ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3280.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3280/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 136/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2007, č. j. 56 Co 543/2006-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 16 C 136/2001-134, zamítl žalobu „na určení, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku p. č. st. 24/1 o výměře 49 m2 v k. ú. K. J., oddělené podle geometrického plánu č. 78-17/94 ze dne 12. 4. 1994 jako pozemek p. č. st. 24/3“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z 2. 4. 1984, registrovanou bývalým S. n. v K. V. 28. 4. 1984, se žalobkyně stala uživatelkou pozemku parc. č. 23/2 v obci B. n. T. a kat. území K. J. Žalovaný tamtéž se stal uživatelem sousedního pozemku parc. č. 24/1 na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 14. 6. 1978. Žalobkyně od počátku užívala spolu s pozemkem parc. č. 23/2 část pozemku žalovaného parc. č. 24/1 o výměře 49 m2, geometrickým plánem z 12. 4. 1994, č. 78-17/94, vypracovaným na žádost žalobkyně, označenou jako parc. č. 24/3. O skutečnosti, že užívá část pozemku žalovaného, se žalobkyně dověděla počátkem června 1994, kdy obdržela uvedený geometrický plán. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že nabytí vlastnictví k pozemkům přicházelo v úvahu po uplynutí deseti let po 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., a že v daném případě neuplynula desetiletá lhůta, neboť žalobkyně podala žalobu 16. 7. 2001. Poukázal na to, že vědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva vlastnického, např. z titulu práva osobního užívání, vylučuje dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 56 Co 543/2006-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že v době před 1. 1. 1992 šlo-li o pozemek nebo jeho část, který měl občan v nepřetržité držbě po dobu deseti let a k němuž by mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabyl vlastnictví k pozemku stát a občan pak měl právo, aby s ním byla uzavřena o osobním užívání pozemku. S ohledem na §132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. v době rozhodné pro danou věc, tj. počínaje rokem 1984, vlastnické právo mohl vydržet jen oprávněný držitel, tedy ten, kdo s věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučovala jeho vědomost, že věc užívání z titulu práva osobního užívání. Po 1. 1. 1992 oprávněná držba sporného pozemku žalobkyní netrvala po dobu deseti let, protože žalobkyně již v roce 1994 zjistila, že část pozemku žalovaného užívá bez právního důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v řešení otázky, „zda lhůta k vydržení běžela v případě žalobkyně ještě před účinností zákona č. 509/1991 Sb.“. Namítla, že sporný pozemek po celou dobu užívala v dobré víře jako vlastní. Poukázala na to, že mezi pozemky užívanými účastníky je plot, který stavěl sám žalovaný. S odkazem na §865 odst. 3 a 872 odst. 6 ObčZ je toho názoru, že vydržecí lhůtu splnila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je buď založena zákonem anebo kladnou úvahou dovolacího soudu. V prvém případě tato přípustnost vyplývá přímo či objektivně z taxativního vymezení rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým je dovolání přípustné, uvedených v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a) a b) a §238 odst. 1, 238a odst. 1 a §239 OSŘ s omezením uvedeným v §237 odst. 2 OSŘ. V druhém případě je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b), závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zatímco přípustnost dovolání v prvním případě je garantována zákonem, v druhém případě upraveným v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolatel nárok na projednání jeho dovolání nemá jistý a je odkázán na to, k jakému závěru o přípustnosti dovolání dospěje dovolací soud. Teorie označuje dovolání tohoto druhu jako dovolání nenároková. Zásadní kriteria či vodítka, usměrňující úvahy dovolacího soudu o přípustnosti nenárokového dovolání, jsou příkladmo uvedena v §237 odst. 3 OSŘ, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jestliže shodná právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu byla již vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu v jiné obdobné věci (rozhodnutími dovolacího soudu v jiných obdobných věcech) a neodchýlil-li se dovolací soud od takového (takových) rozhodnutí, je tím (při principu vázanosti soudním rozhodnutím) presumováno, že byla vyřešena v souladu se zákonem, t. j. v souladu s hmotným právem, šlo-li o otázku hmotněprávní. Takový případ pak nelze podřadit pod žádnou ze tří skutečností odůvodňujících přípustnost dovolání uvedených v §237 odst. 3 OSŘ. Právní otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, byla již totiž rozhodnutím dovolacího soudu řešena, ohledně ní není judikatura dovolacího soudu rozporná a soulad jejího řešení s hmotným právem se právem předpokládá.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z výše uvedeného lze shrnout, že předpoklady přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu uvedené v ustanovení §237 odst. 3 OSŘ nejsou naplněny, jestliže toto rozhodnutí je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemá důvod odchýlit. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002 - 96, že nabýt vlastnictví k nemovité věci vydržením může jen oprávněný držitel, má-li věc v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 ObčZ). Oprávněným držitelem je podle §130 odst. 1 ObčZ držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Pouhá detence k vydržení nepostačuje. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi [k tomu srovnej rozsudky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 19/2002 - 140 a ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002 - 94, publikované pod C 1325 a C 1367 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“) ].
Žalobkyně užívala na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku společně se svým pozemkem par. č. 23/2 i část pozemku žalovaného parc.č. 24/1, vše v kat. území K. J. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohla být k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání pozemku podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění po novele č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo vlastnické, pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení jejího vlastnického práva k tomuto spornému pozemku a neuplynula ani zákonná desetiletá vydržecí lhůta, poněvadž případná dobrá víra žalobkyně zanikla v roce 1994, kdy byla geometrickým plánem z 12. 4. 1994, č. 78 - 17/94, vypracovaným na žádost žalobkyně zjištěna skutečná hranice mezi pozemky účastníků a kdy tato skutečnost objektivně musela u žalobkyně vyvolat pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek po právu patří (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1176 a ze dne 4. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 173/2007). Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.
S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny nejsou, když ani jiné skutečnosti, než jsou ty výslovně uvedené v §237 odst. 3 OSŘ, které by mohly napadené rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu, nebyly ani tvrzeny. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. František B a l á k , v. r.
předseda senátu