ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.261.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 261/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. Š., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 732/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2006, č. j. 16 Co 432/2004-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. dubna 2004, č. j. 11 C 732/2000-100, zamítl „návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost na vlastní náklady odstranit stavbu komunikace na pozemku žalobkyně parc. č. 244/2 – ostatní plocha, zapsaném na listu vlastnictví č. 111 pro obec Š., k. ú. B., a to stavbu komunikace zaměřenou v geometrickém plánu zhotoveném Ing. Č. R. pod číslem 569-93/2002 a tímto plánem vymezenou sloupkem plotu a geohřeby číslo bodu 1, 2, 3, 4, 21“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Věc posoudil podle §135c odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaný či jeho právní předchůdce podílel na výstavbě předmětné komunikace a že je ve sporu pasivně legitimován. Ani v případě, že by jeho pasivní legitimace prokázána byla, nemůže být žalobkyně ve sporu úspěšná, neboť komunikace je jedinou přístupovou cestou k rodinným domkům na sousedních pozemcích.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. července 2006, č. j. 16 Co 432/2004-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že se žalobkyně nemůže ve smyslu §135c odst. 1 ObčZ domáhat odstranění stavby předmětné účelové komunikace. Mohla by ve smyslu §126 ObčZ negatorní žalobou požadovat, aby se ten, kdo její vlastnické právo stavbou ruší, zdržel dalších zásahů a odstranil následky zásahů na jejím pozemku již provedených, tedy aby odstranil výsledky stavebních prací. Musela by však prokázat, že takto do jejího práva zasahuje žalovaný, což se jí nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za zásadně právně významnou považuje otázku pasivní legitimace žalovaného. Připomíná, že se odvolací soud ztotožnil s názorem žalovaného a soudu prvního stupně, že pasivní legitimace žalovaného nebyla prokázána, ač ji žalobkyně odvozovala z vlastnictví žalovaného ke zbytku pozemku, na němž je komunikace umístěna. Odvolací soud považoval za nadbytečné z formálních důvodů rozsudek soudu prvního stupně rušit a věc mu vracet k upřesnění žalobního petitu. Ačkoliv se žalovaný necítí být pasivně legitimován a tvrdí, že on ani jeho právní předchůdci nevyvíjeli stavební činnost směřující k vybudování předmětné komunikace, dovolatelka namítá, že komunikace byla vybudována v tzv. „akci Z“, její správu vykonával bývalý národní výbor a aktivní legitimaci žalovaného lze tudíž dovodit ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odkazuje na obsah svého odvolání, kde zmiňovala otázku vydržení vlastnického práva pro stát ke stavbě komunikace. Uzavírá, že žalovaný je v daném sporu pasivně legitimován, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně jeho pasivní legitimaci ve sporu neprokázala. Namítá, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnící řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení..
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2750). Není-li daná komunikace stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné; proto ani není možné, aby žalovaný vlastnictví k takové komunikaci vydržel (aniž by současně vydržel vlastnictví k pozemku, na kterém se komunikace nachází. Proto nebylo namístě uvažovat o projednání věcí podle ustanovení o neoprávněné stavbě (§135c ObčZ). Pokud by cestu zřídil žalovaný, bylo by možno bránit se vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ; avšak zjištění, že cestu nevybudoval ani žalovaný, ani jeho právní předchůdce, je zjištěním skutkovým, kterým je v tomto řízení dovolací soud vázán (lze též poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 2 dole).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně v dovolacím řízení, přičemž žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu