ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3079.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3079/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) L. S., a 2) S. I. D., a. s., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 442/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 15 Co 158/2006-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 749,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že níže specifikované nemovitosti patří do zaniklého, dosud však nevypořádaného společného jmění manželů („SJM“) žalobkyně a žalovaného 1). Žalobu původně podala jen proti žalovanému 1), po vložení nemovitostí do jmění žalované 2) ji rozšířila i proti uvedené společnosti. Nemovitosti žalobkyně a žalovaný 1) pořídili za trvání manželství ze společných prostředků, žalovaný je však pronajímal a žalobkyni bránil s nimi nakládat.
Obvodní soud pro Prahu 3 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 8 C 442/2000-234, zamítl žalobu „na určení, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 730, vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území L. a tam označené jako objekt bydlení čp. 560, parcelní číslo 1095/2 a jedna ideální polovina nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1909, vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území Ž. a tam označené jako občanská vybavenost čp. 580, parcelní číslo 1437/3 a občanská vybavenost parcelní číslo 1437/5, patří do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů E. S. a L. S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v letech 1992–1993, za trvání manželství žalovaného 1) a žalobkyně, nabyl žalobce 1) shora specifikované nemovitosti (dále „sporné nemovitosti“) do vlastnictví v dražbě jako podnikatel, a to nemovitosti v katastru Ž. („B.“) s podílem jedné poloviny a nemovitosti v katastru L. ( „D.“). S nemovitostmi podnikal a příjmy z nich zahrnoval do aktiv z podnikání; žalobkyně ani jednu z nich neužívala. B. se skládala z nebytových prostor, v objektu D. byly v letech 1999 až 2000 provedeny práce k přebudování části nebytových prostor na byt. V roce 2000 převedl žalovaný 1) vlastnictví sporných nemovitostí na žalovanou 2). Soud vyšel z §143 občanského zákoníku („ObčZ“), ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., a uzavřel, že sporné nemovitosti sloužily výlučně k podnikání žalovaného 1) a proto byly coby věci sloužící k výkonu jeho povolání nabyty do výlučného vlastnictví žalovaného 1); od záměru vybudování bytu v objektu D., „pokud vůbec existoval“, upustili. Součástí SJM se nemovitosti nestaly ani v souvislosti s novelizací občanského zákoníku, provedené zákonem č. 91/1998 Sb., která zavedla institut společného jmění manželů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 15 Co 158/2006-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění provedená soudem prvního stupně shledal správnými. Nad rámec jeho závěrů konstatoval, že obě nemovitosti patřily do obchodního jmění žalovaného 1), který je i pronajímal. Nikdy nesloužily jinému účelu než jeho podnikání. Sama žalobkyně připustila dohodu, že žalovaný 1) bude podnikat a ona se bude starat o dítě. Zcela se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 s tím, že pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů - §143 ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. není rozhodující, zda byla určena k výkonu povolání jen jednomu z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů. Dovolatelka tvrdí, že žalovaný 1) nemovitosti vydražil s tím, že v nich žádnou podnikatelskou činnost nebude provozovat, bude je pouze pronajímat, což realizoval. To, že nemovitosti zahrnul do svého obchodního majetku a vykazoval je v daňových přiznáních ještě neznamená, že nemovitosti sloužily k výkonu jeho povolání. Za výkon podnikatelské činnosti bylo možno považovat pronájem nemovitostí pokud byly vedle pronájmu poskytovány i jiné, než základní služby, zajišťující provoz nemovitostí (§4 zákona č. 455/1991 Sb.); to platilo do 31. 12. 1995. Nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) v objektu Džbán provozoval jím tvrzenou podnikatelskou činnost. Objekt B. byl pořízen s tím, že pronájem z ní má zabezpečit rodinu účastníků, tedy ne proto, aby zde žalovaný 1) provozoval jakoukoliv podnikatelskou činnost. Sporné nemovitosti byly pořízeny z prostředků bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“), staly se jeho součástí a jejich správu nutno považovat za činnost, kterou žalovaný 1) prováděl po dohodě s žalobkyní, která osobně pečovala o těžce zdravotně postiženého syna. Právo žalobkyně na spravedlivý proces soud porušil, když zamítl provedení důkazu výslechem svědka Martina Žižky. Dovolatelka dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, z něhož cituje pasáž významnou pro posouzení otázky, zda nemovitosti nabyté kupní smlouvou ze 6. 4. 1994 žalovaným 1) se staly předmětem BSM. V „doplnění dovolání“ připomenula rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1908/98. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání, které považuje za nedůvodné, připomíná, že v judikatuře Nejvyššího soudu, o niž žalobkyně opírá důvodnost svého dovolání, sám nachází oporu pro svoje právní závěry. Tvrzení dovolatelky konfrontuje se skutkovými zjištěními soudu a ta shledává správnými. K dovolání žalobkyně se posléze vyjádřila spolu s žalovaným 1) i žalovaná 2), konkrétně k odkazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1908/98, které podle názoru žalovaných neprolamuje právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2470/2000. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Původní vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. srpna 2003, č. j. 8 C 442/2000-99, Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. dubna 2004, č. j. 15 Co 47/2004-121, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování; závěr, který učinil soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti patří do BSM účastníků považoval za předčasný. Odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně právním názorem na věc samu. Právním názorem odvolacího soudu významným z hlediska přípustnosti dovolání je názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem v tomto smyslu nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002), stejně tak jako vytčení procesních vad (v daném případě šlo o nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně). V úvahu by tak přicházela přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; napadené rozhodnutí však není zásadní ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán, byly nemovitosti zakoupeny za účelem podnikání žalovaného 1) a tak byly také zprvu užívány. Existence plánu na společné bydlení, který by tu byl již v době pořízení nemovitostí, nebyla prokázána. Šlo tedy o nemovitosti pořízené za účelem podnikání žalovaného 1). Tato skutková zjištění pak neumožňovala jiné právní posouzení, než že šlo o nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného 1). Takový závěr je v souladu výslovným zněním zákona i s judikaturou odvolacího soudu (rozsudek ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1127 – dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaný jako R 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se na věc nevztahuje).
Nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že jde o stejný anebo obdobný případ, který řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000. V tomto rozsudku bylo rozhodováno o případu, kdy odvolacího soud konstatoval: „Předmětný dům měl podle kupní smlouvy sloužit ke stravování a ubytování hostů, ale i žalovaných, přitom druhý žalovaný podle živnostenského listu neměl oprávnění k živnosti v oblasti stravovacích a ubytovacích služeb, nýbrž oprávnění k nákupu zboží a jeho dalšímu prodeji“. V dané věci nebylo prokázáno, že by nemovitosti byly zakoupeny k jinému účelu než k podnikání žalovaného a tem měl již podle Živnostenského listu vydaného dne 11. srpna 1992 živnostenským odborem Obvodního úřadu Městské části Praha 3 oprávnění k podnikání s předmětem „služby realitní kanceláře“, která zahrnuje i pronájem nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 2, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., částku 3 000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 599,- Kč, celkem tedy 3 749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu