ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3793.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3793/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců a) prof. MUDr. J. H., CSc., a b) Ing. I. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) ČR, Ú. pro z. s. ve v. m., a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 959/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 25 Co 282/2007-281, 25 Co 283/2007, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. dubna 2004, č. j. 4 C 959/95-133, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2004, č. j. 4 C 959/95-158, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na určení, že ke dni svého úmrtí byly M. Š. a J. M. vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 10002 pro okres M., obec M. a k. ú. S. a to pozemků parc. č. 97 o výměře 32.233 m², 157 o výměře 7.718 m², 174/2 o výměře 150 m², 175/1 o výměře 1.091 m², 176 o výměře 79.653 m², 178 o výměře 7.603 m², 175/2 o výměře 95 m² a nemovitostí zapsaných na LV č. 12 pro okres M., obec M. a k. ú. S. a to pozemků parc. č. 174/1 o výměře 4.073 m², 177/1 o výměře 6.202 m² a 182 o výměře 10.689 m² a pozemku ve zjednodušené evidenci parc. č. 180 o výměře 507 m²“. Výrokem pod bodem II. určil, „že M. H. byla ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí“ specifikovaných ve výroku pod bodem I. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 2) „na určení, že ke dni svého úmrtí byly M. Š., J. M. a M. H. vlastníky nemovitostí“ specifikovaných ve výroku pod bodem I. Výroky pod bodem IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že návrh na určení, že M. H. byla ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 10002 pro obec M., katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 95, 157, 174/2, 175/1, 176, 178, 175/2 a nemovitostí zapsaných na LV č. 12 pro obec M., katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 174/1, 177/1, 182 a pozemku ve zjednodušené evidenci č. 180, se zamítá. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Bránila tomu existence zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Restituční nárok na obnovu vlastnických práv měl být u takového majetku uplatněn způsobem a za podmínek stanovených zmíněným zákonem, nikoliv na základě obecných právních předpisů. Vzhledem k okolnostem, za nichž k předmětnému výkupu pozemků došlo, odvolací soud uzavřel, že byl uskutečněn přechod majetku na stát bez právního důvodu. I na takové případy ale zákon o půdě v §6 odst. 1 písm. p) pamatoval. Odvolací soud též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1087/98 a sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. dubna 2007, č. j. 22 Cdo 1020/2005-223, k dovolání žalobců zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, s odůvodněním: „V rozsudku ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, Nejvyšší soud uvedl: \"Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Protože v dané věci žádá žalobce jen takovéto určení, je bezpředmětná námitka, že měl ve věci postupovat podle zákona o půdě, resp. že o vydání bylo již v restitučním řízení rozhodnuto. Taková námitka by mohla přicházet do úvahy jen v případě, že by se žalobce domáhal vydání věci. Totéž platí o námitce, že žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat přímo na plnění (vydání věci). Tato námitka by byla relevantní, pokud by žalobce žádal o určení jeho vlastnictví; o to však v dané věci nejde\".
Jinak řečeno: žalobci se mohou domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně byly ke dni úmrtí vlastnicemi nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně připouští), ale z tohoto určení jim vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno, že by i oni jako právní nástupci byli vlastníky, anebo že by žalovaní vlastníky nebyli. Mohou sice na základě takového určení žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení nebudou žalované vázat (srov. §175y OSŘ ). O tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického práva. V tomto řízení bude možno uplatnit i námitky, obsažené v rozsudku odvolacího soudu; pro posouzení právního stavu, který tu byl v době úmrtí právního předchůdce žalobců, je však nepodstatná. Proto žalobci mohou žádat o určení, že jejich právní předchůdkyně byly ke dni úmrtí vlastnicemi věci, a to i v případě, že sami již nemohou žádat její vydání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, publikovaný pod č. C 2836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu)“.
Odvolací soud poté, kdy žalobkyně V. H. v průběhu odvolacího řízení zemřela a po změně žalobního petitu, jímž se zbývající žalobci domáhali již jen toho, aby soud určil vlastnictví nemovitostí ke dni úmrtí u jediné zůstavitelky, a to M. Š., zemřelé, rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 25 Co 282/2007-281, 25 Co 283/2007, výrokem pod bodem I. zrušil „rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích I., II. a III., pokud se žalobci domáhali určení, že ke dni svého úmrtí byly J. M. a M. H. vlastnicemi nemovitostí zapsaných na LV č. 10002 pro okres M., obec M. a kat. úz. S., a to pozemků parc. č. 97 o výměře 32.233 m², č. parc. 157 o výměře 7.718 m², č. parc. 174/2 o výměře 150 m², č. parc. 175/1 o výměře 1.091 m², č. parc. 176 o výměře 79.653 m², č. parc. 178 o výměře 7.603 m², č. parc. 175/2 o výměře 95 m² a nemovitostí zapsaných na LV č. 12 pro okres M., obec M. a kat. úz. S., a to pozemků parc. č. 174/1 o výměře 4.073 m², č. parc. 177/1 o výměře 6.202 m² a č. parc. 182 o výměře 10.689 m² a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 180 o výměře 507 m²“, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Výrokem pod bodem II. potvrdil „rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích I. a III., pokud byla zamítnuta žaloba na určení, že ke dni svého úmrtí byla M. Š., vlastnicí spoluvlastnického podílu 100/200 nemovitostí zapsaných na LV č. 10002 pro okres M., obec M. a kat. úz. S., a to pozemků parc. č. 97 o výměře 32.233 m², č. parc. 157 o výměře 7.718 m², č. parc. 174/2 o výměře 150 m², č. parc. 175/1 o výměře 1.091 m², č. parc. 176 o výměře 79.653 m², č. parc. 178 o výměře 7.603 m², č. parc. 175/2 o výměře 95 m² a nemovitostí zapsaných na LV č. 12 pro okres M., obec M. a kat. úz. S., a to pozemků parc. č. 174/1 o výměře 4.073 m², č. parc. 177/1 o výměře 6.202 m², č. parc. 182 o výměře 10.689 m² a pozemek ve zjednodušené evidenci parc. č. 180 o výměře 507 m²“.Výrokem pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. D 3117/93, vyšel z rozhodnutí Státního notářství v N. č. j. D 1259/79-24, ze spisů Státního notářství pro P. 5 sp. zn. 5 D 572/81 a sp. zn. 5 D 487/79 a Okresního soudu v Nymburce sp. zn. D 438/2005. Zrekapituloval, že M. Š. měla dvě dcery (žádného dědice ze závěti), z nichž M. D. zemřela dříve než její matka a jejím dědicem byl syn V. H., který zemřel; jeho jediným, závětním dědicem byl původní žalobce JUDr. J. H., do jehož práv vstoupili žalobci, kteří v řízení vystupují v současnosti. Další dědičkou po M. Š. byla dcera J. M., která zemřela a jejími dědici byl jednak zákonný dědic syn C. M., jednak závětní dědic Ing. M. H.; v této souvislosti odvolací soud konstatoval, že „i tyto osoby jsou totiž v úvahu přicházející dědici po M. Š.“. S přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2920/99 uzavřel, že nepodali-li žalobu „všichni nerozluční společníci, kteří v řízení musí vystupovat (zde všichni v úvahu přicházející dědici), není dána aktivní legitimace žalobců v projednávané věci. Není-li tedy dána na straně žalobců aktivní věcná legitimace k řízení, je nutno z tohoto důvodu žalobu zamítnout“. Za této situace se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval otázkou, „zda je dána pasivní legitimace na straně žalovaných“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Po podrobné analýze předchozího řízení shrnují, že odvolací soud „svůj negativní postoj k určení, že ke dni úmrtí dne 6. 6. 1970 byla M. Š. vlastnicí 100/200 předmětných nemovitostí“ v tamním katastru, zdůvodnil „zcela účelově tím, že takovou žalobu na určení musí podat všichni dědici, kteří jsou tzv. nerozluční společníci“ a „že aktivní legitimaci žalobců v řízení o určení, že zůstavitel byl k datu svého úmrtí vlastníkem nějaké věci, je dána pouze tehdy, žalují-li všichni v úvahu přicházející dědici“. Tento závěr odvolací soud podpořil citací z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2920/99, který se však podle dovolatelů týká jiné skutkové podstaty, než o jakou jde v daném případě, neboť v judikovaném rozhodnutí šlo o dědice známé. V dané věci však bylo teprve v průběhu „dalšího odvolacího řízení“, díky snaze odvolacího soudu zamítnout žalobu a zajistit pro své zamítavé rozhodnutí odůvodnění v judikátech, zjištěno, že předpokládaný dědic C. M. nedědil po své matce J. M., ale že jmenovaná pořídila před svojí smrtí závěť ve prospěch dědice nikoliv příbuzného, přičemž dědické řízení po ní bylo zastaveno pro nedostatek pozůstalosti. Teprve při jednání u odvolacího soudu v den, kdy byl vydán napadený zamítavý rozsudek, se žalobci dozvěděli, že mezi dědici je další osoba, dosud neznámá, jejíž existenci zjistit nebylo v jejich možnostech; toto zjištění bylo jen v možnostech soudu, který toto zjištění účelově použil pro podporu svého zamítavého rozhodnutí. Žalobcům jako dědicům nemohl být znám dosud neznámý dědic po jedné z dědiček původní majitelky M. Š., a proto žalobci nemohli „žalovat s tímto žalobcem společně a nerozdílně“. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolatelé výslovně napadají celý rozsudek odvolacího soudu, z obsahu dovolání je však zjevné, že ve skutečnosti napadají jen výrok pod bodem II. a navazující výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení. Ve výroku pod bodem I. totiž odvolací soud reagoval na částečné zpětvzetí žaloby tím, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení zastavil; dovolání s tímto postupem, vyvolaným procesním úkonem dovolatelů, nijak nepolemizuje. Proto rozsah dovolání posoudil dovolací soud podle jeho obsahu (§41 odst. 2 OSŘ). Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ; o takový případ však nemůže jít již proto, že ve věci rozhodoval soud prvního stupně jen jednou, a již z textu tohoto ustanovení vyplývá, že předpokladem jeho uplatnění jsou dvě rozdílná rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Odvolací soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183, konstatoval, že žalobci nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem a že své nároky měli uplatnit v restitučním řízení. Tento názor však dovolací soud neakceptoval (viz výše). Vzhledem k rozporné judikatuře dovolacího soudu pak ve věci rozhodoval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia, který v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, vyslovil: „Předně je nutno opětovně poukázat na závěry dovožené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zabývající se otázkou, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle některého z restitučních zákonů, jenž nebyl úspěšně uplatněn. V daném rozsudku byl zaujat názor, podle kterého z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona. To, že se žalobci domáhají určení vlastnického práva svých předchůdců, na obecné povaze jejich žaloby co by žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. ničeho nemění. Jejich hmotněprávní legitimace k vedení sporu je identická se znaky určujícími oprávněné osoby v restitučních předpisech. Jejich žalobní zájem o určení vlastnictví předchůdce se nemůže ve skutečnosti vázat k ničemu jinému, nežli k projednání téhož nároku v dědickém řízení, tedy v řízení svou povahou nesporném a se značnou mírou pravděpodobnosti zakládajícím takto svým výsledkem důvody pro následný dvojí zápis subjektu vlastnického práva katastru nemovitostí a tedy vzniku důvodu pro nový spor o určení vlastnictví k témuž předmětu“. Velký senát tak zaujal právní názor, že pokud se žalobce nebo jeho právní předchůdce mohl domáhat vydání věci v restitučním řízení, nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věc za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí.
Za této situace je právní názor odvolacího soudu, že žalobci nemají na určení vlastnického práva předchůdkyně naléhavý právní zájem, správný; ani případné nesprávné hodnocení aktivní legitimace z hlediska okruhu subjektů, kteří mají vystupovat jako žalobci, by nemohlo vést k jinému výsledku řízení a nemůže tak činit z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu