ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.4229.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4229/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované J. R., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 164/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2007, č. j. 21 Co 222/2007, 21 Co 223/2007-517, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. ledna 2007, č. j. 10 C 164/2005-470, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. února 2007, č. j. 10 C 164/2005-496, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce přikázal blíže označené věci movité (vybavení bytu) a zůstatek na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., pobočky v P. 1, R. 29, na jméno J. R. ve výši 269 533,90 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované pod bodem II. přikázal blíže označené věci movité (automobil Škoda 120 L a vybavení bytu) a zůstatek na účtu, vedeném u ČSOB, a. s., pobočky v P. 1, Na P. 14, na jméno J. R. ve výši 26,89 CHF. Pod bodem III. uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílu částku 285 194,15 Kč. Dále pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 29. 7. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků uzavřeného 29. 3. 1984. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Předmětem vypořádání učinil věci movité, ohledně nichž vzal za prokázané, že byly pořízeny za trvání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z jejich společných prostředků a ke dni jeho zániku existovaly. Tyto věci přikázal do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků, který je má po rozvodu manželství v držení. Zůstatky na účtech přikázal tomu z nich, na jehož jméno je účet veden. Do vypořádání soud dále zahrnul částku 1 700 000,- Kč, představující obvyklou cenu členského podílu k družstevnímu bytu v P.-S., B. 1908, jehož nájemkyní a členkou družstva se stala žalobkyně. Tuto částku připočetl k aktivům žalobkyně. Předmětem vypořádání učinil rovněž zůstatek na vkladní knížce České spořitelny, a. s., v P. 5, M. 1986, ve výši 60 033,90 Kč, částku 200 000,- Kč z výplaty obligací Komerční banky, a. s., a částku 144 000,- Kč z prodeje koní. Všechny tři posledně uvedené částky soud připočetl k aktivům žalobce. Kromě blíže označených věcí movitých (vybavení bytu) a koní narozených za trvání manželství E. P., E. R., E. D. a E. D., které soud prvního stupně nezahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, nevypořádal také částku 350 000,- Kč, která měla představovat prostředky patřící výlučně žalobci, a částku 350 000,- Kč, kterou měla ze společného majetku odčerpat žalovaná. Při vypořádání soud přihlédl ke vnosu žalobce do společného majetku ve výši 14 289,- Kč, tj. k zůstatkové hodnotě členského podílu k družstevnímu bytu v P. 4, B. 2716, neboť členem družstva byl žalobce a byt byl směněn za byt v P.-S. Částku 14 289,- soud odečetl od aktiv žalobce. Žalobci byly přikázány věci a peněžní prostředky v částce 271 983,90 Kč, k níž dále byly připočteny částky 60 033,90,- Kč, 144 000,- Kč a 200 000,- Kč, takže získal majetek v celkové výši 676 017,80 Kč. Žalované získala majetek v celkové výši 1 734 608,10 Kč. Od částky 529 295,15 Kč, kterou by byla žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, soud odečetl částku 244 101,- Kč, zaplacenou žalovanou žalobci na vypořádání podle dřívějšího rozsudku z 29. 4. 2003, č. j. 10 C 34/99-271, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 1. 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 21 Co 222/2007, 21 Co 223/2007-517, rozsudek i usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitkám žalobce mj. uvedl, že „v řízení nebyly označeny, ani nevyšla jiným způsobem najevo existence nějakých kont na straně žalované, které by mohly být při vypořádání zohledněny, ačkoliv soud v tomto směru vyvinul veškerou možnou iniciativu. Zahrnuty byly proto na vypořádání pouze ty částky, které byly ke dni zániku BSM zjištěné“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má podle žalobce po právní stránce ve věci zásadní význam, podal žalobce dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud potvrdil nesprávný rozsudek soudu prvního stupně. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy k jeho tvrzení o tom, že žalovaná za trvání manželství převzala proti jeho vůli do svého výlučného držení částku přes
3 000 000,- Kč, uspořenou žalobcem v první polovině devadesátých let, a sama s ní bez jeho souhlasu disponovala. Soud prvního stupně tak nezjistil rozsah majetku účastníků. Nesouhlasí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, „že námitky žalobce uplatněné v odvolání neshledal odvolací soud odůvodněnými, protože v řízení nebyly označeny, ani nevyšla jiným způsobem najevo existence nějakých kont na straně žalované, které by mohly být při vypořádání zohledněny, ačkoliv soud v tomto směru vyvinul veškerou možnou iniciativu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Částka 3 000 000,- Kč nikdy neexistovala a nyní byla žalobcem účelově vymyšlena. O této částce se nikdy nehovořilo a žalobce ji nezmínil ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani ve svém předcházejícím dovolání. Takovou částku při svých platech v první polovině devadesátých let žádným způsobem nemohli ušetřit.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních
a nikoli skutkových otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, proto musí napadat rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod č. C 3080 v Souboru rozhodnutí vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha (dále jen „Soubor rozhodnutí“). Dovolání je mimořádný opravný prostředek a v dovolání tak nelze uvádět nové skutečnosti.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem, a nezjistil ani, že by bylo v rozporu se standardní judikaturou obecných soudů k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatel ani neformuloval.
Z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že podle dovolatele je rozsudek postižen nikoli nesprávným právním posouzením určité právní otázky, ale vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, spočívající v tom, že soud se náležitě nezabýval jeho skutkovým tvrzením, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patřila
i částka přesahující 3 000 000,- Kč představující společné úspory účastníků řízení. Dovolací soud neshledává, že by dovolací přezkum tvrzených procesních pochybení odvolacího soudu stran mohl vést k rozhodnutí, jímž by dovolací soud zobecnil řešení určité procesní otázky pro jiné případy téhož či obdobného druhu. Dovolatel také v tomto směru konkrétní právní otázku nevymezil a dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud postupoval v rozporu s procesní judikaturou obecných soudů.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu