ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3003.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3003/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. M. a b) F. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. I., zastoupenému advokátem, o vydržení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 124/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2007, č. j. 19 Co 275/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. Ú.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 23 C 124/2006-59, zamítl žalobu „na zřízení věcného břemena vydržením“ a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že darovací smlouvou a dohodou o věcném břemenu z 13. 10. 1992 žalobci darovali svým dcerám J. I., bývalé manželce žalovaného, a H. P. mimo jiné dům v R. Současně bylo ve prospěch žalobců zřízeno věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném užívání dvou místností v tomto domě. Tento dům byl zkolaudován někdy v roce 1978 a nastěhovala se do něj J. I. se žalovaným. Žalobci v té době bydleli v R. a v roce 1979 se nastěhovali se souhlasem žalovaného do domu žalovaného č. p. 1006 v Č. B. Žalovaný opakovaně dával žalobcům souhlas k bydlení v jeho domě, v únoru 2006 však žalobcům sdělil, že nesouhlasí s tím, aby v jeho domě nadále bydleli, a požádal je o vyklizení domu. Podle soudu prvního stupně nebylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že nikdy žalobcům neřekl, že jeho dům mohou užívat až do své smrti. Dohoda o zřízení věcného břemene spočívajícího v doživotním užívání domu žalovaného mezi účastníky uzavřena nebyla. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim svědčí právo věcného břemene k bydlení v označeném domě žalovaného.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 19 Co 275/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění: „Zamítá se žaloba na určení, že žalobcům svědčí společné a nerozdílné právo odpovídající osobnímu věcnému břemeni bytu v domě č. p. 1006, Č. B. 5, na parcele 2161 v k. ú. Č. B. 5, ve vlastnictví žalovaného“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali existenci právního důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání bytu v nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Odkázal na výpověď svědkyně J. I., z níž bylo zjištěno, že žalobcům nebylo naznačováno, že by se měli z bytu v domě žalovaného vystěhovat a že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda ohledně bydlení žalobců, s tím, že z výpovědí dalších svědků bylo zjištěno jen to, že žalobci se dotazovali žalovaného, zda mohou v jeho domě dále bydlet. Neexistenci dobré víry žalobců nasvědčuje i dohoda o věcném břemeni z 13. 10. 1992. Podmínky vydržení práva z věcného břemene tak nejsou splněny, neboť „pouhá skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, neznamená, že je držitelem věcného práva“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřují v tom, že soud prvního stupně rozhodl o původním žalobním návrhu na zřízení věcného břemene, aniž by připustil změnu žaloby učiněnou podáním z 12. 7. 2006, kdy navrhli, aby bylo určeno, že žalobcům svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a o tomto změněném návrhu rozhodl. Odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že nešlo o změnu žaloby, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve změněném znění. Skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nemají oporu ve výpovědích účastníků a svědků. Namítli, že soud prvního stupně zaměřil dokazování na zjištění, zda mezi účastníky bylo smluveno „věcné břemeno bytu“ v předmětné nemovitosti, a to alespoň ústní formou. Když takový závěr nebylo možné učinit, učinil závěr, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim toto právo z věcného břemene náleží. Poukázali na to, že jsou držiteli práva bytu v nemovitosti žalovaného již od roku 1979, kdy jim žalovaný dal souhlas k užívání nemovitosti k jejich bydlení a ve výkonu jejich práva jim až do 8. 2. 2006 žádným způsobem nebránil. Nemovitost žalovaného svým nákladem udržovali, opravovali i zhodnocovali. Nerušený výkon práva bytu a užívání celého rodinného domku včetně zahrady ze strany žalobců trval minimálně do roku 2005, tj. do doby, kdy se začalo rozpadat manželství dcery žalobců a žalovaného. Pokud s žalovaným hovořili o bydlení v jeho domě, činili tak v době, kdy právo bytu bylo z jejich strany již vydrženo. Právním důvodem pro oprávněnou držbu žalobců je nezpochybněný souhlas žalovaného k užívání předmětné nemovitosti k trvalému bydlení. Podle názoru žalobců není podstatné, zda od počátku bylo mezi stranami smluveno věcné břemeno, nebo zda bylo smluveno, že žalobci mohou v nemovitosti žalovaného bydlet až do své smrti. Předmětem řízení podle žalobců není prokázání skutečnosti, že věcné břemeno vzniklo dohodou stran, ale že vzniklo výkonem práva, tedy vydržením. Z nemovitosti žalovaného nikdy neměli v úmyslu se odstěhovat. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že odvolací soud správně posoudil podání žalobců z 12. 7. 2006 nikoli jako změnu žaloby, ale specifikaci původního zjevně nesrozumitelného žalobního návrhu. Dovolání není přípustné, neboť vychází z konstantní judikatury a neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Pokud žalobci polemizují se skutkovými zjištěními, pak v této věci z takového důvodu dovolání nelze podat. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěrem, že žalobci nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že by jim právo věcného břemene patřilo.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164. Ostatně dovolatelé ani neuvedli, v čem má zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívat.
Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (\"titulu\"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). K naplnění dobré víry samo o sobě nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník v jeho výkonu bránil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87, uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 26, ročník 1988). Při neexistenci jakéhokoliv právního důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik předmětného práva odpovídajícího věcnému břemenu, nemůže být držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, a tudíž je nemůže ani vydržet. S tímto právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným citovanou judikaturou je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu.
Důvody dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ by dovolací soud mohl vzít v potaz jen z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ tedy pouze v případě, že by byla uplatněna procesněprávní námitka, jejíž řešení by bylo řešením otázky zásadního právního významu. O takový případ v dané věci nešlo.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu