ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1030.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1030/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o náhradu škody uvedením do původního stavu, event. zaplacením 2.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince 2004, č. j. 23 Co 367/2003-367, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 600,- Kč s příslušenstvím se odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody uvedením do původního stavu věcí uvedených níže, eventuálně náhrady škody v penězích v částce 2.200,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná mu předmětné věci poškodila v r. 1987, kdy vnikla do domu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2003, č. j. 9 C 243/89-260, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost provést opravu poškozeného psacího stolu, obložení zdi v koupelně, dřevěné zárubně a vstupních dveří do bytu, poškozeného kování dozického zámku, balkónových dveří (vše v bytě na adrese žalobce), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.100,- Kč s příslušenstvím, co do částky 1.100,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 2. 2001 byl odvolacím soudem zrušen s pokynem vést žalobce k doplnění žaloby tak, aby obsahovala určitý a vykonatelný petit. Soud vyšel ze zjištění, že oba účastníci byli spoluvlastníky domu, po vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví se výlučným vlastníkem uvedeného domu stal žalobce. Žalovaná se pokoušela vniknout do psacího stolu žalobce násilným otevřením zámků za pomocí šroubováku a při opravě vodovodního potrubí odstranila 10 ks obkladů z obložení koupelny, které později nenalepila zpět. Soud dovodil, že žalovaná odpovídá za poškození zámku u psacího stolu a obkladů koupelny, neboť porušila povinnost vyplývající z §415 obč. zák. v tehdy platném znění. Pokud jde o způsob náhrady škody ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění, dospěl k závěru, že naturální restituce není možná, neboť žalovaná není schopna svými silami provést opravy zámků a obkladů, navíc i s ohledem na dlouhodobé konfliktní vztahy účastníků (probíhající trestní řízení) nelze na žalobci spravedlivě požadovat, aby žalované umožnil vstup do předmětné nemovitosti, bez něhož k realizaci oprav dojít nemůže, a stejně tak to nelze požadovat ani po žalované; proto soud vyhověl eventuálnímu petitu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v penězích. Ohledně dalších požadavků soud konstatoval, že žalobce i přes poučení podle §118a o. s. ř. neunesl důkazní břemeno.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. 23 Co 367/2003-367, rozsudek soudu prvního stupně v primárním zamítavém výroku potvrdil (ohledně požadovaného navrácení do původního stavu opravou věcí), ve výroku o platební povinnosti žalované jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.600,- Kč s příslušenstvím a že se žaloba ohledně částky 600,- Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudu obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že žalobce prokázal i poškození vstupních dveří v prvním poschodí, a žalovanou proto zavázal i k náhradě škody způsobené na těchto dveřích. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že náhrada škody uvedením poškozených věcí v předešlý stav není možná, neboť to vyžaduje součinnost mezi škůdcem a poškozeným, což v daném případě není s ohledem na vyhrocené vztahy účastníků možné. Rovněž veškeré námitky proti procesním postupům soudů (týkající se podjatosti soudců, resp. jejich vyloučení z rozhodování a odnětí zákonnému soudci) neshledal opodstatněnými.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení rozsahu a zejména způsobu náhrady škody, neboť žalované měla být v prvé řadě uložena povinnost nahradit škodu uvedením v předchozí stav tak, jak to stanovil občanský zákoník v tehdy platném znění. I když v současné době se preferuje peněžitá náhrada, ust. §442 odst. 2 obč. zák. umožňuje na žádost poškozeného uložit náhradu škody uvedením v předchozí stav, což bylo v daném případě nejen účelné, ale i možné. Uvádí, že přisouzená peněžitá částka představuje jen menší část nákladů, které jsou nutné k odstranění škodlivých následků způsobených žalovanou - s ohledem na podstatné změny cenových relací za dobu řízení. Dále namítá, že Okresní soud v Pardubicích vydal dne 3. 11. 1989 platební rozkaz a o odvolání proti usnesení, jímž byl odmítnut odpor proti platebnímu rozkazu, rozhodoval soudce JUDr. P. K, který je podle názoru žalobce podjatý, další vadu spatřuje v tom, že nebylo „zákonným způsobem“ rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o podaných námitkách podjatosti předsedkyně odvolacího senátu JUDr. M. V. Podle názoru žalobce je platební rozkaz v právní moci od r. 1990, do spisu nebyl doposud založen odpor proti platebnímu rozkazu, a řízení proto probíhalo o věci, která již byla dříve pravomocně rozhodnuta. Dále vytýká soudům, že nesprávně hodnotily výpověď svědkyně Z. V. ze dne 27. 8. 1992 a nepřihlédly k fotodokumentaci, kterou žalobce předložil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v daném případě řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se zabýval proto otázkou, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z tohoto hlediska je v této věci právní otázkou zásadního významu posouzení způsobu, jakým se hradí škoda ve smyslu §442 obč. zák., k níž došlo před novelizací tohoto ustanovení, tj. v době do 31. 12. 1991.
Občanský zákoník obsahuje přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. 1. 1992. Podle ustanovení §868 obč. zák. pokud dále není stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Toto přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. stojí na zásadě tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivity) právních norem, která znamená, že existující právní vztah, jenž vznikl před účinností nového právního předpisu, se ode dne účinnosti nové právní normy řídí touto novou právní normou, avšak podle dosavadního předpisu se posuzuje vznik tohoto vztahu a jednotlivých nároků, jež z tohoto vztahu za účinnosti dosavadního předpisu vznikly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 5, ročník 2005).
Vznik nároků z odpovědnosti za škodu se samozřejmě posuzuje podle právní úpravy účinné v době, kdy ke vzniku nároku na její náhradu došlo, avšak způsob vypořádání vztahu vzniklého mezi škůdcem a poškozeným, tedy způsob náhrady škody (v penězích či uvedením do předešlého stavu) probíhá podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu o povinnosti škodu nahradit. Způsob náhrady škody se tedy posuzuje podle současné právní úpravy bez ohledu na to, kdy samotný nárok na náhradu škody vznikl.
Podle §442 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném před 1. 1. 1992) hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích.
Podle §442 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Jak vyplývá z uvedených ustanovení, občanský zákoník po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 dává přednost peněžité náhradě škody před uvedením do předešlého stavu. Tzv. naturální restituce vyloučena není, je však kromě žádosti poškozeného podmíněna tím, že tento způsob náhrady je možný a účelný. V dané věci žalobce žádal o nahrazení škody uvedením do předešlého stavu a soudy obou stupňů se otázkou „možnosti o účelnosti uvedení do předešlého stavu“ zabývaly.
Účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii objektivní, která je vyloučena tam, kde uvedení do předešlého stavu brání překážka objektivní povahy.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že podmínka možné a účelné tzv. naturální restituce není splněna, neboť mezi účastníky panují velmi konfliktní vztahy, které brání nezbytné součinnosti, jež je mezi škůdcem a poškozeným nutná při tomto způsobu reparace škody. Tento závěr spočívá na skutkových zjištěních a vzhledem k tomu, že podmínka možného a účelného uvedení věcí do předešlého stavu je stanovena v ust. §442 obč. zák. jak před novelou tak i po ní, není z hlediska právního posouzení významné, že soudy uvažovaly o aplikaci §442 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.
Protože podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.), nelze uplatnit námitky, týkající se skutkových zjištění či hodnocení důkazů, jež zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování - srov. např. R 8/1994).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pokud dovolání směřuje i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně zamítnutí žaloby co do částky 600,- Kč s příslušenstvím, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Ostatní námitky v dovolání, týkající se vesměs vad řízení (že ve věci rozhodovali vyloučení soudci a že věc byla již dříve pravomocně rozhodnuta), nejsou důvodné. Tyto námitky vystihují zmatečnostní vady řízení (§229 odst. 1 písm. e/, odst. 2 písm. b/ v nyní účinném znění), k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání též přihlédne, i kdyby nebyly dovolatelem uplatněny. Avšak žalobcem uváděné důvody a opakované námitky podjatosti nesvědčí o naplnění důvodů k vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí věci, nehledě k tomu, že těmito námitkami se soudy v průběhu řízení zabývaly. Pro namítanou překážku věci pravomocně rozhodnuté pak ve spise není žádný podklad a již ze samotného tvrzení dovolatele je zřejmé, že se dovolatel zcela mýlí, neboť o nedostatek podmínky řízení se nejedná.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu