ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.4027.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4027/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce m. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) L. K., a 2) L. K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 286/97, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 15. května 2008, č. j. 29 Co 231/2008-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2000, č. j. 7 C 286/97-71, uložil žalovaným povinnost „vyklidit
a vyklizenou odevzdat žalobci pozemkovou parcelu číslo katastrální 350 o výměře 893 m2 s garáží v katastrálním území a obci D. III.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. února 2001, č. j. 29 Co 591/2000-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce sporné nemovitosti prodal 5. 1. 1993 A. D. v J. h. (dále jen „autoklub“) s tím, že 75 000,- Kč kupující uhradil do 15 dnů od nabytí účinnosti smlouvy a zbytek 67 096,20 Kč uhradí do dvou let. Autoklub, aniž zaplatil kupní cenu, se souhlasem žalobce prodal 4.5.1994 nemovitosti žalovaným za 142 096,20 Kč. Z důvodu prodlení autoklubu se zaplacením kupní ceny žalobce od kupní smlouvy 7.12.1995 odstoupil; proti žalovaným pak uplatňoval ochranu vlastnického práva, které se podle něj v důsledku odstoupení od smlouvy obnovilo.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č. j. 22 Cdo 985/2001-96, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud usnesením z 20.3.2003, č. j. 29 Co 39/2003-100 zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 27.4.2000, č. j. 7 C 286/97-71, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 7 C 286/97-124, znovu žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětné nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 29 Co 312/2004-152, ve znění opravného usnesení ze dne 27. října 2005, č. j. 29 Co 312/2004-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Neztotožnil se soudem prvního stupně, pokud šlo o posouzení důsledků odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí za situace, kdy nemovitosti byly v mezidobí převedeny na třetí osobu. Konstatoval, že žalobce projev obsahující požadavek na odstoupení od kupní smlouvy učinil, přičemž se tak ale stalo v době, kdy nemovitosti byly již ve vlastnictví žalovaných, na jejichž právní postavení nemohlo mít toto odstoupení vliv. K otázce související s důsledky odstoupení od smlouvy odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a k otázce dobré víry s tím související na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 241/99.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu poté k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 31 Cdo 3177/2005-175, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2005, č. j. 29 Co 312/2004-152, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2005, č. j. 29 Co 312/2004-165, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při úvaze o účincích odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněném pod číslem 46/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („R 46/2007“). Proto rozhodl o postoupení věci (dle §20 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia. Tento senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s §19
a §20 odst. 1 uvedeného zákona. Posoudil ji z hledisek vyplývajících z §48 odst. 1, §517 odst. 1 ObčZ, stanovisek sp. zn. Cpjn 38/98, Cpjn 201/2005, R 46/2007, nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, II. ÚS 77/2000, III. ÚS 50/04 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98 a 21 Cdo 1465/98. Uzavřel, že odvolací soud pochybil, shledal-li, že důkazní povinnost, a odtud plynoucí důkazní břemeno ohledně (ne)dobré víry žalovaných, stíhá dovolatele. Ve skutečnosti procesní odpovědnost za nesplnění povinností tvrzení a důkazní povinnost ohledně své dobré víry při uzavírání kupní smlouvy č. 2 nesou žalovaní.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 29 Co 231/2008-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2003, č. j. 7 C 286/97-124, a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu uzavřel, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy z 5.1.1993 důvodně a že toto odstoupení je platné s účinky obnovení původního právního stavu. Žalobce je tudíž nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají, aniž by jim svědčil odpovídající právní titul; proto je požadavek žalobce na vyklizení nemovitostí žalovanými opodstatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 tvrdí, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře platící pro okamžik uzavření kupní smlouvy a je tak dán důvod pro nabytí vlastnictví vydržením podle §134 ObčZ. Uvádí, že v průběhu celého řízení nebyl proveden ani jediný důkaz, který by zpochybnil skutečnost, že vlastnické právo v dobré víře nenabyla v roce 1994. Odvolací soud opřel své rozhodnutí z 15.5.2008 týkající se absence dobré víry o listinu z 29.4.1994, t. j. „společné ujednání“, ohledně úhrady kupní ceny, avšak o existenci této listiny nebylo dovolatelce nic známo, nepodepsala ji, ale ani ji neviděla. Po celou dobu řízení k této listině nebyla soudem ani dotazována. Pokud ji podepsal její bývalý manžel bez jejího vědomí, jde o listinu ze zákona neplatnou; její neplatnosti se tudíž dovolává. Obsah této listiny ostatně nesvědčí o tom, že by jako nabyvatelé neměli být v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře. Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí stanoví, že důkazní břemeno, důkazní povinnost stíhá osobu, které je dobrá víra ku prospěchu, což je v daném případě ona. Dovolatelka tvrdí, že ve více než deset let trvajícím sporu jednoznačně prokázala, že v době uzavírání kupní smlouvy v dobré víře byla. Uzavřela písemnou kupní smlouvu s vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, na jehož listu vlastnictví nebyla zapsána žádná omezení. Vlastník byl zájmovým sdružením, působícím v D. desítky let, u něhož nebylo lze předpokládat nějaký problém. Správní řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí skončilo kladným rozhodnutím katastrálního úřadu. V době uzavření kupní smlouvy žalobce vlastnické právo nabyvatelů vůbec nezpochybňoval, k tomu přistoupil až o několik let později. Důkazní břemeno proto unesla zcela jednoznačně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatelky
a poukazem na rozhodné skutečnosti oponuje jejím tvrzením ohledně její dobré víry. Kromě dalšího připomíná okolnosti nezaplacení kupní ceny nemovitosti prvním ani dalšími nabyvateli. Žalovaným proto muselo být zřejmé, že existuje důvod pro odstoupení od kupní smlouvy; dobrá víra proto nepřichází v úvahu. Dovolatelčino tvrzení, že žalobce zpochybňoval vlastnické právo žalovaných až o několik let později, je nepravdivé, neboť k odstoupení od smlouvy došlo již 7. 12. 1995. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolání je založeno na tvrzení, že dovolatelka prokázala, že nabyla vlastnické právo v dobré víře; v podstatě tak zpochybňuje hodnocení důkazů provedených soudy
a uplatňuje tak dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, který však nemůže vést k připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Po právní stránce soudy věc hodnotily podle hledisek uvedených ve shora citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, a od těchto závěrů (zejména pokud jde o otázku, koho tíží důkazní břemeno ohledně nabytí v dobré víře) se senát rozhodující ve věci již nemůže odchýlit (opětovné předložení věci velkému senátu by nevedlo k jiným právním závěrům). Za této situace tu není nic, co by činilo potvrzující rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadním.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za jeho právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 1 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem tedy 1 800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu