ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3422.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3422/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka, a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) F. Š., 2) L. Š., a 3) J. H., zastoupeným advokátem, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 124/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2008, č. j. 19 Co 287/2008-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 142,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 12 C 124/2005-176, uložil žalovaným, aby odstranili plot nacházející se na parcele ve vlastnictví žalobce č. 1837/2 v k. ú. Č. B. 2, obec Č. B., v přímce mezi body v horní části předmětné parcely u parcely č. 1887/2 v k. ú. Č. B. 2, obec Č. B., ve vzdálenosti 6,3 m od hranice pozemků č. 1837/2 a 1837/1 v k. ú. Č. B., obec Č. B., tj. ve vzdálenosti 6,3 m od bodu č. 1999-24 vyznačeného v měřičském náčrtu na vytyčení hranic pozemků ze dne 10. 11. 2004 ing. V. M., č. zakázky 2515-97/MA/04, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a v dolní části předmětné parcely u parcely č. 2209 v k. ú. Č. B. 2, obec Č. B. ve vzdálenosti 7,25 m od hranice pozemků parc. č. 1837/1 a 1837/2 v k. ú. Č. B. 2, obec Č. B., tj. ve vzdálenosti 7,25 m od bodu 1999-25 vyznačeného v tomtéž měřičském náčrtu, do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1837/2 v k. ú. Č. B., žalovaní jsou vlastníci sousedního pozemku p. č. 1837/1 v témže katastrálním území. Žalovaní v roce 1980 zbudovali na pozemku žalobce plot. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalovaných, že žalobce není vlastníkem pozemku p. č. 1837/2. Žalobce zdědil po své matce L. Š. parcelu č. 13 zapsanou ve vložce 100 pozemkové knihy pro k. ú. L. o výměře 9 519 m2. V roce 1960 byl vypracován pro k. ú. L. geometrický plán, který uvažoval mimo jiné s oddělením a následným sloučením parcel, včetně parcely č. 13 podle pozemkové knihy. K realizaci tohoto geometrického plánu však nedošlo. Při komplexním převodu celého katastrálního území L. do katastrálního území Č. B. byla do nového katastrálního operátu zanesena nesprávná výměra původní parcely č. 13, 3 841 m2. Žalobce jako prodávající a žalovaní a otec účastníků jako kupující pak uzavřeli dne
21. 2. 1967 (nesprávně „1966“) a 15. 5. 1967 smlouvu, kterou jim žalobce prodal pozemek č. 13 (po reambulaci č. 2064) o výměře 3 841 m2. Vzhledem k tomu, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem části tohoto pozemku o výměře 580 m2, vymezeného dílem „b“ parcely č. 14/1 nerealizovaného geometrického plánu, mohl převést pouze 2 929 m2 a zbývající část parcely č. 2064 pak zůstala ve vlastnictví žalobce. Podle soudu prvního stupně úmyslem účastníků smlouvy nebylo převést vlastnické právo k nemovitosti v jiném rozsahu, než v písemné smlouvě uvedeno. Po smrti otce účastníků pak nabyli jeho spoluvlastnický podíl k nemovitosti rovným dílem žalovaní. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že žalovaní nemohli být oprávněnými držiteli zbývající části pozemku v původním označení jako p. č. 13, když od roku 1975 je mezi účastníky vlastnické právo k nemovitostem sporné.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 19 Co 287/2008-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Při sepisu notářského zápisu v roce 1967 a stanovení výměry p. č. 2064 (3 841 m2) bylo totiž vycházeno z údajů uvedených v geometrickém plánu č. 2209/201-920/60, který se nerealizoval a který ve výkazu výměr v novém stavu sloučil do parcely č. 2064 o výměře 3 261 m2 také část označenou dílem „b“ geometrického plánu o výměře 580 m2, která byla ovšem v té době jako původní 14/1 ve vlastnictví československého státu, takže nemohla být předmětem převodu mezi účastníky kupní smlouvou. Žalovaní tak nabyli kupní smlouvou parcelu č. 2064 (později 1837/1)
o výměře 2 929 m2 , a dále pak díl parcely č. 2064 později označený jako 6347 (dnes st. 1835) o výměře 213 m2, což vyplynulo i z rozhodnutí vydaného dne 17. října 1979 ve věci dědictví po F. Š., konkrétně pak z výrokové části rozhodnutí, kterou se stanoví aktiva dědictví. Nově vzniklou parcelu č. 1837/1 pak žalovaní oplotili podle geometrického plánu z roku 1960 a přílohy geometrického plánu z roku 1977, které nebyly nikdy do katastrálního operátu promítnuty. Hranice mezi pozemky přitom byla určena měřickým náčrtem ze dne 20. 11. 2004, odpovídá stavu zapsanému v katastru nemovitostí, a umístění plotu je zakresleno v souladu se stavem zjištěným na místě samém. Odvolací soud konečně nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že nabyli vlastnické právo ke sporné části pozemku vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Zásadní právní význam přikládají otázce platnosti a rozsahu nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 21. února 1967. Současně poukazují na „zásadní nesprávnosti v podkladech pro zpracování kupní smlouvy“, „administrativní pochybení při vedení evidence nemovitostí“ a nastolují otázku právní relevance listin zpracovaných na základě neprovedených podkladů (geometrického plánu z roku 1960). V další části dovolání žalovaní detailně rekapitulují průběh řízení, skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a současně proti těmto skutkovým zjištěním brojí. Uzavírají, že pokud nikdy nenabyl účinnosti geometrický plán z roku 1960, byl žalobce vlastníkem celé parcely č. 13 o výměře 9 512 m2 a tuto parcelu jako celek pak prodal žalovaným resp. žalovaným a svému otci, od kterého žalovaní zčásti odvozují své vlastnické právo. Poté, co byla uzavřena kupní smlouva dne 21. 2. 1967, nezbyl žalobci žádný díl parcely č. 13 a žalobce z tohoto titulu nemůže být dnes vlastníkem parcely 1837/2, která z původní parcely č. 13 vznikla. Poněvadž evidence nemovitostí neměla žádné právotvorné účinky a kupní smlouva z 21. 2. 1967 se stala platnou a účinnou, protokol o vytyčení hranic pozemků 1837/1 a 1837/2 je nutno považovat za neplatný dokument. Žalobce tak svoje vlastnické právo k celé parcele č. 13 pozbyl již v roce l967 a následně v důsledku řetězce administrativních pochybení bylo žalovaným jejich vlastnické právo upřeno. Žalovaní navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání s tím, že ve věci je řešena běžná otázka ochrany vlastnického práva. Zdůraznil, že prokázal svoje vlastnictví k pozemku veřejnou listinou. Žalovaní v podstatě od počátku opakují stejné tvrzení, že jsou totiž vlastníky části pozemku žalobce, ač tomu tak nikdy nebylo. Závěrem žalobce poukázal na fakticky již desítky let trvající spory mezi účastníky ohledně vlastnictví sporných pozemků.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala do úvahy přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§241a odst. 3 OSŘ). Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1740/2007).
Dovolatelé nevymezují žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno dovolání připustit a dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Dovolatelé nastolují otázku, v jakém rozsahu došlo na základě kupní smlouvy ze dne 21. února 1967 k převodu pozemků. Současně poukazují na „zásadní nesprávnosti v podkladech pro zpracování kupní smlouvy“, „administrativní pochybení při vedení evidence nemovitostí“ a nastolují otázku právní relevance listin, které byly použity jako podklad pro zpracování kupní smlouvy (listiny katastrálního operátu). Otázka, jakou skutečnou výměru měly pozemky převedené na základě kupní smlouvy ze dne 21. února 1967, je otázkou toliko skutkovou, byť mající vliv na právní posouzení věci. Rozhodně nejde o otázku, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným. Pojem „právní posouzení“ je přitom třeba vykládat jako posouzení konkrétní hmotněprávní otázky, popř. i otázky procesněprávní, je-li pro rozhodnutí soudu prvního stupně určující a není-li výklad této procesní otázky ustálen (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 2533/07). Dovolatelé tedy v podaném dovolání poukazují na nesprávnost skutkových zjištění, které učinily soudy obou stupňů. Pokud dovolatel v dovolání, jež může být přípustné, jen pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ], nenapadne žádný právní závěr odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než bez dalšího dovolání odmítnout jako nepřípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 4011).
Dovolatelé dále v dovolání polemizují s hodnocením důkazů v nalézacím řízení. Uplatňují tím rovněž dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. V dané věci tudíž nepřichází do úvahy, aby k těmto tvrzením dovolací soud mohl přihlédnout. Na povaze uplatněné námitky nic nemění ani to, že dovolatelé používají formulaci otázky vlastní jinak právním otázkám; jde jim totiž jen o postup při konkrétním hodnocení důkazů, tedy o otázku skutkovou.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci není přípustné, dovolací soud je podle
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo zamítnuto a žalobci, který je právně zastoupen advokátem, vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písmeno d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném ke dni zahájení dovolacího řízení částku 1 500,- Kč, dále pak paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, to vše spolu s 19% sazbou DPH, jíž je advokátka žalobce plátkyní. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu