ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1367.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1367/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. P. , bytem ve S. r. N., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované RNDr. L. R. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jiřím Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2007, č. j. 16 Co 243/2007-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Procesní předchůdce žalobkyně se domáhal, aby soud určil, že je podílovým spoluvlastníkem níže uvedených nemovitostí. Jeho spoluvlastnického podílu se po jeho emigraci chopil stát bez právního důvodu. Kupní smlouva, kterou stát v roce 1969 nemovitosti prodal matce žalované, byla tedy uzavřena neplatně.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 17 C 60/2001-81, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce je vlastníkem 1/4 domu na zast. parc. č. 3244, zast. parc. č. 3244 o výměře 200 m2 a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539 m2, zapsaných na LV č. 43 pro obec P., katastrální území V., která je v katastru nemovitostí dosud vedená v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R., r. Výrokem pod bodem II. uložil žalované uhradit žalobci náklady řízení. Zjistil, že ideální polovinu uvedených nemovitostí nabyli do vlastnictví v roce 1947 rodiče žalované, a že podílovými spoluvlastníky jejich druhé poloviny byli původní žalobce J. M. a jeho matka A. M., oba s podílem jedné čtvrtiny. Jejich podíly na nemovitostech v souvislosti s odsouzením pro trestný čin opuštění republiky v roce 1965 připadly státu podle §453 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Stát jejich vlastnictví poté převedl kupní smlouvou uzavřenou 17. 7. 1969 na matku žalované; kupní cena poloviny domu činila 51 962,- Kč a parcel 3 695,- Kč. V roce 1998 soud rozhodl o povinnosti matky žalované vydat žalobcově neteři, v souladu s restitučními předpisy jednu ideální čtvrtinu nemovitostí. Žalovaná nabyla vlastnictví nemovitostí s podílem tří čtvrtin děděním po své matce, která v roce 1997 zemřela. Na listu vlastnictví č. 43 pro tamní katastrální území jsou tedy jako spoluvlastnice nemovitostí zapsány žalovaná s podílem tři čtvrtiny a žalobcova neteř s podílem jedné čtvrtiny. Soud prvního stupně s přihlédnutím k rozhodnutí bývalého Ministerstva vnitra ČSSR z roku 1978, o odnětí státního občanství žalobci, konstatoval, že žalobce se jako cizí státní příslušník nemohl domáhat vydání nemovitostí podle restitučních předpisů, nebyl ale zbaven možnosti domáhat se ochrany podle předpisů obecných. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 257/96, §453 odst. 2 občanského zákoníku platného v rozhodné době a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práva a svobod rozvedl okolnosti pozbytí vlastnictví věci opuštěné a uzavřel, že se žalobce svého vlastnictví nevzdal, spoluvlastnické právo k nemovitostem nepozbyl a matka žalované nemohla vlastnictví sporného podílu nemovitostí kupní smlouvou ze 17. 7. 1969 platně nabýt, nehledě k výši kupní ceny, stanovené podle neplatné cenové vyhlášky. Uvedl, že tato kupní smlouva je podle §39 občanského zákoníku („ObčZ“) neplatná. K nabytí vlastnického práva žalovanou, resp. její právní předchůdkyní, nedošlo ani vydržením podle §134 ObčZ.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že matka žalované vlastnictví sporných nemovitostí vydržela, neboť jejich držbu vykonávala od uzavření kupní smlouvy, tedy od 17. 7. 1969, přinejmenším do 17. 7. 1979, a neměla důvod pochybovat o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že kupní cena nemovitostí nebyla v souladu s cenovými předpisy, byla-li stanovena znalcem.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 22 Cdo 1206/2005-136, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co 500/2005-147, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalované byla od roku 1969 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na základě kupní smlouvy předmětné nemovitosti patří. Její oprávněná držba trvala po celou vydržecí dobu vyplývající z §135a odst. 1 a §507a odst. 3 ObčZ nejen do roku 1979, ale až do 1. 4. 1984. Dobrou víru žalované, resp. její právní předchůdkyně nemohla narušit ani skutečnost, že svědkyně sdělila matce žalované, že se žalobce stále „cítí“ být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
K dovolání žalobkyně (která do dovolacího řízení vstoupila místo původního žalobce) pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 22 Cdo 1204/2007-185, zrušil posléze uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; dovolací soud měl na otázku vydržení jiný názor než soud odvolací.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 16 Co 243/2007-200, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem ideální Ľ domu na zastavěné parcele č. 3244, zastavěné parcely č. 3244 a zahrady parc. č. 3245, zapsaných na LV č. 43 pro obec P., k. ú. V., která je v katastru nemovitostí dosud vedena v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R.“ Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Připomenul rozsah vázanosti svých závěrů rozhodnutím dovolacího soudu. S cílem předejít překvapivému rozhodnutí, poučil účastníky, že daný případ znovu posoudí hlediska, zda žaloba na určení vlastnictví může být úspěšná za situace, kdy věc byla odňata právnímu předchůdci žalobkyně v období a způsobem rozhodným z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále „restituční zákon“). Konstatoval, že důvodnost takové žaloby nelze posoudit bez ohledu na skutečnost, že věc byla odňata původnímu žalobci státem v době od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy v době z hlediska restitučního zákona rozhodné a z tohoto pohledu uzavřel, že vydání věci se lze úspěšně domáhat pouze žalobou podanou podle restitučního zákona v intencích jím stanovených podmínek. Tuto otázku v podrobnostech analyzoval z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2326/98, nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Uzavřel, že žaloba na určení vlastnictví v dané věci nemůže být úspěšná, neboť věc byla státem okupována v tzv. rozhodném období a jejího vydání bylo možno se domáhat pouze podle restitučního zákona; nebyl-li žalobce ke dni účinnosti restitučního zákona občanem České republiky, nemůže být úspěšná nejen žaloba na vydání věci podaná podle restitučního zákona, ale ani žaloba na určení vlastnictví. Posléze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 721/2006, řešící případ typově shodný s danou věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006. V této souvislosti poukazuje na to, že až do rozhodnutí dovolacího soudu ze 17. 4. 2007 soudy obou stupňů rozhodovaly v této věci na základě posouzení otázky možného vydržení předmětných nemovitostí právní předchůdkyní žalované. Odvolací soud poté 2. 10. 2007 sdělil, že věc posoudí i z toho hlediska, zda žaloba na určení vlastnictví může být úspěšná za situace, kdy věc byla právnímu předchůdci žalobkyně odňata v období a způsobem rozhodným z hlediska restitučního zákona, tedy zda může být žaloba na určení vlastnictví podle obecných předpisů úspěšná za situace, kdy se bylo možno domáhat vydání věci i podle restitučního zákona. S ohledem na toto poučení právní zástupce žalobkyně uvedl, že se ona ani její právní předchůdce nemohli domáhat vydání věci podle zmíněného zákona, neboť nebyli občany ČR a stát se zmocnil předmětných spoluvlastnických podílů nemovitostí okupací bez právního důvodu. Právní zástupce žalované reagoval tak, že žaloba na určení vlastnictví nemůže být úspěšná, protože bylo možno uplatnit restituční žalobu. To však není správné s ohledem na nedostatek českého občanství u J. M. a u dovolatelky, jejíž právní zástupce s ohledem na obsah poučení odvolacího soudu považoval zmíněnou argumentaci za dostačující. Odvolací soud však překvapivě rozhodl s ohledem na dosud nevyslovený názor, že žaloba na určení vlastnictví není možná ani v případě, kdy postižení mohli uplatnit svoje právo podle restitučního zákona. Tak změnil rozsudek soudu prvního stupně z jiného než dosud uvažovaného důvodu, aniž by před tím účastníky řízení seznámil se svým právním názorem na otázku, jež dosud v řízení řešena nebyla. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil z nepředvídatelného důvodu a účastníkům tak neposkytl možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, popřípadě vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k němu důkazy. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelka spatřuje v řešení otázky týkající se obcházení restitučního zákona, když ani ona, ani její právní předchůdce nemohli úspěšnou restituční žalobu podat, neboť nebyli občany České republiky. Nesprávný je i právní závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nelze dovodit v případě, kdy právní vztahy byly dotčeny změnou před desítkami let a nikoliv dnes; dovolatelka zde poukazuje na nepromlčitelnost vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li výjimečně o tak závažné procesní otázky, že jejch řešení činí z napadeného rozhodnutí rozhodnutí zásadní; přitom vzhledem k §241a odst. 2 písm. a) OSŘ musí jít o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i s judikaturou Ústavního soudu. Pokud jde o judikaturu dovolacího soudu, lze odkázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikované v Právních rozhledech č. 12/2003. Dovolatelka však zpochybňuje možnost použít na danou věc právní názor tam vyslovený, podle kterého platí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ“; tvrdí, že ona ani její právní předchůdce nebyli pro nedostatek českého státního občanství oprávněnými osobami, a proto se na ně toto pravidlo nevztahuje. Avšak Ústavní soud v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb., uvedl: „Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným … Byť k majetkovým křivdám, které mínil zákonodárce zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, bude uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 J. proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny." (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není.“. Z tohoto právního názoru nadále vychází i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např.usnesení ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 377/05). Shodně řeší tuto otázku i judikatura Nejvyššího soudu; např. viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, ve kterém se mimo jiné uvádí: „V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější“.
Z uvedeného se podává, že podle konstantní judikatury platí, že osoba, jejíž majetek přešel v rozhodné době na stát (do jeho držby) bez právního důvodu způsobem uvedeným v restitučních předpisech se nemůže nyní domáhat vydání věci nebo určení vlastnického práva jen proto, že pro nedostatek podmínek k uplatnění restitučního nároku nemohla požadovat ochranu podle restitučních předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedeným právním názorem v souladu. Tvrzené vady řízení tak v žádném případě (pokud k nim vůbec došlo), nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ] a také nemohou založit zásadní právní význam rozhodnutí (§237 odst. 3 OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolateka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l
předseda senátu