jen o to, zda odvolací soud (popř. soud prvního stupně, na jehož závěry skutkové i právní odvolací soud odkazoval či je převzal, resp. z nich vyšel) na učiněná konkrétní skutková zjištění uvedené ustanovení zákona aplikoval správně.
Jak uvedeno výše dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže nijak přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu a musí z nich vycházet. V daném případě pak jen může posuzovat, zda právní posouzení věci, konkrétně závěr odvolacího soudu o tom, že nemůže zřídit právo cesty tak, jak ho žalobci navrhují, logicky odpovídá skutkovému závěru o možnosti žalobců zajistit si přístup do své nemovitosti (její části) jiným způsobem, který by žalované nijak nezatěžoval.
Právní posouzení dané věci odvolacím soudem takovému skutkovému zjištění odpovídá a dovolací soud tak při posuzování přípustnosti dovolání nemůže dospět k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Tento závěr dovolacího soudu je důsledkem rozdílných mezí přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacích soudů podle toho, zda jde o dovolání přípustné ze zákona nebo o dovolání tzv. nenárokové, tj. přípustné na základě úvahy dovolacího soudu o tom, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 OSŘ.
Za dané situace, kdy dovolací soud nemůže přezkoumat pro právní posouzení určující skutkové zjištění a kdy je tedy právní posouzení věci předurčeno tímto zjištěním, nemohl dospět k jinému závěru, než že dovolání v této věci není přípustné.
Nad rámec výše uvedených úvah dovolací soud jen poznamenává, že četnost judikatury dovolacího soudu k určité právní normě nemusí být vždy určující při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Přesto lze mít za to, že za dobu, kdy byla stanovena možnost, aby soud zřídil právo cesty, tj. od účinnosti novely občanského zákoníku zákonem č. 367/2000 Sb. (tj. od 1. 1. 2001), dovolací soud vydal řadu rozhodnutí podle §151o odst. 3 ObčZ. Ta významnější, dotýkající se sporné problematiky v právě řešené věci - např rozsudek ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003 a rozsudek NS ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 lze. nahledat v Souboru rozhodnutí pod C 2672 a C 3678.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Tvrzenými námitkami procesní povahy by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Dovolatelé ostatně s těmito námitkami zásadní význam napadeného rozhodnutí nespojovali a ani dovolací soud jejich přípustné řešení neshledal pro právní praxi přínosným. Z textu zákona –
§109a odst. 1 OSŘ – jednoznačně vyplývá, že soud podle uvedeného ustanovení řízení přeruší, pokud dospěje k určitému právnímu závěru. Jestliže k takovému závěru v rámci svých úvah nedospěl, nelze to považovat za vadu řízení, zvláště v situaci, kdy dovolatel v nalézacím řízení jeho přerušení nenavrhl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady vzniklé žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložené, jestliže ve svém vyjádření pominuli základní otázku přípustnosti dovolání (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu