ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.806.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 806/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. M., a b) L. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. M., a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 61/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 44 Co 84/2005-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 44 Co 84/2005-103 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. ledna 2005, č. j. 7 C 61/99-93, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a) a původní žalobkyně F. M. se jako vlastníci pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru (PK) č. 361 v obci a k. ú. V. domáhali, aby žalovaným bylo uloženo odstranit z tohoto pozemku žalobců oplocení, které postavili na pozemku žalobců, a nikoli na svém sousedním pozemku parc. č. 346/11.
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 14. 2. 2000, č. j. 7 C 61/99-55, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru č. 361 každý z ideální poloviny a žalovaní mají ve společném jmění manželů sousední pozemek parc. č. 346/11. V roce 1996 na základě stavebního povolení, v roce 1998 k odvolání žalobců zrušeného, postavili žalovaní oplocení, které podle znaleckého posudku z oboru geodézie a kartografie znalce Ing. J. R. při zachování přípustné odchylky 2,66 m respektuje geodetickou hranici mezi pozemky účastníků. Protože stavba žalovaných nebyla zřízena na pozemku žalobců, neshledal důvod pro její odstranění podle §135c občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce a) a tehdejší žalobkyně b) F. M. odvolání. Tato žalobkyně v průběhu odvolacího řízení 9. 1. 2002 zemřela, spoluvlastnický podíl k pozemku PK č. 361 nabyl děděním po ní žalobce a) a darovací smlouvou z 10. 6. 2002 podíl převedl na L. M. Ta vstoupila do řízení namísto žalobkyně F. M. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 8. září 2003, č. j. 44 Co 325/2000-71, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda oplocení nebylo postaveno žalovanými na pozemku, který žalobci nabyli vydržením podle §134 ObčZ ve spojení s §854 a 872 odst. 6 ObčZ, neboť žalobci v odvolacím řízení uvedli, že od nepaměti byla hranice mezi předmětnými pozemky účastníků tvořena kamenným tarasem, jehož zbytky dosud existují.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování ohledáním na místě samém a výslechem svědků zjistil, že na pozemku žalovaných parc. č. 346/11 se nachází zbytky kamenného tarasu. Jako základy zídky - tarasu jsou vyznačeny na tomto pozemku i v měřičském náčrtu znalce Ing. R. příloha č. 5.2 znaleckého posudku na čl. 32; jde o zídku v šíři 0,6 m - 0,7 m v délce 19 m. Vzdálenost vnějšího obvodu zídky od stavby je 0,7 m až 2,45 m. Právní předchůdci žalovaných K. po taras pozemek nyní parc. 346/11 sekli a považovali taras za hranici. Taras nahrazoval oplocení a byl rozebrán zemědělským družstvem až v roce 1959 na stavbu kravína. Také žalobce a právní předchůdci žalobkyně a) pozemek PK č. 361 užívali tak, že taras považovali za jeho hranici. Rovněž v kupní smlouvě z roku 1935, kterou T. a F. M. nabyli pozemky parcelních čísel 360 a 361, bylo uvedeno, že se převádí pozemky v hranicích stranám známých a v přírodě kameny označených. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdci žalobců, resp. žalobci užívali část pozemku parc. č. 346/11 v dobré víře, že jim patří. Pak vlastnické právo k této části pozemku mohli vydržet již právní předchůdci žalobců podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, rovněž však i žalobci podle §134 odst. 1 ObčZ; jejich oprávněná držba trvala po desetiletou vydržecí dobu, neboť zanikla až v roce 1996 v souvislosti se stavbou oplocení. Soud prvního stupně uzavřel, že „žalobci jsou vlastníky části pozemku parc. č. 346/11 v obci a k. ú. V. v části od kamenného tarasu po pozemek parc. č. 361“, na této části žalovaní postavili oplocení, čímž neoprávněně zasáhli do vlastnického práva žalobců, kterým přísluší ochrana podle §126 odst. 1 ObčZ. Proto rozsudkem z 12. 1. 2005, č. j. 7 C 61/99-93, rozhodl, že „žalovaní jsou povinni odstranit na vlastní náklady stavbu oplocení z ocelových sloupků do betonových patek s upevněnými svlaky a tyčkami, umístěnou na pozemku parc. č. 346/11, v obci a katastrálním území V. a to do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 44 Co 84/2005-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění, že žalovaní jsou povinni odstranit na vlastní náklady stavbu oplocení z ocelových sloupků do betonových patek s upevněnými svlaky a tyčkami, umístěnou na severní hranici p. č. 346/11, tvořící rozhraničení s p. č. 361 dle PK, obou v obci a k. ú. V., do 15 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že „ve světle těchto zjištění je zcela správný právní názor soudu prvního stupně, že zjištěná linie tarasu je vlastnickým rozhraničením severní strany pozemku žalovaných s jižní stranou pozemku žalobců, vycházející z pokojné a poctivé držby završující se pro žalobce nejpozději 1. 1. 1992, neboť nejpozději k tomuto dni splnili podmínky vydržení podle §134 odst. 1 ObčZ. Zdůraznil, že určující je vlastnické právo k pozemku vymezenému oprávněnou držbou, zatímco geodetická hranice je jen „grafickou hranicí přenesenou a zpětným průmětem na zemský povrch leda sekundární - nepůvodní.“ Uvedl, že je nutno „žalobcům přisvědčit, že stavba plotu žalovaných zasahuje do jejich vlastnického práva a nebýt zřízena s jejich souhlasem (vlastníků zastavěného pozemku), potom je zřízena neoprávněně“. Odkázal na §135c odst. 1 ObčZ a uzavřel, že v daném případě „je nárok žalobců správně uplatněn na část předmětné stavby, jež do vlastnictví zasahuje, jakkoliv z její povahy vyplývá, že dotyčná část neznamená potřebu odstranění zbytku, kterého se netýká“, a proto „rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v detailně správnějším znění.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání a uvádí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („dále OSŘ“). Vytýkají odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobců vydrželi vlastnické právo k části pozemku č. 346/11. K tomu namítají, že hranice sousedících pozemků byly v minulosti „odborně vytyčovány“ a jejich průběh byl prokázán znaleckým posudkem z příslušného oboru. Nemohou být proto zpochybněny pouhými svědeckými výpověďmi osob, které jsou v příbuzenském poměru k žalobcům. Soud se navíc nezabýval vlastnickým právem žalovaných, jež v rozsahu zapsaném v katastru nemovitostí nebylo žalobci ani jejich právními předchůdci až do zahájení soudního řízení napadáno. Připomínají předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze 14. 2. 2000 a jeho závěr, že oplocení respektuje geodetickou hranici, a je zachována přípustná odchylka 2,66 m. Nedošlo tedy z jejich strany k zásahu do vlastnictví žalobců, který by měl mít za následek povinnost odstranit oplocení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle §237 odst. 2 písm. a) OSŘ přípustné (odvolací soud, jak dále uvedeno, uložil odstranění stavby oplocení jinak než soud prvního stupně) a že bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Podle §153 odst. 2 OSŘ může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 OSŘ); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z §135c ObčZ.“ I když je soud povinen vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby vypořádat, je vázán návrhem žalobce označujícím pozemek, který má být neoprávněnou stavbou dotčen.
Podle §79 odst. 1 OSŘ žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 OSŘ) obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se žalobce domáhá.
Podle §43 odst. 1 OSŘ předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
V daném případě žalobci v žalobě tvrdili, že na jejich pozemku PK č. 361 v k. ú. V. žalovaní postavili v roce 1996 neoprávněně oplocení, a domáhali se, aby žalovaným bylo uloženo z tohoto jejich pozemku PK č. 361 stavbu oplocení odstranit. Soud prvního stupně svým prvním rozsudkem také žalobu na odstranění oplocení právě z tohoto pozemku zamítl. V průběhu odvolacího řízení pak žalobci uvedli, že oplocení je postaveno na pozemku, který jim patří, jehož hranice jsou vymezeny zbytky kamenného tarasu, vyznačeného znalcem na parc. č. 346/11. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby dokazování doplnil ke zjištění, zda se plot nenachází na části pozemku parc. č. 346/11, k němuž žalobci, resp. jejich předchůdci vlastnické právo vydrželi. K závěru o vydržení části pozemku parc. č. 346/11 žalobci, resp. jejich právní předchůdci, soud prvního stupně dospěl a dalším rozsudkem, aniž žalobce vyzval k tomu, aby odstranili rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem, žalovaným uložil, aby odstranili oplocení z pozemku parc. č. 346/11. Kromě toho, že soud prvního nevyzval žalobce k odstranění uvedeného rozporu, nevymezil ani žalobci vydržený pozemek, jako pozemek odlišný od pozemku parc. č. 346/11, nebo alespoň tu jeho část, z něhož má být stavba oplocení odstraněna, a uložil tak žalovaným, aby stavbu oplocení odstranili ze svého pozemku parc. č. 346/11. Odvolací soud pak zřejmě ve snaze pochybení soudu prvního stupně napravit, když jinak převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se závěrem o vydržení části pozemku parc. č. 346/11, tedy že mezi pozemky parc. č. 346/11 a pozemkem PK č. 361 se nachází (další) žalobci vydržený pozemek, přesto vycházel z toho, že vydržený pozemek „přirostl“ k pozemku PK č. 361, a uložil žalovaným odstranit stavbu oplocení „na severní hranici pozemku parc. č. 346/11, tvořící rozhraničení s pozemkem PK č. 361.“
Za situace, kdy žalobci v průběhu řízení uvedli, že stavba oplocení se nachází na části jimi vydrženého sousedního pozemku parc. č. 346/11, avšak žalobním návrhem se domáhali odstranění této stavby z pozemku PK č. 361, bylo povinností soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 OSŘ poučit je o této nesprávnosti a vyzvat je k jejímu odstranění. Pokud tak neučinil soud prvního stupně, bylo dobře možné, aby tak učinil v odvolacím řízení odvolací soud. Nesplnění poučovací povinnosti je vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaným totiž bylo uloženo, aby odstranili, a to soudem prvního stupně stavbu oplocení na pozemku parc. č. 346/11, o němž však současně uvedl, že je ve vlastnictví žalovaných, a odvolacím soudem stavbu oplocení na severní hranici pozemku parc. č. 346/11, tvořící rozhraničení s pozemkem PK č. 391, tedy na hranici pozemků účastníků.
K námitce žalovaných, že jimi postavená stavba oplocení respektuje hranici jejich pozemku parc. č. 346/11 vyznačenou v katastrální mapě, jak byla v mezích přípustné odchylky zaměřená znalcem, dovolací soud odkazuje na rozsudek ze 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely.“ Dále se Nejvyšší soud v rozsudku z 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, uveřejněném pod C 987 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, vyjádřil k předpokladům vzniku držby části pozemku jako způsobilého předmětu vydržení. Uvedl, že „předpokladem vzniku držby k části cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, např. jejím „připlocením“ k nabytému pozemku.“ Obdobně může být takovým trvalým útvarem i kamenný taras část pozemku „připlocujícího“ k pozemku sousednímu.
Vzhledem k výše uvedené vadě řízení byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ). Soud prvního stupně vyzve žalobce ve smyslu §43 odst. 1 OSŘ k odstranění rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem (petitem) a poučí je za případné součinnosti znalce, aby označili svůj pozemek, z něhož má být stavba oplocení odstraněna, a vymezili oplocení, které má být odstraněno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu