ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1172.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1172/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. K., proti žalované V. F., zastoupené advokátem o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 264/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2005, č. j. 51 Co 1, 2/2005-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2004, č. j. 8 C 264/98-294, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2004, č. j. 8 C 264/98-307 (správně -308), pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně I. K. a žalované V. F. k domu a pozemkům parcelních čísel 63, 64 a 65, zapsaným u K. ú. P. m. na LV č. 161 pro obec a kat. území K.. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalované zaplatila na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 387 500,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, žalobkyně v rozsahu 7/8 na základě dědění po otci a babičce, žalovaná 1/8 podle kupní smlouvy ze 7. 5. 1999 uzavřené se svoji dcerou. Žalovaná se do domu nastěhovala v roce 1995 proti vůli žalobkyně. Mezi účastnicemi dlouhodobě dochází k neshodám ohledně výkonu vlastnických práv k předmětným nemovitostem. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem nedošlo. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak to navrhovala žalovaná. K tomu uvedl, že takovým důvodem není zdravotní stav žalované, který není natolik závažný, aby vedl k nezrušení podílového spoluvlastnictví, a nebylo ani prokázáno, že případné přestěhování žalované by bylo na újmu jejího zdravotního stavu, kdy její choroby nevybočují z rámce běžných onemocnění osob jejího věku. Žalovaná také není nemajetná. Protože nelze nikoho nutit, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, a předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit, po zrušení podílového spoluvlastnictví je přikázal do vlastnictví žalobkyně jako většinové spoluvlastnice, která také na rozdíl od žalované má předpoklady pro řádnou péči o nemovitosti. Přihlédl dále k tomu, že byt v domě je přiměřený bytové potřebě žalobkyně a její rodiny. Při stanovení přiměřené náhrady soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. K. z 20. 6. 2002, který určil aktuální obvyklou cenu nemovitostí částkou 3 100 000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 51 Co 1, 2/2005-324, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Shodně jako soud prvního stupně uvedl, že ani zdravotní stav žalované, ani její sociální poměry, ani žádné další okolnosti sporu nepředstavují takové důvody, pro které by měla být žaloba zamítnuta. Dodal, že neshody účastnic trvají řadu let, aniž by bylo možno učinit závěr, že žalovaná na nich nemá zásadní podíl. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při rozhodování o tom, které z účastnic mají být nemovitosti přikázány, správně přihlédl k velikosti spoluvlastnických podílů, účelnému využití nemovitostí žalobkyní i její schopnosti vyplatit žalovanou, a „nadto nelze hodnotit pozitivně způsob, jakým se žalovaná o nemovitost stará“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Setrvala na stanovisku, že na její straně jsou důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §142 odst. 2 ObčZ. Odvolací soud podle názoru žalované nepostupoval také správně při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Namítla, že předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl dům a tři pozemky, kdy u každé z těchto věcí bylo třeba zkoumat, zda její rozdělení je možné, a není-li tomu tak, zda jsou podmínky pro přikázání za náhradu tomu kterému spoluvlastníku. Oba soudy nesprávně „soubor předmětných samostatných nemovitostí“ pojaly jako věc jedinou a nedílnou a závěr o nemožnosti rozdělit dům vztáhly i na pozemky. Neuvážily možnost rozdělení pozemku parc. č. 65 a přikázání domu s pozemkem parc. č. 63 a částí pozemku parc. č. 65 žalobkyni a kolny s pozemkem parc. č. 64 a částí pozemku parc. č. 65 žalované. Žalovaná v dovolání rovněž poukázala na nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu ohledně výroků o náhradě nákladů řízení. Označila charakter řízení jako judicium duplex, při němž nelze učinit jednoznačný závěr o procesním úspěchu některého z účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky ( dále „Nejvyšší soud“ ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přichází v úvahu pro řešení právních otázek, které v rámci právního posouzení věci odvolacím soudem byly odvolacím soudem řešeny.
Podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (k tomu srov. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 3080, Sešit 31, dále jen „Soubor rozhodnutí“). V daném případě dovolatelka namítla, že je přípustnost dovolání založena tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť se odvolací soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví nezabýval možností reálného rozdělení ve vztahu k jednotlivým nemovitostem ale „soubor předmětných samostatných nemovitostí“ pojal jako věc jedinou a nedílnou a závěr o nemožnosti rozdělit dům vztáhl i na pozemky. Tato námitka však nebyla dovolatelkou v celém průběhu nalézacího řízení uplatněna, ač tomu nic nebránilo. Jestliže námitku možnosti reálného rozdělení nemovitostí uplatnila dovolatelka až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 OSŘ, k níž jako takové dovolací soud nemůže přihlížet. Obecně pak platí, že pokud dovolatelka žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v rámci lhůty k podání dovolání neuvede, nebo takovou otázku z výše uvedeného důvodu (jako tzv. novum) dovolací soud zkoumat nemůže, dovolacímu soudu nezbývá než podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jako nepřípustné odmítnout (srov. usnesení ze dne 28. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 7, ročník 2007 na str. 268.
Dovolání žalované není přípustné ani pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. V tomto ohledu lze odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle níž „proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné“ – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 2458.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. František Balák , v. r. předseda senátu