ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.436.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 436/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované E., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 110/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č. j. 31 Co 300/2004-142, ve znění opravného usnesení ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 31 Co 300/2004-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 12 C 110/2002-97, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2004, č. j. 12 C 110/2002-151, zamítl „návrh žalobce M. V., r. č. 641116/0250, bytem M., S. 3279, na určení že žalobce je výlučným vlastníkem objektu občanské vybavenosti (čerpací stanice PHM), postaveného na st. p. č. 732 se st. p. č. 732 o výměře 95 m² (zastavěná plocha a nádvoří) objektu občanské vybavenosti (čerpací stanice PHM), postaveného na st. p. č. 733 se st. p. č. 733 (zastavěná plocha a nádvoří)
o výměře 100 m², p. p. č. 504/2 (ostatní plocha – jiná plocha) o výměře 512 m², p. p. č. 504/5 (ostatní plocha – jiná plocha) o výměře 895 m² a p. p. č. 504/6 (ostatní plocha – jiná plocha) o výměře 593 m², zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na Listu vlastnictví č. 828 pro obec a k. ú. Z., a to včetně příslušenství – technologického zařízení čerpací stanice sestávajícího z šesti výdejních stojanů pohonných hmot, tří kovových nádrží na uskladnění pohonných hmot, tří úkapových olejových nádrží a propojovacích potrubních rozvodů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce převedl kupními smlouvami uzavřenými 13. 5. 1999 a 23. 10. 1998 do vlastnictví společnosti L., s. r. o. se sídlem v P. 6, objekty čerpací stanice s technologickým zařízením, vybavením a s pozemky. Kupní cenu uhradila kupující před podpisy kupních smluv pouze částečně, poté uvedené nemovitosti převedla kupní smlouvou uzavřenou 19. 2. 2001 na žalovanou akciovou společnost, a ta byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice. Původní kupující, která v mezidobí změnila název a sídlo na J. D. O., s. r. o. se sídlem v Č. L., žalobce dopisem z 13. 7. 2001 vyzval k doplacení kupní ceny, a protože ani v dodatečně poskytnuté lhůtě kupní cenu neuhradila, 11. 10. 2001 od kupních smluv odstoupil. Soud prvního stupně uzavřel, že není třeba zkoumat platnost odstoupení od původních kupních smluv, neboť zánik vlastnického práva k nemovitostem odstoupením od nich je účinný pouze v rámci původního závazkového vztahu. Bylo by v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře, pokud by žalovanou, jako osobu stojící mimo původní závazkový vztah, řádně zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastnici, odstoupení žalobce od původních kupních smluv postihlo tak, že by zaniklo její vlastnické právo.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č. j. 31 Co 300/2004-142, ve znění opravného usnesení ze dne
22. listopadu 2005, č. j. 31 Co 300/2004-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování některými listinnými důkazy dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně. Konstatoval, že kupní smlouvy z 23. 10. 1998 a z 13. 5. 1999 se posuzují podle občanského zákoníku, byť smluvní strany vystupovaly jako podnikatelé. S odkazem na §48 odst. 1, 2, §457 a §458 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, uzavřel, že vztah mezi smluvními stranami včetně odstoupení od smlouvy se v daném případě může projevit jen mezi nimi a nemůže mít vliv na postavení třetí osoby, která v dobré víře a v souladu s §39 ObčZ nabyla vlastnické právo k věci, jež byla předmětem takové smlouvy. Takový vztah nezhoršuje postavení původního prodávajícího, který má podle §458 odst. 1 ObčZ nárok na poskytnutí peněžní náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že podle názoru odvolacího soudu, shodného se závěrem soudu prvního stupně, počáteční účinky odstoupení od smlouvy podle §48 odst. 2 ObčZ se mohou projevit pouze mezi smluvními stranami závazkového vztahu a nemohou mít vliv na postavení třetích osob. Podle odvolacího soudu z tohoto ustanovení nelze dovodit, že se odstoupením od smlouvy ruší i další smlouvy, neboť opačný názor by byl v rozporu s ochranou práv nabytých v dobré víře. Pokud tento názor koliduje s převažující praxí soudů korespondující s výkladovým stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 38/98 publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2000 ve znění, z něhož vychází i poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, odvolací soud se s touto kolizí nevypořádal. S názorem odvolacího soudu, který odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 11. 1999, na který navázal nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, se neztotožňuje. Konstatuje, že jednal plně v souladu s dosavadní právní praxí narušenou jediným rozhodnutím dovolacího soudu, které bylo ale posléze překonáno citovaným výkladovým stanoviskem. V dalším odkazuje na obsah svého odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá nepřípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na judikaturu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Nejasnosti ohledně výkladu §48 odst. 2 ObčZ odstranil nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, v jehož výroku se uvádí: „Odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká“. Z tohoto právního názoru pak vychází i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. Žalovaná společnost v řízení tvrdila, že nabyla nemovitosti v dobré víře a žalující strana neuvedla ani neprokázala skutečnosti, které by toto tvrzení vyvracely. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou tak v souladu s judikaturou a není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí zásadní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá neúspěšnosti dovolatele
v dovolacím řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), zatímco žalované vznikly náklady představované odměnou jejímu advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění článku II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 2 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. ve výši 75,- Kč, zvýšené podle §137 odst. 3 OSŘ o daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, takže náklady činí celkem 3 064,- Kč. Platební místo a lhůty k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu