ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3601.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3601/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. D., b) S. D., a c) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) MVDr. V. B., a 2) M. B., zastoupeným advokátkou, o zdržení se rušivého jednání při chovu zvířectva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 115/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. 27 Co 340/2007-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 525,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Původní žalobci (dále jen „žalobci“) se návrhem ze dne 24. srpna 2005 domáhali, aby žalovaným bylo uloženo „zdržet se rušivého jednání při chovu zvířectva dle §127 odst. 1 Občanského zákoníku“, konkrétně pak zamezit nadměrnému šíření hluku, zápachu a prachu při chovu fretek, cizokrajného a dalšího, žalovanými přechovávaného, ptactva. Žalobci uvedli, že jsou vlastníky sousedících nemovitostí
v k. ú. M. Nemovitosti účastníků se nachází v bezprostřední blízkosti a dělí je pouze ulička o šířce přibližně 1 metr a drátěné oplocení. Ihned za tímto oplocením, na dvoře žalovaných, jsou již několik let umístěny voliéry s cizokrajným ptactvem
a fretkami. Žalobci přitom mají na této straně své nemovitosti situovány obytné místnosti – ložnici, koupelnu, toaletu a spíž. Uvedené zvířectvo žalobcům znemožňuje klidné užívání jejich nemovitosti a to zejména prachem, hlukem a zápachem. Žalovaní provozují dále chovnou stanici kníračů. Žalobci se pokusili řešit celý spor smírnou cestou, resp. cestou správní, nicméně bez jakýchkoliv výsledků.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 115/2005-90, návrhu žalobců (ve shora uvedeném znění) vyhověl. Soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil závěr, že chov fretek a papoušků v bezprostřední blízkosti okna ložnice žalobců a s tím související obtěžování je obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům. Žalovaní ve vzdálenosti přibližně 1 metr od domu žalobců chovají 20 kusů papoušků a 6 fretek. Z výpovědi svědků soud prvního stupně zjistil, že „je cítit intenzivní zápach“, z čehož soud dovodil, že se jedná o „skutečné obtěžování“. Pokud se jedná o argumenty ze strany žalovaných, že sami žalobci chovají hovězí dobytek, vepře a že v prostoru mezi domem žalobců a žalovaných pobíhají slepice žalobců, pak tato skutečnost není srovnatelná se zápachem a hlukem papoušků a fretek, které chovají žalovaní.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. 27 Co 330/2006-111, k podanému odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, konkrétně pak, že došlo k porušení §125 a §130 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) při provádění dokazování místním ohledáním. Dále odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že řádně nehodnotil výpovědi slyšených svědků (§132 OSŘ), kdy soud prvního stupně musí výstižně a srozumitelně uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, které skutečnosti má tou kterou svědeckou výpovědí za prokázány a které nikoliv.
Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. března 2007, č. j. 9 C 115/2005-179, ve znění usnesení ze dne 10. dubna 2007, č. j. 9 C 115/2005-193, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby žalovaní byli uznáni povinnými zamezit nadměrnému šíření hluku, zápachu a prachu při chovu fretek, cizokrajného a dalšího žalovanými přechovávaného ptactva“, ve výroku pod bodem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit náklady řízení žalovaným a výrokem pod bodem III. uložil žalobcům povinnost zaplatit náklady řízení České republice. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se zabýval intenzitou (prašnosti, hluku, zápachu) chovu provozovaného žalovanými v bezprostřední blízkosti nemovitosti žalobců, přičemž zjistil, že žalobci „neprokázali objektivní ovlivňování užívání své nemovitosti“, ale pouze subjektivní pocity. Z rozsáhlého dokazování písemným znaleckým posudkem z oboru veterinární hygieny a ekologie a výslechu znalce u jednání soudu bylo zjištěno, že chovem ptactva a fretek objektivně nemůže docházet k nežádoucímu hluku, znečištění ovzduší ani k zápachu, které by mohly ovlivnit podmínky užívání ložnice a dalších prostor obývaných žalobci. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že pokud běží o chov ptactva, pak případný hluk, prašnost nebo zápach těchto ptáků je plně srovnatelný s volně žijícím ptactvem. Při chovu fretek nemohou být fretky chované žalovanými zdrojem pachu, k tomu dochází pouze při chovu velkého množství fretek ve zcela uzavřených a nevětraných prostorách. Není také dáno žádné specifické období roku, kdy by fretky vydávaly intentzivní zvuky
a způsobovaly tak hluk. Poněvadž ani dalšími provedenými důkazy (svědecké výpovědi, listiny) nebylo prokázáno, že by chov provozovaný žalovanými obtěžoval výkon práv žalobců „nad míru přiměřenou poměrům“, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 27 Co 340/2007-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. „ve znění, že se zamítá žaloba, že žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžování žalobců neúměrným šířením hluku, zápachu a prachu při chovu fretek, cizokrajného a dalšího přechovávaného zvířectva a ptactva z chovu žalovaných na pozemku č. 50/1 zapsaného na LV č. 58 pro katastrální území M., vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., pronikající na pozemek žalobců č. 51 a č. 153/1, zapsaného na LV č. 253 pro katastrální území M., vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.“, dále jej potvrdil ve výroku pod bodem III. a změnil jej ve výroku pod bodem II. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud především usnesením ze dne 24. října 2007 na čl. 225 spisu rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobců, když původní žalobce F. B. v průběhu řízení zemřel. Dále pak odvolací soud připustil „formulační úpravu“ žalobního petitu, kdy žalobci požadovali vydání rozhodnutí, kterým by žalovaným byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobců neúměrným šířením hluku, zápachu a prachu při chovu fretek, cizokrajného a dalšího přechovávaného zvířectva a ptactva z chovu žalovaných na pozemku č. 50/1 zapsaného na LV č. 58 pro katastrální území M., vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., pronikající na pozemek žalobců č. 51 a č. 153/1, zapsaného na LV č. 253 pro katastrální území M., vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaní mají při hranici pozemku žalobců umístěné tři voliéry s ptactvem a fretkami. Odvolací soud věc posoudil podle §127 odst. 1 ObčZ. Zdůraznil, že občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Stanovení této přiměřené míry je pak věcí soudcovského uvážení, kdy soud musí pečlivě zjišťovat, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit obecně, tak i v daném místě konkrétně. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byly vypracovány znalecké posudky, přičemž z jejich závěrů vyplynulo, že nedochází k překročení limitů hlučnosti resp. prašnosti při chovu cizokrajného ptactva a fretek, dále pak bylo zjištěno, že chov není zdrojem žádného zápachu, na který žalobci v návrhu poukazují. Podle názoru odvolacího soudu tedy není možno návrhu vyhovět. Odvolací soud dospěl současně k závěru, že výkonu práva žalovaných nelze odepřít ochranu ani s poukazem na §3 odst. 1 ObčZ, když žalobci tvrdili, že žalovaní svoje práva vykonávají šikanozním způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Přípustnost dovolání dovozují z §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, a současně z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, důvody dovolání opírají o §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že v §127 odst. 1 ObčZ jsou upraveny dvě skutkové podstaty – „ohrožování jiného“ a „vážné ohrožování výkonu jeho práv“. Ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu nebo dokonce jejich existence a není zapotřebí zkoumat, zda toto ohrožování naplňuje míru přiměřenou poměrům. Jiná situace je ovšem u obtěžování, zde musí být naplněna míra, která přesahuje míru přiměřenou poměrům. Soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda nedochází k ohrožení vlastnického práva jiného, spočívající navíc v poškození věci, a to bez ohledu, zda tento zásah překračuje míru přiměřenou poměrům. Pochybily i při posouzení otázky, zda chov žalovaných obtěžuje žalobce nad míru přiměřenou poměrům, či nikoliv. Žádná obdobná situace se v dané lokalitě, ani v širokém okolí nevyskytla. Soudy tedy měly položit větší důraz na zkoumání toho, jaké poměry v daném místě jsou žádoucí, a měly by přetrvávat. Dovolatelé brojí proti závěrům znaleckého posudku, poukazují na to, že měření nebylo prováděno soustavně po delší dobu a navíc při každém příjezdu soudu na místo samé byl počet chovaných zvířat redukován a pečlivě všechno uklizeno, což se běžně nikdy nestávalo. V širokém rozboru věci samé dovolatelé rozvádějí, že zápach fretek je obecně známou skutečností, tento zápach je nesnesitelný, což je dobře známo i žalovaným, kteří umístili voliéry co nejdále od svých obytných prostor. Dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2041/2004, kde soud „tyto okolnosti posuzuje nad míru přiměřenou poměrům“. Ani nemovitost žalobců, ani nemovitost žalovaných přitom není zkolaudována. Výkon vlastnického práva, kdy si žalovaní v rozporu s ustanovením §3 ObčZ vystaví voliery pod okny ložnice žalobců, nelze posoudit za zásah oprávněný. Dovolatelé navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření navrhli zamítnutí dovolání, přičemž podrobně zrekapitulovali skutkový stav zjištěný podle jejich názoru zcela správně soudem prvního stupně. Zdůraznili, že chov zvířectva provozují jako svůj koníček a nikoho tím neobtěžují.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 OSŘ.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ OSŘ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ OSŘ) Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že ve věci došlo k vydání dvou rozsudků soudu prvního stupně, přičemž první byl odvolacím soudem zrušen a věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že ke zrušení prvostupňového rozsudku došlo proto, že soud prvního stupně pochybil při provádění důkazu místním ohledáním
a dále pak řádně nezhodnotil výpovědi slyšených svědků. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné.
Dovolání by pak mohlo být přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu přitom nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 OSŘ), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Skutkový základ sporu se totiž v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatelé ovšem v podaném dovolání nevymezují žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu,
a v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
V dané věci učinily soudy obou stupňů závěr, že účastníci řízení jsou vlastníky sousedících nemovitostí. Žalobci v průběhu řízení tvrdí, že v důsledku chovu zvířectva na pozemku žalovaných dochází k obtěžování žalobců (§127 odst. 1 ObčZ). Nyní žalobci svoje tvrzení doplňují a poukazují na to, že v důsledku popsaného jednání žalovaných údajně dochází také k vážnému ohrožení výkonu vlastnického práva žalobců. Žalobci vytýkají soudům obou stupňů, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, nepřihlédly k žalobci tvrzeným skutečnostem a neprovedly žalobci navržené důkazy a nedovodily tak jejich obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Dovolatelé však teprve s nesprávným skutkovým zjištěním spojují nesprávné právní posouzení věci. Posouzení konkrétních skutkových zjištění přitom nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v řadě svých rozhodnutí, námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo (zde námitkou, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav) uplatňuje dovolatel dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 OSŘ). V odborné literatuře srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 1067. Jinak řečeno, byť dovolatel dovolací argumenty přiřazuje dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, po obsahové stránce jimi vystihuje dovolací důvod dle
§241a odst. 3 OSŘ, jenž tu - jak rozebráno výše - způsobilým dovolacím důvodem, jehož prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, není.
Zásadní právní význam rozhodnutí dovolacího soudu pak nelze dovodit ani z poukazu žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2041/2004. Toto rozhodnutí procesní povahy, kterým bylo dovolání odmítnuto, danou problematiku výslovně neřeší. Pokud žalobci poukazují na to, že věc měla být sice posouzena podle
§127 odst. 1 ObčZ, ale tak, že žalovaní vážně ohrožují výkon práv žalobců, tato námitka rovněž nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 3. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003, publikovaného v Právních rozhledech 14/2004, C. H. Beck, Praha vyslovil, že v §127 odst. 1 ObčZ jsou upraveny dvě skutkové podstaty – obtěžování jiného
a vážné ohrožení výkonu jeho práv. Obtěžování je právně významné jen v případě, že je „nad míru přiměřenou poměrům“, zatímco pokud by v důsledku imise došlo
k vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrům bez významu. Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce jejich existence; obtěžování vlastnímu výkonu práva nebrání, ale činí jej obtížným nebo nepříjemným. Pokud v důsledku jednání vlastníka dochází k vážnému ohrožení vlastnického práva jiného, spočívajícího v poškozování věci, jde o neoprávněný zásah podle §127 odst. 1 ObčZ bez ohledu na to, zda tento zásah překračuje míru přiměřenou poměrům. Dovolací soud však musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v řízení. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že k ohrožení výkonu práv žalobců nedochází a je proto zcela nepřípadné uvažovat o aplikaci této skutkové podstaty na projednávanou věc. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že jde ze strany žalobců o zcela nové a v předchozích stadiích řízení dosud neuplatněné vývody.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z tohoto pohledu tedy nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, přičemž dovolací námitky tak nejsou bez dalšího způsobilé založit přípustnost dovolání.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 2 925,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu