ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3671.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3671/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců a) D. J., a b) Ing. R. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) RSDr. J. M., a 2) J. M., zastoupeným advokátem, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 253/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 8 Co 636/2006-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud zrušil věcné břemeno spočívající v právu chůze
a jízdy, kterým je zatížena pozemková parcela v jejich vlastnictví ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví žalovaných. Od 25. 10. 1990, kdy bylo právo věcného břemene zřízeno, se k datu podání žaloby v daném místě změnily poměry natolik, že nastaly podmínky pro jeho zrušení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. května 2006, č. j. 15 C 253/2004-78, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2007, č. j. 15 C 253/2004-107, zamítl „návrh žalobců a), b), že se zrušuje věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vlastníků parcely parcelní číslo č. p. 1416/6 v k. ú. Č., obec Č. přes pozemek parcelní číslo p. č. 1415/6 zapsaný u Katastrálního úřadu pro M. k. Katastrální pracoviště F.-M. na LV č. 2246 pro katastrální území Č., obec Č., zřízené smlouvou ze dne 25. října 1990 registrovanou Státním notářstvím ve F.-M. pod sp. zn. R V 5849/1990, a že žalobci a), b) jsou povinni zaplatit žalovaným 1), 2) za zrušení věcného břemene částku 822,- Kč“. Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že 25. 10. 1990 prodala A. M., jako vlastnice pozemkových parcel č. 1415/1, 1415/4 a 1416/1, kupní smlouvou žalovaným díl pozemku o výměře 498 m2 označený jako parcela č. 1416/6. Pod bodem III. kupní smlouvy prodávající zřídila za jednorázovou úhradu 100,- Kč „ve prospěch každých vlastníků převáděného pozemku parc. č. 1416/6 louka, v dalším trvání již bezplatné, časově neomezené věcné právo cesty pěší a jízdní všemi motorovými i bezmotorovými vozidly z obecní cesty, parc. č. 3040, přes parcelu číslo 1415/1 louka, v celé její šíři, až k hranici oprávněného pozemku a zpět v tom rozsahu, že majitelé nemovitosti oprávněné budou cestu udržovat vlastním nákladem v řádném stavu, že nejsou oprávněni vlastníka zatíženého pozemku nadměrně zatěžovat zejména tím, že by na cestě parkovali jakákoliv vozidla, odkládali předměty, či skladovali materiál, že se tedy jedná jen o právo průjezdu a průchodu...“ A. M. dále kupní smlouvou uzavřenou 4. 4. 2001 prodala manželům F. část pozemkové parcely č. 1415/1 ve výměře 168 m2, označené č. 1415/1; tato kupní smlouva pod bodem IV. obsahuje údaj, že „kupující berou na vědomí, že na převáděném pozemku váznou věcná břemena cesty pro LV 1450 dle č. d. 387/56 a pro LV 1617 dle R V 5849/90“. Parcelu č. 1415/6 o výměře 62 m2, rovněž oddělenou od původní parcely č. 1415/1, prodala A. M. kupní smlouvou uzavřenou 18. 8. 2003 žalobcům; v bodě IV. této smlouvy je uvedeno, že na převáděných nemovitostech k datu podpisu neváznou žádná věcná břemena či jiná omezení ve vztahu k třetím osobám. Toto ustanovení soud shledal právně irelevantním, neboť věcné břemeno vztahující se k původní pozemkové parcele č. 1415/1 nebylo nikdy omezeno nebo zrušeno. Manželé F. však postavili v hranicích parcel č. 1415/1 a č. 1415/6 plot, a tak znemožnili nerušený výkon práva oprávněným z věcného břemene; plot přístupovou cestu rozdělil na dvě části v šíři 4 a 1,6 metru a tím byl ztížen příjezd žalovaných k jejich pozemku. Názor žalobců, že se rozdělením parcely č. 1415/1 na parcely č. 1415/1 a č. 1415/6 hrubě změnily poměry a právo věcného břemene ztratilo význam, a že by soud měl rozhodnout ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ“) neshledal důvodným. Tímto ustanovením předpokládaná skutečnost nenastala; došlo pouze ke změně vlastnictví na straně povinného z věcného břemene, když na místo A. M. nastoupili žalobci a manželé F. Postavený plot kopíruje v reálu hranici mezi pozemky č. 1415/1 a 1415/6 a soud dovodil, že následná stavba plotu mezi pozemky č. 1415/6 a dalšími pozemky žalobců na tuto parcelu navazujících je z hlediska vynaložení nákladů ze strany žalobců nepraktická. Na straně žalovaných k žádné změně poměrů nedošlo,
a když, tak k horšímu, neboť stavbou plotu mají částečně znesnadněn příjezd ke svým parcelám většími vozidly.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 8 Co 636/2006-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými a jako odpovídající posoudil jeho právní závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s námitkou, že správně a objektivně zjištěný skutkový stav byl po právní stránce soudem nesprávně zhodnocen, resp. rozsudky soudů obou stupňů byly vydány na základě nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že soud prvního stupně nerespektoval judikát, na který sám odkazoval, a to v tom směru, že nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného neposoudil ve vztahu k době, kdy bylo právo věcného břemene zřízeno. Žalobci se nedomáhali práva zrušení věcného břemene z důvodu převodu vlastnických práv, ale proto, že výhoda oprávněného je naprosto nepřiměřená, a taková byla již v době jeho zřízení. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2165/98 s tím, že při rozhodování o omezení nebo zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je nutno brát v úvahu všechny okolnosti věci, jako soubor vzájemně propojených vztahů. Namítají, že účel práva z věcného břemene bude zachován, bude-li věcné právo zrušeno k parcele č. 1415/6, neboť na sousedním pozemku č. 1415/1 je zcela postačující prostor, umožňující realizovat dostatečně právo cesty pěší i jízdy všemi vozidly. Apelují na respekt k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. článku 1 dodatkového protokolu k této úmluvě. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se nejedná, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelé opírají právo na zrušení věcného břemene o §151p odst. 3 ObčZ, podle kterého vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem
a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Dovolatelé tvrdí, že toto ustanovení se vztahuje i na případy, kdy tu hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného byl již v době zřízení věcného břemene. Posouzení této otázky však zcela jasně vyplývá ze zákona a v soudní praxi nepůsobí potíže.
Již jazykovým výkladem tohoto ustanovení lze dojít k nepochybnému závěru, že musí jít o hrubý nepoměr, který vznikne mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného; o vzniklém hrubém nepoměru nelze uvažovat, dokud věcné břemeno
a výhoda oprávněného neexistují. Je proto zcela nepochybné, že změny, které nastaly před zřízením věcného břemene jsou zcela nevýznamné. Pak ovšem nelze uvažovat ani o zrušení věcného břemene pro nevýhodu, která tu byla již v době zřízení věcného břemene; v tomto případě totiž chybí „změna poměrů“ jako hmotněprávní předpoklad zrušení věcného břemene. Ostatně ani hrubý nepoměr mezi věcným břemenem
a výhodou oprávněného není v zásadě významný, pokud tu byl již v okamžik vzniku břemene (srov. např. věcné břemeno zřízené bezúplatně).
Z uvedeného vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 10/2000, na který dovolání odkazuje. Tento rozsudek poukazuje na nutnost brát v úvahu všechny okolnosti věci
a z jeho kontextu je zřejmé, že právně významný je jen ten hrubý nepoměr, ke kterému dojde v důsledku změny poměrů, nastalé až po zřízení věcného břemene. V této věci též soudy v nalézacím řízení vyšly z toho, že předpokladem postupu podle §151p odst. 3 ObčZ je, že ke změně poměrů došlo po vzniku věcného břemene, a dovolací soud tento závěr nezpochybnil.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu