ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1295.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1295/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. L., zastoupenému advokátem, o určení existence a obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 206/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2006, č. j. 30 Co 420/2006-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2006, č. j. 18 C 206/2005-47, určil, že účastníci uzavřeli 15. 12. 2004 před notářkou dohodu o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu ve výroku blíže uvedeného znění. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Podle konceptu dohody o vypořádání společného jmění manželů – účastníků pro dobu po rozvodu manželství dohoda měla být součástí návrhu na rozvod manželství účastníků podle §24a zákona o rodině. Manželé dohodou prohlásili, že movité věci, které patří do společného jmění manželů, si vypořádají tak, že jsou podpisem dohody ve výlučném vlastnictví toho manžela, který je má ve svém držení, a dále, že za trvání manželství nabyli do společného jmění manželů bytovou jednotku spolu s jejími součástmi a příslušenstvím, kterou za trvání manželství zcizili, takže není předmětem vypořádání společného jmění manželů. Ostatní společné věci si vypořádali tak, že ve svém výlučném vlastnictví si ponechá žalobkyně osobní automobil zn. Škoda F., a veškerý movitý majetek související s jejím předmětem činnosti zubní laboratoře, zejména celé její vybavení s jejími součástmi a příslušenstvím. Žalovaný se zavázal převzít závazek z úvěru poskytnutého K. b., a. s., z 8. 3. 2001 na koupi bytu ve výši 400 000,- Kč a žalobkyni zaplatit na vypořádání společného jmění manželů nejpozději do 30. 11. 2006 částku 550 000,- Kč. Dohoda měla nabýt platnosti dnem podpisu oběma účastníky a účinnosti právní mocí rozsudku o rozvodu manželství. Notářka potvrdila, že 15. 12. 2004 „byla provedena v její kanceláři legalizace podpisu účastníků tohoto sporu“ na darovací smlouvě o převodu bytové jednotky č. 498/20 v L. IV-P., LV č. 4476, z 10. 12. 2004 a dohodě o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu z 10. 12. 2004. V katastru nemovitostí na LV č. 6687 je jako vlastnice označené bytové jednotky vedena Z. L., matka žalovaného, na základě darovací smlouvy z 15. 12. 2004. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 8. 7. 2005, č. j. 15 C 80/2005-15, který nabyl právní moci 16. 9. 2005, bylo rozvedeno manželství účastníků podle §24 zákona o rodině s tím, že žalobkyně (v řízení o rozvod manželství žalovaná) soudu nepředložila dohodu o vypořádání společného jmění manželů podepsanou oběma účastníky s ověřenými podpisy, na kterou v řízení odkazovala a kterou podle tvrzení žalovaného žalovaný nepodepsal. Podle názoru soudu prvního stupně je v daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení, i když manželství účastníků bylo rozvedeno v rámci sporného rozvodu, a to s ohledem na jistotu stran o vypořádání společného jmění manželů. Jestliže účastníci již jednou dospěli k dohodě o vypořádání společného jmění manželů, je v zájmu účastníka, aby byla potvrzena její existence a obsah této dohody. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se podařilo prokázat, že 15. 12. 2004 byla mezi účastníky s úředně ověřenými podpisy podepsána dohoda o společném jmění manželů ve výroku uvedeného obsahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 30 Co 420/2006-79, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že případná „dohoda účastníků o vypořádání jejich společného jmění mohla nabýt účinnosti až s rozvodem manželství logicky pouze tehdy, že by došlo k rozvodu podle §24a zákona o rodině“. Zde odkázal na stanovisko Ústavního soudu ČR, vyjádřené v rozhodnutí pod sp. zn. ÚS 572/04. „Účinky dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině jsou tedy vázány na rozvod podle §24a zákona o rodině.“ Vzhledem k tomu, že v daném případě k takovému rozvodu účastníků nedošlo, účinky dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené účastníky nenastaly a za této situace určení existence a obsahu dohody nemá pro žalobkyni žádný význam, a proto zde není naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), není svým obsahem odlišná od dohody podle §150 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Základem obou dohod je vypořádání společného jmění manželů po rozvodu. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů, která je uzavřena přede dnem zániku manželství s odkládací podmínkou, neodporuje §149 odst. 2 ObčZ. Pokud k rozvodu nedojde, nemá dohoda vliv na společné jmění manželů. Ustanovení §24a zákona o rodině pouze vykládá §149 odst. 2 ObčZ v tom smyslu, že lze uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů již před zánikem manželství za předpokladu, že společné jmění manželů podle ní bude vypořádáno až po jeho zániku. Protože neexistují dva rozlišné rozvody, neboť rozdíl mezi §24a a §24 zákona o rodině spočívá pouze v rozdílnosti řízení předcházejících rozhodnutí o rozvodu manželství, je dotčená dohoda účastníků o vypořádání jejich společného jmění pro dobu po rozvodu platná. Předpoklady neplatnosti této dohody podle §39 ObčZ nejsou dány. Ze smyslu úpravy provedené §24a zákona o rodině vyplývá, že účastníci mohou dohodu o vypořádání společného jmění uzavřenou podle §24a zákona o rodině předložit i dobrovolně v rámci řízení podle §24 zákona o rodině, neboť neexistuje důvod, proč neuznat platnost takové dohody pro dobu po rozvodu jen proto, že manželé nebyli schopni dohodnout se například na společném bydlení. Předmětná dohoda je tak platná bez ohledu na to, jakým „způsobem“ bylo manželství účastníků rozvedeno. Žalobkyně dále dovozuje, že pokud platnost či neplatnost dohody je závislá pouze na faktickém úkonu smluvních stran, tj. připojení dohody k návrhu na rozvod manželství, pak jejich postavení je obdobné jako postavení relativně neplatných právních úkonů a že třeba dojít k závěru, že neplatnosti takového právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, v daném případě žalovaný. Jednání žalovaného, který nepodal návrh na rozvod manželství podle §24a zákona o rodině, nepředložil dotčenou dohodu a ani se k ní neznal, čímž zmařil splnění podmínky její účinnosti, je v rozporu s dobrými mravy. S rozhodnutím odvolacího soudu se žalobkyně nemůže ztotožnit také proto, že v daném případě vůbec nešlo o určení účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu, ale jen o zjištění, že účastníci uzavřeli 15. 12. 2004 dohodu o vypořádání společného jmění pro dobu po rozvodu s určitým zněním. Právní zájem na požadovaném určení není dán jen vazbou na účinnost dohody podle §24a zákona o rodině, ale má širší význam. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. ÚS 572/04, z nichž vyplývá, že podmínkou platnosti dohody podle §24a zákona o rodině je rozvod podle tohoto zákonného ustanovení a nelze se dovolávat této dohody, jestliže rozvod nebyl z jakéhokoliv důvodu proveden podle §24a zákona o rodině.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z ustálené soudní praxe, která od účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřipouštěla, aby manželé mohli uzavřít platně dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) před rozvodem manželství. K tomu srovnej Zásady Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1965, sp. zn. Prz 51/65, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 70/1965, s. 404). Výjimku z uvedeného pravidla přinesl až zák. č. 91/1998 Sb., který novelizoval zákon o rodině vložením ustanovení §24a, které umožnilo zjednodušenou formu rozvodu manželství za předpokladu, že manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí. Soud se při splnění shora uvedených podmínek nezabývá příčinami rozvratu, jak je jinak povinen podle §24 odst. 1 zákona o rodině, věta za středníkem, podmiňuje však rozvod manželství předložením písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, řešící vypořádání vzájemných vztahů k majetku, uspořádání práv a povinností vyplývajících ze společného bydlení, případně i plnění výživného po rozvodu a mají-li manželé společné nezletilé děti, povinností předložit pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.
Judikatura konstantně vychází z názoru, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, jíž zákon o rodině v ustanovení §24a odst. 1 vedle dalších předpokladů podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, platí toliko v případech rozvodu, o kterém bylo rozhodnuto podle §24a zákona o rodině, neboť jen ve spojení s tímto způsobem rozvodu založeném na dohodě manželů je zákonem dovolena. Jiný výklad, rozšiřující možnost dohody manželů i na vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem, včetně zániku manželství rozvodem podle ustanovení §24 zákona o rodině je v rozporu s kogentní úpravou ustanovení §149 ObčZ. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaný pod C 572, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.
Dovolací soud neshledal důvod, aby se od ustálené soudní praxe odchýlil a považuje ji nadále za správnou. Právní názor Nejvyššího soudu podpořil rovněž Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaným pod č. 62/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, podle kterého „písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tzv. nesporném rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, (s přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu majetkových vztahů pro dobu po rozvodu), nabývá účinnosti až rozvodem manželství (logicky pouze tehdy, dojde-li k rozvodu podle §24a zák. o rodině), příp. vkladem do katastru nemovitostí (jsou-li jejím předmětem nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí)“.
Z těchto důvodů je posouzení věci odvolacím soudem z hlediska platnosti předmětné dohody správné. Pokud dovolatelka namítala, že v projednávané věci nešlo o určení účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu, ale pouze o zjištění, že dohoda byla dne 15. prosince 2004 v určitém znění uzavřena, souhlasí Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu, že nedošlo-li k rozvodu podle §24a zákona o rodině a právní účinky předmětné dohody tudíž nenastaly, postrádá určení existence a obsahu této dohody smysl. Z tohoto důvodu pak žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení mít nemůže.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem tedy činí náklady řízení 4 800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu