ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.263.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 263/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obec S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 60/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2006, č. j. 20 Co 25/2006-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. září 2005, č. j. 4 C 60/2001-145, uložil žalovanému, aby vyklidil „část nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště v T., na LV č. 10001 pro obec S. a kat. území S. u N. nad O. jako pozemek parc. č. 1321/1, označenou v geometrickém plánu ze 16. 12. 1999, číslo 122-124/1999, jako pozemek parc. č. 1321/22 o výměře 77 m2“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1321/1 v kat. území S. u N. nad O. Žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemku parc. č. 24. Geometrickým plánem ze 16. 12. 1999, číslo 122-124/1999, došlo k vytyčení hranic mezi pozemkem parc. č. 1321/1 a sousedními pozemky včetně pozemku žalovaného parc. č. 24. Tímto plánem došlo k oddělení pozemku parc. č. 1321/22 o výměře 77 m2 od pozemku parc. č. 1321/1. V roce 1975 právní předchůdce žalovaného postavil na pozemku parc. č. 1321/1 plot s podezdívkou, čímž část pozemku parc. č. 1321/1, nyní označenou jako parc. č. 1321/22, přičlenil ke svému pozemku. Žalovaný nedoložil právní titul, od kterého by stavebníci plotu K. a J. V. mohli odvozovat dobrou víru, že plot staví v místě, k němuž jim svědčí vlastnické právo. K. a J. V. převedli vlastnictví k pozemku o celkové výměře 967 m2 na J. H., která věděla o posunu plotu směrem do pozemku žalobkyně a že část pozemku žalobkyně užívá neoprávněně. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně se důvodně domáhá vyklizení sporného pozemku, neboť žalovaný neprokázal, že by mu svědčil právní titul k jeho užívání, a jeho právní předchůdkyně nenabyla vlastnické právo k pozemku vydržením, neboť nemohla být v dobré víře, že i ten nabyla do vlastnictví.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. srpna 2006, č. j. 20 Co 25/2006-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalovaného „nemohla být v dobré víře, že od rodičů nabyla pozemek v rozměru (daném oplocením), který opravdu vlastnili, resp. k jehož vlastnictví měli nabývací titul. Dobrou víru tedy nemohla ani přenést na svého syna“. Uvedl, že „posunutí plotu při jeho opravě bylo natolik zjevné, že si toho musela všimnout“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle žalovaného rozhodnutí soudů obou stupňů zčásti také nemají oporu v provedeném dokazování. Namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je nesrozumitelný, neurčitý a proto nepřezkoumatelný a že geometrický plán, na který odkazuje, není blíže určen a není součástí rozsudku. V dovolání uvedl svá skutková tvrzení s poukazem na výpověď svědků J. H. a P.
a videozáznam pořízený na předmětném místě, z nichž dovodil, „že bylo prokázáno, že žalovaný i jeho právní předchůdkyně drželi a užívali i část parcely č. 1321/1, označenou ve výše uvedeném geometrickém plánu jako parc. č. 1321/22, … s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tato nemovitost patří, neboť jednak nebylo prokázáno, že věděli o stavbě plotu a jeho posunutí, a i kdyby J. H. o tomto posunutí věděla, nemohla vědět, že byl postaven na cizí parcele, a neměla objektivní důvod domnívat se, že se tak stalo. Nejpozději v roce 1998 tak žalovaný, jenž se stal právním nástupcem J. H. v roce 1994, nabyl předmětnou část nemovitosti vydržením a není tak dán žádný zákonný důvod k tomu, aby mu byla ukládána povinnost tuto část pozemku vyklidit“. Poukázal na to, žalobkyně proti postavení plotu nebrojila 25 let a vyklizení pozemku se začala domáhat až v roce 2001. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizuje se skutkovými tvrzeními žalovaného. Navrhla, aby dovolání jako nepřípustné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a řádně zastoupenou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), podle něhož přicházela přípustnost dovolání v úvahu, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné pouze pro řešení otázek právních podle §241a odst. 3 OSŘ. Při posuzování přípustnosti dovolání podle shora zmíněného ustanovení je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 OSŘ). Dovolací soud tak nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, že právní předchůdci žalovaného věděli o posunutí plotu. Na toto skutkové zjištění pak navazuje logicky správný právní závěr, že tito předchůdci nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim držená a užívaná nemovitost patří. Za situace, kdy skutková zjištění soudu odvolacího nelze přezkoumávat, nezbývá než považovat dovolání žalovaného za nepřípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu nelze shledat po právní stránce zásadně právně významným pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu či s hmotným právem. Vadami řízení, které dovolatel v dovolání též namítá, by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání.
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem tedy činí náklady řízení 1 800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1
a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu