ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3287.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3287/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně Ú. v. Ž., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) M. K., zastoupeným advokátkou, o omezení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 52/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 30 Co 610/2006-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.617,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 11 C 52/2005-121, zamítl žalobu „na omezení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy žalovaných jakožto vlastníků pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., pracoviště B., na LV č. 218, pro obec a k. ú. H., a na LV č. 264, pro obec a k. ú. H., které bylo zřízeno smlouvou č. 1/01/03/8 ze dne 7. července 2003 a jehož vklad byl povolen Katastrálním úřadem v B. pod č. j. V 2673/2003-201 ze dne 13. 8. 2003, s právními účinky dnem 16. 7. 2003, v části týkající se práva chůze a jízdy žalovaných přes pozemek parc. č. 951/2, k. ú. H. za účelem přístupu na pozemek parc. č. 892/25, k. ú. H., s tím, že žalovaní nemají nárok na náhradu za omezení věcného břemene“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně smlouvou ze 7. 7. 2003 (číslo smlouvy 1/01/03/8) zřídila mimo jiné ve prospěch žalovaných věcné právo chůze a jízdy přes oplocený a uzamčený pozemek žalobkyně parc. č. 951/2, na němž se nachází areál Ú. v. Ž. Od obou vstupů obdrželi žalovaní klíče. Recipročně účastníci uzavřeli téhož dne další smlouvu o zřízení věcného břemene (číslo smlouvy 1/03/kul) umožňující právo chůze a jízdy žalobkyni přes pozemky žalovaných. Uvedeným smlouvám předcházela nájemní smlouva ze 14. 11. 2001 a následná dohoda, které upravují právo chůze a jízdy účastníků vzájemně přes jejich pozemky. Tato smlouva mimo jiné opravňovala žalované k průchodu přes pozemek žalobkyně parc. č. 951/2, tj. přes areál Ú. v. Ž. Soud dále zjistil, že první žalovaný hospodaří jako soukromý zemědělec od roku 1996. Žalovaní mají ke svým pozemkům dvojí možnost přístupu. Jednak přes areál žalobkyně udržovanou cestou v délce asi 500 m od veřejné komunikace, jednak přes korunu usazovací hráze R., která je výrazně delší, není dostatečně udržovaná a je třeba brát ohled i na to, že hráz nesmí být příliš zatěžovaná. Na pozemcích žalobkyně se nacházejí dočasné stavby bývalého zařízení staveniště pro tzv. III. A stavbu v. z. Ž., které měly být po dokončení stavby vodovodu odstraněny a půda po rekultivaci vrácena původnímu zemědělskému účelu. Tyto stavby žalovaní koupili od M., a. s. a užívají je jako garáž pro stroje a jako sklad zemědělských plodin a v budoucnu je hodlají použít pro své další podnikatelské záměry. O žádosti žalovaných o povolení změny užívání dočasných staveb zatím nebylo příslušnými správními úřady pravomocně rozhodnuto. Na žádost P. v. s., a. s., bylo vypracováno F. S. C. B. p., a. s., v roce 2004 tzv. „Posouzení vlivů existujícího věcného břemene s manžely K. na bezpečnost objektu Ú. v. Ž.“ i s ohledem na jimi chystaný podnikatelský záměr, ze kterého soud zjistil, že areál Ú. v. Ž. je objektem, jemuž je třeba věnovat zvýšenou pozornost z hlediska bezpečnosti. Jedná se o zdroj pitné vody pro velké množství obyvatel. Existence věcného břemene zvyšuje rizika z pohledu bezpečnosti areálu a zvláště problematické se jeví plánované užívání stavby na pozemku žalovaných parc. č. 892/25 jako skladu hutního materiálu. Soud prvního stupně konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro omezení věcného břemene ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ) požadované v žalobě, neboť od vzniku věcného břemene nedošlo k takovým změnám, které by způsobily hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných (žalovaných). Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena již po teroristických útocích v USA, tedy v době zvýšených bezpečnostních opatření. Ze strany oprávněných od roku 2001, kdy přes pozemek žalobkyně chodí a jezdí a drží od něj klíče, nikdy nedošlo k porušení povinnosti zavírat brány, ani k jiným nedostatkům. Ani tehdy, bude-li nutné zpřísnit bezpečnostní opatření k ochraně areálu, nebude podle materiálů předložených žalobcem důvod k omezení věcného břemene, neboť bezpečnostní opatření lze realizovat i za trvání věcného břemene. Soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně podala návrh na omezení věcného břemene již po necelých dvou letech od uzavření smlouvy a za neméně důležitou považoval i tu skutečnost, že žalovaní recipročně zatížili své pozemky věcným břemenem ve prospěch žalobce.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 30 Co 610/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci se ztotožnil. Konstatoval, že žalobkyně po dvou letech od zřízení věcného břemene, aniž by došlo ze strany žalovaných k porušení podmínek domluvených při zřízení věcného břemene, podala žalobu na omezení části věcného břemene ve vztahu k pozemku parc. č. 951/2, přičemž podstatnou změnu poměrů spatřovala ve změněné mezinárodní situaci a ve skutečnosti, že se Česká republika stala dnem 1. 5. 2005 členskou zemí Evropské unie („EU“) a vztahuje se na ni legislativa tohoto společenství. K argumentaci žalobkyně dokumentem nazvaným „Ochrana kritické infrastruktury při boji proti terorismu“, který byl ve formě sdělení vydán Komisí EU 21. 10. 2004 a závazným stanoviskem Výboru regionů EU vydaným 12. 10. 2005, z nichž žalobkyně dovozovala, že v žádné z členských zemí EU není možné, aby objektem, kterého se týká program ochrany kritických infrastruktur, mohly procházet nebo projíždět nepovolané osoby, odvolací soud konstatoval, že uvedené dokumenty mají pouze obecný charakter a že věcné břemeno bylo zřízeno již v době zhoršené bezpečnostní situace ve světě a dá se tedy předpokládat, že v té době již byla přijata zpřísněná bezpečnostní opatření k ochraně Ú. v. Ž. Přihlédl i k tomu, že žalovaní jsou v případě potřeby ochotni se podrobit i bezpečnostní prověrce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2, písm. b) OSŘ. Argumentuje tím, že dva roky po zřízení věcného břemene došlo ke vstupu České republiky do Evropské unie, která svými dokumenty zařadila Ú. v. Ž. do seznamu evropsky významných vodních děl s nejvyšším možným strategickým stupněm ochrany, včetně zamezení vstupu osob, které neprošly zvláštní prověrkou a nepracují v tomto zařízení. Domnívá se, že kontrola čistoty a bezpečnosti jedné z největších evropských úpraven vod orgány EU ji zavazuje k tomu, aby dodržela bezezbytku všechna doporučení a dokumenty vydané těmito orgány a to i v návaznosti na dokumenty vydané k ochraně těchto strategických děl orgány NATO. Má zato, že v judikatuře Nejvyššího soudu z hlediska přípustnosti dovolání dosud nebyla řešena otázka „zařazení některého z tuzemských zařízení do tzv. evropské kritické infrastruktury a z ní plynoucí povinnosti odpovídajícím způsobem ji zabezpečit ve vztahu k předcházející smlouvě o zřízení věcného břemene a jeho další existence či rozsahu“. Odvolací soud si nesprávně vyložil §151p ObčZ, když nepřihlédl k výkladu uvedeného ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ve které se podává, že právo odpovídající věcnému břemeni musí být vykonáváno takovým způsobem, aby vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem byl výkonem tohoto práva zatěžován co nejméně a aby toto právo nebylo svémocně rozšiřováno. Vytýká soudu, že nespatřoval změnu poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, v tom, že dva roky po uzavření smlouvy došlo ke vstupu České republiky do Evropské unie a z toho plynoucích požadavků stanovených dokumenty EU na bezpečnost Ú. v. Ž. Soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaní učinili úkony ke změně charakteru panujícího pozemku ze zemědělské půdy určené k pěstební činnosti (dočasně při výstavbě vodního díla sloužící jako zařízení staveniště) na pozemek, jehož stavby by byly prohlášeny za trvalé a sloužily by k chovu a ustájení dobytka, jako skladiště zemědělských produktů, ale i jako opravárenské zařízení zemědělských strojů a skladiště kovových komponent. Tyto změny poměrů podstatně ztíží, případně i znemožní rozsah a způsob ochrany jejího strategicky významného majetku. Je toho názoru, že omezit výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, tak jak uvedla v návrhu petitu, je i z hlediska prevence mnohem vhodnější, než očekávat až bude do jejího vlastnického práva zasaženo kontaminováním uvedené úpravny vod. Její povinností je předejít možnosti veřejného ohrožení kontaminací jí expedované vody. Vzhledem k tomu, že právní závěry odvolacího soudu nejsou správné, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, změnu poměrů v takovém rozsahu, že by vyvolala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných (žalovaných). Nedošlo k žádné podstatné změně proti stavu v době zřízení věcného břemene. Mimo to, ze všech materiálů předložených žalobkyní vyplývá řešitelnost dané situace, když jsou ochotni podvolit se jakémukoliv systému ostrahy a v řízení bylo prokázáno, že další možný přístup k jejich pozemkům nepřichází v úvahu. Žalobkyně nepředložila v dovolání k posouzení otázku právní, ale skutkovou, neboť ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů. Z těchto důvodů navrhují odmítnutí dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Posouzení otázky, zda v dané věci došlo ke změně poměrů a v jejím důsledku k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§151p odst. 3 ObčZ), je na úvaze soudů rozhodujících v nalézacím řízení; tuto úvahu lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 575).
Vykonává-li oprávněný z věcného břemene právo v širším rozsahu, než mu věcné břemeno umožňuje, resp. rozšiřuje-li svémocně toto břemeno, může se oprávněný bránit negatorní žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ; nejde však o změnu poměrů, která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 3669). Výkon práva z věcného břemene v rozporu s veřejnoprávními předpisy nepožívá soudní ochrany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1istopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1027/2005, Soubor civilních rozhodnutí NS C 3711). V rozsudku ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2859/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 3999, Nejvyšší soud uvedl: „Konflikt soukromého vlastnického práva a veřejného zájmu řeší platné právo tak, že v zájmu realizace veřejného zájmu umožňuje výjimečně za podmínek uvedených v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva. Dosahuje-li veřejný zájem té intenzity, která vede zákonodárce k zákonné úpravě možnosti vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva, je třeba postupovat podle zákonů umožňujících takový postup; není-li veřejnému zájmu poskytnuta zákonem ochrana, nelze k němu při rozhodování o žalobě na vydání věci v zásadě přihlížet“. Vyvlastněním je též odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemeni (§1 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění), a proto se tento právní názor vztahuje i na žaloby o omezení či zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
V dané věci nejsou úvahy soudů o tom, zda došlo ke změně poměrů a k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného zjevně nepřiměřené. Odkazy na veřejný zájem ve světle uvedené judikatury neobstojí; pokud by dosáhl veřejný zájem na omezení věcného břemene právně relevantní intenzity, bylo by věcí zákonodárce přijmout úpravu umožňující v řízení o vyvlastnění břemeno omezit; ostatně již přijetí veřejnoprávní normy chránící vodní dílo způsobem znemožňujícím stávající výkon věcného břemene by tento výkon učinilo nemožným. Žalobkyně ani neuvedla, jak by mělo být věcné břemeno omezeno. Jestliže oprávněný z věcného břemene v dané věci, jak žalobkyně tvrdí, vykonává právo způsobem který ji poškozuje, resp. jde nad rámec sjednaného věcného břemene (tedy užívá je k účelu, který strany při jeho zřízení nepředvídaly), může se povinný bránit negatorní žalobou. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalovaní byli v tomto řízení úspěšní, a proto jim přísluší vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Ty představují odměnu advokátce za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení s podáním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §15 ve znění §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, částku 3.040,- Kč, zvýšenou o daň z přidané hodnoty ve smyslu §137 odst. 3 OSŘ ve výši 577,- Kč, celkem 3.617,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění plynou z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu