ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.4656.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4656/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátkou, o zřízení práva věcného břemene ke stavbě, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 189/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc ze dne 20. března 2007, č. j. 12 Co 739/2006-170, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud v jeho prospěch zřídil za úplatu věcné břemeno specifikované níže. Uvedl, že v roce 1986 postavil vedle vjezdu do své garáže na pozemku žalovaného a s jeho pomocí opěrnou zídku. Žalovaný se naopak vzájemným návrhem domáhal, aby soud žalobci uložil povinnost zídku odstranit.
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 26 C 189/2003-102, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se zřizuje „věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. st. 375 v katastrálním území S., obec S., okres O. ve vlastnictví žalovaného, jak je tento zapsán na listu vlastnictví č. 630 u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O., a to ve prospěch žalobce. Žalovaný je povinen strpět na zatíženém pozemku umístění a užívání stavby opěrné zídky vjezdu do garáže ve vlastnictví žalobce, v rozsahu jak to plyne z geometrického plánu č. 337-159/2003 ze dne 14. 7. 2003, který je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalovanému za takto zřízené věcné břemeno náhradu ve výši 5.200,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „žaloba žalovaného, aby žalobce byl povinen na své náklady do 60 dnů od právní moci rozsudku odstranit nepovolenou stavbu opěrné zídky u vjezdu do garáže, která se nachází na části pozemku žalovaného dříve parcelní číslo 74/2, nyní parcelní č. 375 v katastrálním území S., obec S., okres O., jak je tento zapsán na listu vlastnictví č. 661 u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O., se zamítá“. Výrokem pod body IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že stavební parcely k rodinným domkům účastníků v řadové zástavbě č. 374 a č. 375 v tamním katastrálním území na sebe navazují. V roce 1986 žalobce zhotovil při vjezdu do své garáže opěrnou zídku o délce 5,17m, šířce 0,33 m a ploše 1,70 m2, zasahující do pozemku žalovaného. Tuto stavbu za materiální pomoci žalovaného realizoval v rozporu se stavebním povolením. O tom, že zídku žalobce postavil na pozemku žalovaného se žalovaný dozvěděl po několika měsících po jejím dokončení; stížnost stavebnímu úřadu na její odstranění podal žalovaný až v listopadu 2001. V řízení o dodatečném povolení stavby zídky k žádosti žalobce ze 6.3.2003 jej stavební úřad odkázal na soud. Ten návrhy účastníků posoudil podle §3 odst. 1, §120, §126 odst. l a §135c občanského zákoníku („ObčZ“), §221 odst. 1 ObčZ ve znění platném do 30. 6. 1988. Přihlédl k právním názorům vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 268/2003, 22 Cdo 1090/2000, 22 Cdo 2392/99, 3 Cdon 265/96, 22 Cdo 432/2002, 22 Cdo 2145/98; návrhu žalobce vyhověl a stanovil též náhradu za zřízení věcného břemene. Konstatoval, že ze strany žalobce nešlo o „nějaký akt arogance či úmyslné protiprávní jednání“; zídka zabírá z pozemku žalovaného nepatrnou část. Vzájemný návrh žalovaného na odstranění zídky zamítl jednak z uvedených důvodů, jednak proto, že „zadržuje tlak zeminy z pozemku žalovaného a slouží svým způsobem i žalovanému“.
Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 12 Co 739/2006-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako správná; dokazování doplnil toliko obsahem policejního spisu. S právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Shodně s ním kromě dalšího uzavřel, že odstranění neoprávněné stavby by bylo neúčelné; ze strany žalobce nešlo o projev arogance nebo o úmyslné protiprávní jednání, ale o vzájemnou domluvu sousedů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Konstatuje, že vlastnictví je jedním ze základních lidských práv a jeho nucené omezení je možné jen ve veřejném zájmu, a to pokud nelze účelu omezení dosáhnout jinak. V daném případě k tomu došlo násilně direktivním mechanismem, přičemž věc mohla být vyřešena bez omezení vlastnického práva. Uvádí, že žalobce postavil předmětnou zídku na cizím pozemku, přičemž na tuto stavbu bylo stavební povolení vydáno již v roce 1981. Šlo však o povolení stavby na pozemku žalobce, přičemž žalovaný zpočátku vůbec nevěděl, že stavba bude provedena na jeho pozemku; navíc se nezúčastnil žádného jednání o stavbě. Připomíná, že přes neuvedení jeho data narození v rozsudcích soudů obou stupňů, tedy přes jeho nedostatečné označení, bylo věcné břemeno v příslušném katastru nemovitostí zapsáno. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelem napadený rozsudek není rozhodnutím, které by ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam, a proto jde o dovolání nepřípustné. Odkazuje na správná skutková zjištění a právní závěry soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, a shledá-li jeho přípustnost, aby je jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu citovanou v rozsudku soudu prvního stupně a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný ani nevznesl tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nevymezil.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §15 ve vztahu k §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.875,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300, Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 2.175,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, je žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu