ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.617.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 617/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. S., b) A. M., a c) Z. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému h. m. P. 1, zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 103/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006, č. j. 22 Co 89/2006-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí, neboť je oni resp. jejich právní předchůdci užívali od roku 1970 do roku 2001 v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Původně pozemky užívali na základě práva stavby, zřízeného jejich předchůdcům podle starších právních předpisů; avšak stát vyhotovil v roce 1970 list vlastnictví jako úřední listinu prokazující jejich vlastnictví nemovitostí resp. vlastnictví jejich právních předchůdců, na základě níž vznikla jejich dobrá víra a oprávněná držba; vlastnictví pozemků poté vydrželi. V katastru nemovitostí je však jako vlastník zapsáno žalované město.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. března 2005, č. j. 21 C 103/2004-33, zamítl výrokem pod bodem I. žalobu
„s návrhem, že žalobkyně a), podílem ¼, žalobkyně b), podílem ¼, a žalobkyně b) a žalobce c), podílem ½, jsou spoluvlastníky rodinného domu čp. 270, zapsaného u Katastrálního úřadu P.-m. na LV 398 pro k. ú. H., a pozemků č. parc. 1289 – stavební plocha, parc. č. 1290 – zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. 1594 pro k. ú. H.“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem konstatoval, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nemohli nabýt dobrou víru, že jsou vlastníky předmětných pozemkových parcel. Jejich dobrou víru o tom, že jsou vlastníky, nemohl založit ani výpis z evidence nemovitostí vyhotovený v roce 1970 střediskem geodezie, neboť nešlo o rozhodnutí státního orgánu. Uzavřel, že žalobci neprokázali nabytí vlastnického práva „k předmětným pozemkům, k nimž jim náleželo pouze právo stavby, jehož příslušenstvím je dům č. p. 270 v k. ú. H.; toto právo stavby zaniklo 15. 6. 2002“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. května 2006, č. j. 22 Co 89/2006-53, výrokem pod bodem I. zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání proti výroku“ soudu prvního stupně „o věci samé pod bodem I. ve vztahu k určení spoluvlastnictví žalobců k domu č. p. 270 zapsanému u Katastrálního úřadu P.-m. na listu vlastnictví č. 398 pro katastrální území H.“, a výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé pod bodem I., jímž byla zamítnuta žaloba ohledně spoluvlastnictví žalobců k pozemkům č. parc. 1289 – stavební plocha a parc. č. 1290 – zahrada zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na listu vlastnictví č. 1594 pro katastrální území H. a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co žalobci v odvolacím řízení vzali zpět své odvolaní co do určení vlastnictví k domu, neboť v katastru nemovitostí jsou zapsání jako jeho vlastníci, trvali na svém odvolání jen co do určení vlastnictví pozemků. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně, když v podrobnostech analyzoval zejména význam výpisu z evidence nemovitostí z roku 1970, vyhotovený střediskem geodézie. Zdůraznil evidenční princip údajů poskytovaných podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí a jejich nezávaznost. Předmětný zápis, z něhož žalobci odvozují svoji dobrou víru, nebyl podložen žádným právním titulem, o který by žalobci mohli svoje vlastnické právo opřít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v tom, že se soud v rámci úvahy o dobré víře nevypořádal se skutečností, že institut práva stavby prošel za 80 let změnami a že za situace, kdy žalobci byli řadu let zapsáni v evidenci nemovitostí a v pozemkovém katastru jako vlastníci pozemků, mohli nabýt dobrou víru, že jim nemovitostí patří. Připomenuli opuštění zásady superficies solo cedit občanským zákoníkem č. 40/1963 Sb., zřízení institutu osobního užívání pozemků a poukázali na jednotlivé převody předmětných nemovitostí k nimž v mezidobí došlo. Namítají, že strohý právní výklad soudu se nevypořádal s tím, že za dobu více než 40 let, kdy již z technických důvodů nebylo možno zapsat právo stavby do evidence nemovitostí a poté do pozemkového katastru, byli žalobci vedeni jako vlastníci pozemků a že automaticky, kdy docházelo později k prodeji těchto práv ke stavbě, byly pozemky na nichž stavby ležely zapsány jako vlastnictví nabyvatelů. Výklad práva nerespektující, že v důsledku společenských a právních změn mohli nabýt žalobci zejména zápisem do katastru nemovitostí dobrou víru, že jim pozemky patří, je v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání, tedy skutečnost, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti, s ohledem na námitky žalobců, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je vždy individuální; proto též dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení lze přezkoumat otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1608). Při posuzování podmínek pro vydržení pak soudy v nalézacím řízení postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1176, se uvádí: „Odvolací soud správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat“.
V dané věci žalobci nemohli uvést právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva, o který by údajně držené právo opírali; navíc bylo zřejmé, že si při nabytí práva ke stavbě museli být vědomi toho, že spoluvlastníky pozemku nejsou. I když jim byl snad později vydán výpis z evidence nemovitostí, na kterém byli označeni za vlastníky pozemků, objektivně měli mít vzhledem k tomu, co museli o svém právu vědět, pochybnost o správnosti tohoto výpisu. Lze též uvést, že tradičně se uplatňuje sice výslovně v zákoně neupravená, nicméně z povahy věci vyplývající zásada, že nikdo si nemůže sám měnit důvod držby (nemo causam sibi possessionis mutare potest). Proto osoba, která pozemek užívá z titulu práva stavby, nemůže na základě později vydaného nesprávného výpisu z evidence nemovitostí nadále oprávněně držet pozemek jako jeho vlastník.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ) odpovídá neúspěšnosti žalobců v dovolacím řízení, přičemž žalovanému, který má právo na jejich náhradu, vznikly náklady představující jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění čl. I bod 3. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění čl. I bod 17. vyhlášky č. 276/2006 Sb. 300,- Kč, to je 5 300,- Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 OSŘ, to je celkem 6 307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu