ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1793.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1793/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. P., zastoupenému advokátem, o úpravu užívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 214/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. prosince 2005, č. j. 12 Co 540/2005-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 25. 4. 2000, č. j. 3 C 214/99-23, ve znění doplňujícího usnesení z 11. 7. 2000, č. j. 3 C 214/99-25, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala úpravy užívání dále specifikovaných nemovitostí, mimo jiné garáže, náležejících do podílového spoluvlastnictví účastníků. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli o užívání nemovitostí 14. 12. 1998 písemnou dohodu, kterou „fakticky“ nahradili dohodou novou, a že užívání nemovitostí tak není sporné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením z 30. 11. 2000, č. j. 12 Co 780/2000-39, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že rozhodl doplňujícím usnesením o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému další náklady řízení, čímž řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl také, že písemnou dohodu o užívání věci nelze nahradit dohodou, která byla uzavřena konkludentně. Poukázal i na to, že nebyly provedeny důkazy, kterými mělo být prokázáno vlastnictví účastníků k nemovitostem, k němuž mají účastníci rozporná stanoviska, a soudu prvního uložil, aby v tomto směru dokazování doplnil.
Dalším rozsudkem ze 14. 1. 2005, č. j. 3 C 214/99-217, soud prvního stupně rozhodl, že „žalobkyně je oprávněna výlučně užívat jednu samostatně uzamykatelnou garáž nacházející se na pozemku p. č. 529/2 v obci Javorník a katastrálním území J., a to garáž nejblíže k bráně nacházející se na pozemku p. č. 529/1 do ulice Školní. Dále je žalobkyně oprávněna výlučně užívat ty části pozemku p. č. 529/1 – zahrady v obci J. a katastrálním území J., které jsou na plánku, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, vyšrafovány červenou barvou a označeny čísly 1, 4, 7 a 9, a drobnou stavbu označenou na plánku číslem 2, žalovaný je oprávněn výlučně užívat tři samostatně uzamykatelné garáže nacházející se na pozemku p. č. 529/2 v obci J. a katastrálním území J., a to tři garáže nejdále od brány nacházející se na pozemku p. č. 529/1 do ulice Školní. Dále je žalovaný oprávněn výlučně užívat tu část pozemku p. č. 529/1 – zahrady v obci J. a katastrálním území J., která je na plánku, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, vyšrafovaná modrou barvou a označena číslem 5, žalobkyně a žalovaný jsou oprávněni společně užívat dlážděné chodníky vyšrafované na plánku, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, černě křížově a cestu ze Školní ulice označenou na tomto plánku číslem 6.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky domu č. p. 474 na pozemku parc. č. 530, tohoto pozemku a dále pozemků parc. č. 529/1 a 529/2, zapsaných na LV č. 165 pro obec J., k. ú. J., kterými se stali na základě kupní smlouvy z 5. 12. 1991, uzavřené s městem J. V minulosti žili jako druh a družka, společně hospodařili a rekonstruovali uvedené nemovitosti, přičemž se oba podíleli na vzniklých nákladech. Za trvání jejich soužití byla na pozemku parc. č. 529/2 postavena řadová garáž (zapsaná rovněž na LV č. 165), o níž žalovaný tvrdil, že je v jeho výlučném vlastnictví, neboť byl jejím jediným stavebníkem, uzavřel příslušnou smlouvu o dílo a stavbu sám financoval. Naopak žalobkyně tvrdila, že garáž, na jejíž stavbě se finančně podílela, je v jejich spoluvlastnictví. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o výstavbě garáže oba účastníci nejprve jednali s pracovníky společnosti STOP, spol. s r.o., která však nakonec stavbu neprováděla. Společně jsou jako investoři uvedeni v projektové dokumentaci pro vydání územního a stavebního povolení a jako stavebníci v rozhodnutí o umístění stavby z 18. 4. 1994, návrhu na stavební povolení z 6. 9. 1994, stavebním povolení z 6. 10. 1994 i kolaudačním rozhodnutí ze 14. 10. 1996. Naopak smlouvy o dílo – o dodávce průzkumných a geodetických prací, projektových prací, inženýrské činnosti ve výstavbě a odborné pomoci z 24. 1. 1994, o zhotovení, dodání a montáži vrat z 8. 9. 1995 a o zhotovení stavebních prací na stavbě garáže z 20. 2. 1995, týkající se výstavby garáže, uzavíral pouze žalovaný jako fyzická osoba nebo jako podnikatel pod názvem P. Rovněž faktury, jimiž byly vyúčtovány odměny za sjednané práce, znějí na jméno žalovaného, který je také zahrnul do svého účetnictví. Ačkoliv příjem žalobkyně z podnikání byl v době, kdy stavba garáže probíhala, malý, bylo prokázáno, že disponovala prostředky ve výši 600 000,- Kč, z čehož 500 000,- Kč získala prostřednictvím půjček a 100 000,- Kč na základě kupní smlouvy z 5. 10. 1995. Přitom 100 000,- Kč si žalobkyně půjčila přímo na výstavbu garáže. Zda ovšem tuto nebo jinou částku skutečně použila na financování stavby garáže, prokázáno nebylo. Po ukončení společného soužití účastníci uzavřeli 14. 12. 1998 smlouvu, kterou upravili užívání nemovitostí, přičemž ohledně užívání řadové garáže se dohodli tak, že ode dne podpisu dohody měla jedno stání užívat žalobkyně a tři stání žalovaný. Žalovaný od této smlouvy 22. 12. 1998 písemně odstoupil, neboť měl za to, že byla žalobkyní porušena. Na to žalobkyně reagovala v přípisem z 30. 12. 1998, v němž projevila s jeho odstoupením nesouhlas. Oproti úpravě sjednané v dohodě o užívání nemovitostí žalovaný již neužívá část pozemku, ale užívá ji žalobkyně a všechna stání garáže užívá žalovaný. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci nepochybně měli v úmyslu postavit předmětnou garáž společně a že uzavřeli dohodu o tom, že stavba bude v jejich spoluvlastnictví. To vyplývá z jejich účastenství ve stavebním řízení, zápisu jejich spoluvlastnického práva v katastru nemovitostí i dohody, kterou si jako spoluvlastníci upravili užívání garáže. Skutečnost, že žalovaný stavbu organizačně zajišťoval, případně zcela financoval, tak nemá na charakter vlastnictví vliv. Dále soud prvního stupně konstatoval, že došlo k podstatné změně poměrů v užívání nemovitostí oproti dohodě účastníků ze 14. 12. 1998, a proto upravil podle §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) jejich užívání svým rozhodnutím.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 12 Co 540/2005-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, odpovídají obsahu spisu, tvoří logicky nerozpornou řadu a zahrnují veškeré v řízení zjištěné a vyvstalé skutečnosti. Za správné považoval i právní posouzení věci soudem prvního stupně, na které odkázal, a dodal, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že stavbu předmětné garáže prováděli účastníci společně, v době výstavby žili ve společné domácnosti a o vlastnictví nehovořili. Účastníci tak bez dohody o vlastnictví zřídili stavbu garáže za účelem jejího společného užívání na pozemku v jejich podílovém spoluvlastnictví. Jejich úmysl mít předmětnou garáž v podílovém spoluvlastnictví dokládají jak rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení, tak skutečnost, že v následujících letech své spoluvlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí respektovali, což dosvědčuje i smlouva z 14. 12. 1998, kterou akceptovali spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 165 a podle čl. V upravili jejich užívání do doby konečného vypořádání. Žalovaný spoluvlastnictví garáže zpochybnil až dodatečně, v návaznosti na změnu jejich osobních vztahů.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo upraveno užívání řadové garáže na pozemku parc. č. 529/2 v k. ú. J., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Jako důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v řešení otázky vlastnictví předmětné garáže. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že považuje skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, ve skutečnosti se od nich odchýlil. Žalovaný cituje pasáže z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, přičemž má za to, že rozhodnutí vedle sebe nemohou obstát. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci se na stavbě garáže jako společné dohodli, odvolací soud dospěl ke zjištění, že ji společně postavili. Namítá, že je také podstatný rozdíl v tom, zda účastníci uzavřeli dohodu o uskutečnění stavby s úmyslem mít ji ve svém podílovém spoluvlastnictví, nebo zda se dohodli pouze na jejím užívání v době po jejím vzniku, a zda stavbu zcela financoval žalovaný, či byla prováděna oběma účastníky společně. Soudy rovněž posoudily rozdílně otázku vlivu financování stavby na její vlastnictví. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále žalovaný uvádí, že samotná dohoda dvou osob o tom, že zamýšlená stavba bude v jejich podílovém spoluvlastnictví pro vznik spoluvlastnického práva nestačí, ale že k ní musí přistoupit i společné zřízení stavby. Odvolací soud správně uvedl, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo ji vytvořil, a tím je ovšem podle zjištění soudu prvního stupně žalovaný. Případná dohoda o vzniku podílového spoluvlastnictví ke stavbě realizované jen jednou ze smluvních stran by obsahově byla smlouvou darovací a jako taková by vyžadovala písemnou formu. Závěr odvolacího soudu, že stavba vznikla společnou činností účastníků vychází pouze ze skutečnosti, že v době výstavby žili ve společné domácnosti, která však samotná nezakládá právo žalobkyně na spoluvlastnický podíl, když se na stavbě finančně ani jinak nepodílela. Stejně tak nelze toto právo dovozovat ze skutečností, že byla ve stavebním a kolaudačním řízení uvedena jako stavebník. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo včas podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 30.11. 2000, č. j. 12 Co 780/2000-39, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení zrušen, nebyl vysloven závazný právní názor. Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu tak není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, který stanoví, že proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ lze proto podat především z důvodu, že rozhodnut spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ OSŘ); z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě za obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je-li přípustnost dovolání zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.
Podle §132 odst. 1 ObčZ vlastnictví k věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, tj. i vytvořením nové věci.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, že „při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky“.
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že účastníci měli v úmyslu postavit předmětnou garáž společně a mít ji v podílovém spoluvlastnictví. Odvolací soud skutkové zjištění o úmyslu účastníků nabýt garáž do spoluvlastnictví převzal a argumentoval ještě společným soužitím účastníků; pokud uvedl, že účastníci spolu žili ve společné domácnosti a o spoluvlastnictví spolu nehovořili, vyjádřil tím do jisté míry nepřesně jen to, že vzhledem k jejich blízkému vztahu šlo o dohodu konkludentně uzavřenou, kterou se jako druh a družka a spoluvlastníci nemovitostí rozhodli postavit společně také garáž.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem nečiní otázka vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků ke garáži rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Ani namítaná vada řízení, kterou dovolací soud neshledává, tak zásadní význam rozhodnutí nezakládá.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto (§243b odst. 5 OSŘ).
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu