ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1151.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1151/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem proti žalované M. P., zastoupené advokátem o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. 7 C 1684/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č. j. 22 Co 424/2005-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 7 C 1684/97-301 výrokem I. „ze zaniklého společného jmění manželů - účastníků“ přikázal do vlastnictví žalobce „rodinný dům v obci L. se stavební parcelou o výměře 1 107 m2 a pastvinu č. parc. 99/7 o výměře 1 667 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 95 pro kat. úz. L. u Katastrálního úřadu K.“, výrokem II. do vlastnictví žalobce dále přikázal specifikované movité věci, výrokem III. přikázal do vlastnictví žalované vyjmenované movité věci, výrokem IV. uložil žalobci, aby doplatil úvěr č. 209223803 (dříve č. 518071808) u Č. s., a. s. pobočka K., výrokem V. uložil žalobci, aby zaplatil půjčky, a to J. K. 80 000,- Kč, B. H. 60 000,- Kč, A. Ú. 90 000,- Kč, J. Š. 100 000,- Kč a M. P. 180 000,- Kč, výrokem VI. uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílů 281 363,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a výroky VII. – X. rozhodl o soudních poplatcích a nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 21. 3. 1991, zaniklo rozvodem 28. 5. 1996. Dovodil z článku VIII zákona č. 91/1998 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, že vypořádává zaniklé majetkové společenství, kterým je společné jmění manželů. Protože však k zániku manželství účastníků došlo už v roce 1996, dříve než novela nabyla 1. 8. 1998 účinnosti, posuzoval vypořádání podle §149 odst. 3 a §150 občanského zákoníku, ve znění před uvedenou novelou (dále „ObčZ“), upravujících vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). V souladu s návrhem účastníků přikázal žalobci do výlučného vlastnictví nemovitosti, které účastníci za trvání manželství zakoupili a opravovali a které také žalobce od rozvodu užívá. Obvyklou cenu nemovitostí ke dni jeho rozhodnutí podle jejich stavu ke dni 28. května 1996, ke kterému zaniklo i BSM účastníků, ve výši 2 500 000,- Kč zjistil soud prvního stupně ze znaleckého posudku. Každému z účastníků přikázal movité věci, které měli v držení. Obvyklá cena movitých věcí, zjištěná rovněž znaleckým posudkem, přikázaných žalobci činila celkem 108 793,- Kč a žalované 9 188,- Kč. Dále přikázal žalobci k zaplacení zůstatek úvěru, poskytnutého účastníkům ve výši 1 100 000,- Kč s ročním úrokem 13 % na zakoupení nemovitostí Č. s., a. s. podle smlouvy z 16. 6. 1995. Z potvrzení této banky z 2. 11. 2004 soud prvního stupně zjistil, že na úvěr bylo dosud celkem zaplaceno 1 704 550,- Kč, z toho po rozvodu od června 1996 zaplatil 1 572 000,- Kč sám žalobce a neuhrazený zůstatek úvěru včetně úroků činí 387 344,20 Kč. Vypořádal také dluhy vzniklé za trvání manželství z půjček poskytnutých účastníkům převážně na opravy domu a koupi osobního automobilu. Žalobci přikázal k zaplacení dluhy ve výroku rozsudku specifikované v celkové výši 510 000,- Kč, protože „se jednalo o půjčky od jeho příbuzných a známých jím sjednané“. Přihlédl k tomu, že po rozvodu manželství žalovaná zaplatila 430 000,- Kč na dluhy z půjček poskytnutých jejími rodinnými příslušníky a známými v letech 1993-1995. Na základě takto zjištěného rozsahu věcí náležejících do BSM, dluhů a jejich vypořádání, při rovnosti podílů účastníků, žalobci uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu částku 281 363,- Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č. j. 22 Co 424/2005-325, tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích VIII., IX., a X. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku VI. se mění tak, že částka na vyrovnání podílu činí 280 130,50 Kč a ve výroku VII. tak, že výše soudního poplatku činí 78 540 Kč; v dalším se v těchto výrocích a ve výrocích I., II., III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“.
Odvolací soud vycházel z toho, že majetkové společenství účastníků, které vniklo za trvání jejich manželství a jeho rozvodem v roce 1996 zaniklo, bylo BSM. Podle čl. VIII zákona č. 91/1998 Sb. tak bylo třeba je vypořádat jako bezpodílové spoluvlastnictví podle §149 odst. 3 a §150 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., které soud prvního stupně také aplikoval. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně ohledně rozsahu věcí náležejících do zaniklého BSM a dluhů, které je třeba vypořádat. Považoval za správné, že soud prvního stupně vypořádal zůstatek společného dluhu účastníků vůči Č. s., a. s. včetně úroků a poplatků. Podle potvrzení této banky z 20. 1. 1999 a 2. 11. 2004 bylo za trvání manželství účastníků na dluh zaplaceno 132 550,- Kč, žalobce zaplatil po rozvodu 1 572 000,- Kč a zůstatek dluhu včetně úroků činil 387 344,- Kč. Neopodstatněnou shledal námitku žalobce „týkající se neprokázání existence závazků z půjček uzavřených žalovanou, jakož i její platební neschopnosti po rozvodu tyto dluhy uhradit“. Za nedůvodnou považoval i námitku žalované „stran promlčení práv věřitelů na zaplacení dluhů z půjček uzavřených žalobcem za trvání manželství“. Odvolací soud zdůraznil, že pokud se dlužník promlčení dovolá, nelze promlčené právo sice přiznat, ale dluh nezaniká. Proto byly správně dosud existující dluhy ve výši 510 000,- Kč přikázány k zaplacení žalobci a přihlédnuto k tomu, že žalovaná po rozvodu dluhy ve výši 430 000,- Kč zaplatila. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně pouze nepatrně pochybil při výpočtu částky, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované: jestliže žalobce převzal dluhy celkem 2 469 344,- Kč , a to 1 959 344,- Kč vůči Č. s., a. s. (z toho již zaplatil 1 572 000,- Kč a 384 344,- Kč dosud nebylo neuhrazeno), a 510 000,- Kč vůči dalším věřitelům a byly mu přikázány věci celkem v ceně 2 608 793,- Kč, žalovaná zaplatila dluhy 430 000,- Kč a získává věci v ceně 9 188,- Kč, je žalobce povinen zaplatit jí na vyrovnání nikoli částku 281 363,- Kč, ale správně částku 280 130,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vypořádal dluh účastníků vůči Č. s., a. s., neboť podle zprávy této společnosti z 20. 1. 1999 činil nesplacený zůstatek úvěru ke dni rozvodu manželství a zániku BSM částku 1 098 625,- Kč. Další dluhy účastníků činily 940 000,- Kč a celkem tak šlo o částku 2 038 625,- Kč, nikoli částku 2 899 344,- Kč, ze které vycházel odvolací soud. Žalobkyně by tak měla na vyrovnání podílu obdržet podstatně vyšší částku, než 280 130,50 Kč, přisouzených jí odvolacím soudem. Úvěr měl být vypořádán jen ve výši jistiny, nikoli včetně nezanedbatelných úroků. Stejně jako při vypořádání věcí, včetně nemovitostí, měl soud i při vypořádání úvěru vycházet z jeho stavu (výše) ke dni rozvodu. Dále žalobkyně nesouhlasí s tím, že žalobci byly přikázány k zaplacení dluhy vůči třetím osobám, neboť jde o pohledávky promlčené a také právně nevymahatelné. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu částku 280 130,50 Kč, tj. částku o 1 232,50 Kč nižší, než rozhodl soud prvního stupně. Jak již bylo uvedeno, důvodem této změny byla jen početní chyba soudu prvního stupně, neboť odvolací soud vycházel ze stejného rozsahu věcí (včetně jejich obvyklé ceny), stejné výše dluhů a stejného vypořádání. Pokud uvedeným výrokem byla žalované přisouzena částka o 1232,50 Kč nižší, je její dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) OSŘ nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Původní rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze 4. 11. 2003, č. j. 7 C 1684/97-176, byl usnesením odvolacího soudu z 29. 6. 2004, č. j. 22 Co 156/2004-200, sice zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Avšak odvolací soud pouze uložil soudu prvního stupně, který zjistil cenu nemovitostí podle cenového předpisu, aby dokazování doplnil ke zjištění obvyklé ceny nemovitostí ke dni rozhodnutí podle jejich stavu ke dni zániku BSM. Dalším důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné vypořádání dluhů.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 2 písm. c) OSŘ. Protože dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, při němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Z důvodu uvedeného v §241b odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení.
Pro daný případ to znamená, že z dovolacího přezkumu je vyloučena námitka žalované, že v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování zjištění odvolacího soudu, že na úvěr poskytnutý účastníkům Č. s., a. s. bylo za trvání manželství ze společných prostředků zaplaceno 132 550,- Kč, po rozvodu manželství, resp. po zániku BSM, zaplatil žalobce 1 572 000,- Kč a neuhrazený zbytek úvěru včetně úroků činí 387 344,- Kč.
Ke způsobu vypořádání nesplacené části úvěru, který soud v rámci vypořádání společného jmění manželů přikazuje k úhradě jednomu z účastníků, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 4609. Nejvyšší soud uvedl, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádává soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů od dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství - úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu“. Tyto závěry jsou použitelné i pro vypořádání dluhů manželů, které jsou spojeny s jejich bezpodílovým spoluvlastnictvím a vznikly za jeho trvání a které soud vypořádává analogicky (§496 ObčZ) podle §149 a §150 ObčZ; analogicky proto, že předmětem BSM byly podle §143 ObčZ jen věci, nikoli společné pohledávky a dluhy (k tomu srovnej Zhodnocení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972). Nejvyšší soud uvedl rovněž v rozsudku z 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 20/2000, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zaniklé před 1. 8. 1998, se vypořádá podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. července 1998. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 28. května 1996 a k tomuto dni také zaniklo i jejich BSM. Poněvadž k zániku BSM došlo ještě před účinností zákona č. 91/1998 Sb., odvolací soud správně rozhodl o jeho vypořádání podle §149 odst. 3 a §150 ObčZ, resp. analogicky podle těchto ustanovení o vypořádání společného dluhu. Nepřípadná je argumentace žalované, že nemovitosti ze zaniklého BSM soud vypořádává podle stavu ke dni zániku BSM, neboť opomněla dodat, že rovněž vychází z jejich obvyklé ceny ke dni, kdy soud o vypořádání rozhoduje (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 496).
Vypořádání dosud neuhrazeného společného úvěru účastníků odvolacím soudem je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutím zásadního významu nečiní rozsudek odvolacího soudu ani vypořádání dluhů z půjček žalobce v celkové výši 510 000,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vypořádal jako společné i dluhy, které však vznikly ze smluv o půjčkách, uzavíraných každým z účastníků samostatně, a to vždy s rodinnými příslušníky a známými každého z nich; šlo o půjčky v celkové výši u žalobce 510 000,- Kč a u žalované 430 000,- Kč.
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněném pod R 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota - za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena - do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“.
Jestliže tedy každý z účastníků vynaložil na společný majetek peněžní prostředky z půjček, uzavřených každým z nich samostatně, bylo třeba je vypořádat jako vnos vynaložený každým z nich na společný majetek, neboť §150 ObčZ upravující vypořádání BSM stanoví, že každý z manželů je při vypořádání oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Šlo-li o vnosy, není pro jejich vypořádání významné, zda dluhy z půjček byly po rozvodu manželství (po zániku BSM) každým z manželů uhrazeny, resp. zda by mohlo jít o dluhy promlčené.
Protože nešlo o vypořádání společných dluhů, nebylo ani třeba žalobci výrokem ukládat, aby dluhy uhradil. I když tak soud prvního stupně učinil a odvolací soud uvedený výrok potvrdil, nemělo uvedené pochybení vliv na věcnou správnost vypořádání. Vnosy účastníků se při rovnosti podílů vypořádají finančně stejně jako dluhy. Cena věcí movitých činí 117 981, - Kč, nemovitých 2 500 000,- Kč, celkem 2 617 981,- Kč, z toho podíl každého z účastníků 1 308 990,50 Kč. Žalobci byly přikázány věci v ceně celkem 2 608 793,- Kč, tj. o 1 299 802,50 Kč více než činí jeho podíl, žalované věci v ceně 9 188,- Kč, tj. o 1 299 802,50 Kč méně, kterou by jí měl žalobce na vyrovnání podílu na věcech zaplatit. Od této částky je však třeba odečíst 979 672,- Kč, kterou by naopak žalovaná měla zaplatit na vyrovnání společného dluhu (1 572 000,- Kč, již žalobce na dluh zaplatil, zůstatek dluhu činí 387 344,- Kč, celkem dluh činí 1 959 344,- Kč), takže žalobce by měl žalované zaplatit 320 130,50 Kč. Od této částky je třeba dále odečíst 40 000,- Kč, které by měla žalovaná zaplatit žalobci na vyrovnání vnosů (vnosy žalobce činí 510 000,- Kč a žalované 430 000,- Kč, celkem 940 000,- Kč, z toho polovina 470 000,- Kč), takže žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádání částku 280 130,50 Kč, jak rovněž rozhodl odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ).
Žalobci by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ příslušela vůči žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu