ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.564.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 564/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) K. U. a 2) A. U., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku a o vzájemném návrhu žalovaných na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 308/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 625/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 092,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. V. Č.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 8 C 308/2003-53, uložil žalovaným, aby odstranili oplocení z pozemku parc. č. 67/12 o výměře 22 m2 v kat. území H. M. podle geometrického plánu z 21. 7. 2004, číslo 218/2004, předmětný pozemek vyklidili a vyklizený odevzdali žalobci. Vzájemný návrh žalovaných na určení, že jsou spoluvlastníky tohoto pozemku zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je mimo jiné vlastníkem pozemku parc. č. 67/7 o výměře 107 m2 v kat. území M. na základě kupní smlouvy z 22. 6. 2001 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí 9. 7. 2001. Dohodou z 23. 6. 1980 bylo v tomtéž kat. území žalovaným zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 238/15 a dohodou z 28. 12. 1984 pozemku parc. č. 67/8 o výměře 215 m2. Geometrickým plánem z 24. 10. 1984 byl zakreslen pozemek parc. č. 67/8, přičemž zakreslení tohoto pozemku nezasahovalo do pozemku parc. č. 67/7, pouze od hranic pozemků byl bod 8 označen trubkou na pozemku parc. č. 67/7. Dne 9. 8. 2001 byl vyhotoven protokol o vytyčení hranice pozemků, se kterým byli žalovaní seznámeni, a podle kterého a měřičského náčrtu je pozemek parc. č. 67/8 ohraničen plastovými mezníky v bodě 29, 30 a nezasahuje na pozemek parc. č. 67/7, kde je v bodě 11 (dříve bod 8) umístěna trubka. Geometrickým plánem z 21. 7. 2004, číslo 218/2004, byl původní pozemek parc. č. 67/7 rozdělen na pozemek parc. č. 67/7 o výměře 85 m2 a pozemek parc. č. 67/12 o výměře 22 m2, jehož nabyvateli jsou označeni žalovaní. Sporný pozemek užívají žalovaní, mají jej oplocen a odmítli jeho vyklizení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením podle §135a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., neboť od roku 1984, kdy jim k pozemku parc. č. 67/8 vzniklo právo osobního užívání, mohli být se zřetelem ke všem okolnostem pouze v dobré víře, že pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku. Vlastnické právo ke spornému pozemku nemohli vydržet ani podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., protože i když se jejich právo osobního užívání pozemku parc. č. 67/8 o výměře 215 m2 k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické, jejich dobrá víra, že jim sporný pozemek patří, trvala jen od 1. 1. 1992 nejpozději do srpna 2001, kdy byl proveden Ing. V. B. měřičský náčrt a vytyčení hranice mezi pozemky účastníků, s nímž byli žalovaní seznámeni, a kdy bylo zjištěno, že část oploceného pozemku užívaného žalovanými se nachází na pozemku parc. č. 67/7. Neuplynula tak desetiletá vydržecí doba.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 625/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s dodatkem, že geometrický plán z 21. 7. 2004, číslo 353/367/2004, ověřený 21. 7. 2004 pod číslem 218/2004 a odsouhlasený Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště T., 6. 9. 2004 pod číslem 885/04, je nedílnou součástí rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 22 Cdo 19/2002 a 22 Cdo 262/2005 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 693/05 dodal, že „předpokladem pro oprávněnost držby totiž je, aby ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Vědomost užívání pozemku z jiného titulu odlišného od práva vlastnického (například z titulu práva osobního užívání či nájmu) tedy dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje. Držba opírající se o jiný právní titul než o vlastnické právo není pro nabytí vlastnictví vydržením podstatná“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní spatřují v řešení právní otázky, „zda lze za oprávněnou držbu pro účely vydržení části pozemku považovat situaci, kdy občan užíval pozemek na základě práva osobního užívání dle §198 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 a zároveň s tím užíval i část sousedního pozemku ve vlastnictví jiného občana, přičemž se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že je tato část pozemku součástí pozemku, jenž mu byl přenechán do osobního užívání, a zda po uplynutí doby nutné k vydržení podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž došlo po 1. 1. 1992, došlo k vydržení vlastnického práva k této části sousedního pozemku ve smyslu §872 odst. 6 občanského zákoníku“. Uvedli, že jsou si vědomi toho, že právní posouzení věci soudy obou stupňů je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, přesto se domnívají, že názory soudů, pokud jde o aplikaci §872 ObčZ nejsou správné. Je pravdou, že užívání pozemku na základě práva osobního užívání pozemku není totožné s užíváním pozemku na základě vlastnického práva, avšak v daných společenských podmínkách bylo právo osobního užívání pozemku vnímáno jako institut velmi příbuzný vlastnickému právu a vlastnictví prakticky nahrazující. Pokud občan spolu s pozemkem, k němuž mu bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, užíval stejným způsobem i část sousedního pozemku, je třeba dovodit, že s touto věcí nakládal jako se svou a se zřetelem k okolnostem byl v dobré víře, že mu ve smyslu §132a ObčZ ve znění zákona č. 131/1982 Sb. patří. Institut oprávněné držby a na něj navazující způsob nabytí vlastnického práva jeho vydržením je třeba vztáhnout i na subjekty, jimž bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání pozemku, které se 1. 1. 1992 přeměnilo na vlastnické právo, tedy do vydržení doby je třeba započíst i dobu, po kterou občan držel pozemek na základě práva osobního užívání pozemku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že v dané věci nejde o řešení zásadní právní otázky, neboť rozhodnutí je v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou dovolacího soudu ve věcech se stejnou nebo obdobnou problematikou.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a pro rozhodnutí určující právní otázku nabytí vlastnického práva žalovaných ke spornému pozemku vydržením řeší v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Jedním z předpokladů nabytí vlastnictví věci vydržením (§135a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) je, že držitel věci je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří (§132a odst. 1 ObčZ po novele č. 131/1982 Sb., §130 odst. 1 ObčZ po novele č. 509/1991 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 1074, dovodil, že pouhá detence k vydržení nepostačuje a že „vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“. Shodný právní názor zaujal např. i v rozhodnutích, na které odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Žalovaní užívali sporný pozemek na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku par. č. 67/8 o výměře 215 m2 v kat. území M. z 28. 12. 1984. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání pozemku podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění po novele č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo vlastnické, pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení jejich vlastnického práva k tomuto spornému pozemku. Nelze proto jejich užívání sporného pozemku považovat za jejich oprávněnou držbu, která by pokračovala i po 1. 1. 1992. Po uvedeném datu desetiletá vydržecí lhůta neuplynula, poněvadž případná dobrá víra žalovaných zanikla nejpozději v srpnu 2001, kdy byla zjištěna skutečná hranice mezi pozemky účastníků a kdy tato skutečnost objektivně musela u žalovaných vyvolat pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek po právu patří (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1176). Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., částku 6 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané hodnoty 1 292,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu