ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.742.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 742/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. P., a b) T. P., zastoupených advokátkou proti žalované o. B. D. se zastoupené advokátem o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 279/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2006, č. j. 10 Co 376/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám R. B.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 11 C 279/2002-140, zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou každý ideálním vlastníkem ve výši jedné poloviny pozemkové parcely č. 51/6 v k. ú. B. d. o výměře 99 m2, vzniklé vyčleněním z části pozemkové parcely č. 51/2 v k. ú. B. D. na základě geometrického plánu K. B. č. 344-141/2002 ze dne 17. 12. 2002“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky rekreačního objektu postaveného na stavební parcele č. 49 o výměře 119 m2, označené stavební parcely a pozemku parc. č. 41/3 o výměře 85 m2 v kat. území B. D. Nemovitosti nabyli darem od svého otce I. P. na základě darovací smlouvy z 24. 7. 2003. I. P. nemovitosti nabyl darovací smlouvou z 24. 11. 1995 od svých rodičů, kteří je v roce 1975 koupili od československého státu. Žalovaná je vlastnicí sousedního pozemku parc. č. 51/2. Označení vlastníci (spoluvlastníci) od roku 1975 užívali spolu se svými nemovitostmi také část pozemku žalované parc. č. 51/2, nyní označenou jako parc. č. 51/6 o výměře 99 m2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci ani jejich právní předchůdci vlastnické právo k pozemku parc. č. 51/6 vydržením nenabyli. K tomu uvedl, že nemovitosti žalobců byly dvakrát předmětem darování, kdy byly oceňovány znaleckými posudky a kdy právní předchůdci žalobců měli možnost seznámit se s listinami provázejícími tyto právní úkony a „zjistit, resp. si připomenout skutečnou výměru jimi vlastněného pozemku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o osoby právně způsobilé, byly schopny, dle názoru soudu, odhadnout a představit se určitou plochu v metrech čtverečních a její příslušné násobky, tím spíše, že pozemková parcely č. 49 je zastavěna rekreačním objektem, přičemž tato skutečnost musí vést k nepochybnému závěru, a to vzhledem k výměře parcely č. 49, která je 119 m2, že v případě faktické užívané výměry stranou žalující, tj. 204 m2, by pozemek měl být zastavěn z větší části než jedné poloviny, což však neodpovídá situaci na místě samém“. Při místním ohledání soud zjistil, že pozemky jsou rovinaté, přehledné, jejich hranice pravidelné, takže nemůže dojít ke zkreslení jejich výměry, hranice pozemků žalobců lze odlišit od ostatních pozemků, a na podkladě těchto zjištění s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 486/2003 nepřisvědčil tvrzení žalobců „o dobré víře po dobu nejméně deseti let týkající se možnosti vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 10 C 376/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, „že nepoměr mezi plochou pozemků uvedenou ve smlouvách a plochou skutečně užívanou žalobci a jejich předchůdci byl při náležité pozornosti pozorovatelný“. Uvedl, že i podle judikatury pro posouzení dobré víry držby je třeba vycházet z poměru velikosti pozemku vlastněného a užívaného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. K přípustnosti svého dovolání uvedli, „že otázkou zásadního právního významu je kromě dalších skutečností uvedených v dovolání také míra aplikace judikatury na jednotlivé další spory“. K tomu pak namítali, že soudy na daný případ nesprávně aplikovaly platnou judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 486/2003. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci nelze uvedený judikát vztáhnout na rozhodnutí v dané věci. Oba soudy se při posouzení držby v dobré víře zaměřily toliko na srovnání poměru velikosti pozemku vlastněného a pozemku užívaného, aniž by dostatečně zhodnotily provedené důkazy. Nedostatek dobré víry žalobců paušálně zhodnotily pouhým poměřením rozlohy pozemku vlastněného a užívaného. Poukázali na to, že soud prvního stupně po šetření na místě samém sám nesprávně zhodnotil poměry pozemku a rozlohu domu, podle které pak posuzoval poměry vlastněného a užívaného pozemku. Je nelogické, aby za této situace „kladl vyšší nároky na žalobce, resp. jejich právní předchůdce ve věci odhadu velikosti pozemků“. Bylo prokázáno, že prodávající národní výbor a později obec předaly pozemky ve stavu, v jakém je právní předchůdci užívali, pozemky byly oploceny a tento stav byl „ze strany obce respektován jako oprávněná držba z titulu vlastnictví“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. K právní otázce zásadního významu „míry aplikace judikatury na jednotlivé soudní spory“ označené v dovolání uvedla, že „svojí povahou nejde a ani nemůže jít o otázku zásadního právního významu“. Pokud oba soudy při rozhodování braly v úvahu též ustálenou a konstantní judikaturu vyšších soudů, nelze to považovat za otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí ve věci nebylo přijato jen na základě konstantní judikatury, ale na základě provedených důkazů. Podle názoru žalované bylo dovolání podáno jen účelově a z jeho obsahu je zřejmé, že žalobci se domáhají nového hodnocení zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolacímu soudu nezbývá, než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 32 ( dále jen „Soubor“).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) může být založena jen v případě, kdy dovolatelé v dovolání označí relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvedou-li dovolatelé v dovolání, žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným.K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, uveřejněné na internetových stránkách tohoto soudu www.nsoud.cz.
Dovolání žalobců napadá správnost zjištění nalézacích soudů při posuzování dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců, že jsou vlastníky sporných pozemků, a to zejména z hlediska poměru nabytého a skutečně drženého pozemku. Otázkou dobré víry držitele z tohoto hlediska se Nejvyšší soud již vícekrát zabýval a svůj názor vyslovil např. v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném pod č. C 3670 Souboru, podle kterého: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, publikovaném pod č. C 4263 Souboru je uvedeno: „Při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel.“
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K námitce dovolatelů, že otázkou zásadního právního významu je rovněž míra aplikace judikatury na jednotlivé soudní spory dovolací soud pouze poznamenává, že pouze tvrzená a blíže nekonkretizovaná nesprávná aplikace platné judikatury nemůže sama o sobě činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu. Podstatné je, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s bezrozpornou judikaturou dovolacího soudu, která k namítanému právnímu posouzení věci existuje, tak jako je tomu v daném případě. Nadto lze podotknout, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 486/2003 nezmiňuje.
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 6 307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu