ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3992.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3992/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce M., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S., a. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 59/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2007, č. j. 8 Co 64/2007-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2007, č. j. 8 Co 64/2007-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, č. j. 17 C 59/2004-158, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků – zastavěných ploch a nádvoří parcelních čísel 109/1, 109/2, 109/3, 140, 155, 432, 433, 435, 436, 437, 438, 513, 514, 515, 516, 517, 591, ostatních ploch parcelních čísel 1578/1, 1578/3, 1578/6, 1578/7, 1578/8, 1580/4 a 1580/5, dále budovy v části obce S., č. p. 334 – průmyslový objekt na parc. č. 155, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 109/1, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 109/2, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na parc. č. 109/3, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na parc. č. 140, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 432, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 433, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 435, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 436, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 438, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 513, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 514, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 515, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 517, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na parc. č. 591, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště B., na LV č. 565 pro obec S. H. a kat. území S. ve S., a dále budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 437, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 516, zapsaných tamtéž na LV č. 490 pro obec S. H. a kat. území S. ve S. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že kupní smlouvou z 2. 4. 2001, uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím, zastoupeným jednatelem společnosti J. K., a právním předchůdcem žalovaného společností M. CZ, s. r. o., jako kupujícím, zastoupeným jednatelem společnosti P. Ch., žalobce prodal právnímu předchůdci žalovaného ve výroku rozsudku označené nemovitosti za kupní cenu 15 000 000,- Kč. Tato smlouva za žalobce nebyla vlastnoručně podepsána jednatelem J. K., neboť jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku Mgr. J. S. ze 7. 12. 2005, vypracovaného pro účely Policie ČR, Správy S. k. SKPV O. 1, k ČTS: PMS-135/HK-23-2005, v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona v souvislosti s převodem předmětných nemovitostí kupní smlouvou z 2. 4. 2001, podpisy „K.“ na kupní smlouvě z 2. 4. 2001 a na návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti z téhož data nejsou pravými podpisy J. K. Ověření podpisu J. K. na označené kupní smlouvě, k němuž mělo dojít 5. 4. 2001 v notářské kanceláři JUDr. L. K., bylo zfalšováno. V uvedený den v notářské kanceláři nebyl ověřován žádný podpis, písmo v ověřovacím razítku z 5. 4. 2001 není písmem žádné z pracovnic této kanceláře a ověření podpisu J. K. nesplňuje další náležitosti ověření pravosti podpisu, a to vázací stužku a pečeť. Úřední ověření pravosti podpisu J. K. na smlouvě z 5. 4. 2001 tak nevypovídá o pravdivosti toho, co je v něm uvedeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva z 2. 4. 2001 je podle §40 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) absolutně neplatná, neboť „nebyla dodržena písemná forma stanovená zákonem“, když tato smlouva nebyla vlastnoručně podepsána osobou oprávněnou v té době jednat za žalobce. K námitce žalovaného, týkající se vůle žalobce převést předmětné nemovitosti na právního předchůdce žalovaného, soud uvedl, že písemný pokyn J. K. k prodeji nemovitostí z 28. 3. 2001 J. K. neobdržel, stejně tak neviděl protokol o předání a převzetí předmětných nemovitostí z 2. 4. 2001 a nepodepsal jej. Z důvodu neplatnosti kupní smlouvy z 2. 4. 2001 proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 8 C 64/2007-186, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o tom, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného je absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně se postavil na stanovisko, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 534/2002 uvedl, že pokud prodávající podal vůči kupujícímu žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti, „bude mít naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem nemovitostí, ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil, případně současně s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“. Nic takového se v daném případě nestalo a nemůže nic na tom změnit ani skutečnost, že vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal rozhodnutí, že účastníci jsou si povinni vrátit plnění z kupní smlouvy, byl vyloučen k samostatnému řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že naléhavý právní zájem žalobce je dán tím, že nutně potřebuje změnu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí. Aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, odvolacím soudem na danou věc je nezákonná a v rozporu se Základní listinou práv a svobod. Rozhodnutím odvolacího soudu se žalobci upírá jedno ze základních vlastnických práv, tj. právo nakládat s vlastní věcí. Žalobce má na předmětné nemovitosti již několik let kupce, protože v katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník, nemůže tyto nemovitosti zcizit. Poukázal na to, že se stal obětí trestného činu, kdy postupnými fiktivními smlouvali na věci movité i nemovité, byla jeho společnost vykradena, neboť kupní ceny pouze účetně prošly účty žalobce a byly vyvedeny do zahraničí. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měl podat žalobu o vyklizení, neboť ta by v dané situaci nic neřešila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Poukázal na §457 ObčZ, podle kterého v případě neplatnosti smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, což v daném případě znamená, že žalobce by měl žalovanému vrátit převzatou kupní cenu. Žalobce však uvádí, že kupní cenou nedisponuje, takže její vrácení žalovanému je nemožné. V případě žaloby na určení žalobce „osvědčí naléhavý právní zájem jen tehdy, jestliže sám plnění, které dostal (kupní cenu) vrátil nebo ji alespoň je připraven vrátit“. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že kupní cena byla z dispozice žalobce údajně nelegálně vyvedena.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck č. 26, pod C 1992. Tento právní názor však byl změněn rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2007, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví převodce k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinil po právu, není podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny.“ Pokud tedy odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval nesprávný právní názor a dospěl tak k závěru, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ není dán, neposoudil věc po právní stránce správně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu