ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1139.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1139/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Prof. Ing. arch. K. K., DrSc., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 124/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 11 Co 294/2005-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, č. j. 4 C 124/2004-50, zamítl žalobu na zaplacení částky 547.191,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou žalobu na náhradu škody, která žalobci vznikla vykradením bytu a kterou v žalobě přičítá nesprávnému postupu policie před podáním trestního oznámení i poté. Soud vyšel ze zjištění, že syn žalobce K. K. ml. se ve dnech 14. 7. 1997 a 10. 8. 1997 domáhal u Policie ČR zpřístupnění bytu, žalobce pak v této době opakovaně vznášel stížnosti proti přihlášení J. F. k pobytu v tomto bytě. Dne 29. 9. 1997 žalobce zjistil, že byt byl vykraden. Usnesením Policie ČR MOP B. ze dne 29. 12. 1997, bylo jeho oznámení ve věci trestného činu krádeže odloženo, stížnost žalobce zamítlo obvodní státní zastupitelství. Usnesením Policie ČR MOP B.ze dne 7. 3. 2001, bylo odloženo oznámení žalobce ve věci trestného činu krádeže proti J. F. a usnesením téhož policejního orgánu ze dne 17. 5. 2002, bylo odloženo i oznámení proti J. M., J. F. a L. H. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), s tím, že žádné z rozhodnutí vydaných v trestním řízení nebylo pro nezákonnost zrušeno, proto žalobci nárok na náhradu škody nepřísluší. K námitce promlčení, vznesené žalovanou, pak dovodil, že nárok je ve smyslu §22 odst. 1 zákona promlčen uplynutím tříleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet dne 29. 9. 1997, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody vykradením bytu, a uplynula před soudním uplatněním nároku, k němuž došlo podáním žaloby dne 24. 9. 2003.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 11 Co 294/2005-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho právní závěry doplnil tak, že v úkonech orgánů činných v trestním řízení nebyl zjištěn nesprávný úřední postup. Protože nárok není opodstatněný, nezabýval se odvolací soud otázkou promlčení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje tím, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho odvolací důvody, ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k okolnosti, že odcizením věcí z bytu byl spáchán trestný čin, nezohlednil neprofesionální způsob jeho vyšetřování a nevyjádřil se ani k neoprávněnému přihlášení cizí osoby do předmětného bytu. Dovolatel konečně na základě podrobného rozboru průběhu událostí dovozuje, že jeho nárok na náhradu škody není promlčen a že tedy námitka promlčení „je lichá“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Poukazuje i na to, že dovolání není přípustné, neboť uplatněné dovolací důvody nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že nedošlo k vydání a zrušení nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu, a nebyla tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Za situace, kdy řízení o trestních oznámeních žalobce skončila pravomocnými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení o jejich odložení, která nebyla pro nezákonnost zrušena, nelze rozhodnutí odvolacího soudu přikládat zásadní právní význam, neboť je ustálenou judikaturou vyšších soudů, že ani případná pochybení a nedostatky v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci nepředstavují nesprávný úřední postup (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, publikované pod č. C 4477 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. Beck). Bez významu jsou proto i dovolací námitky, že žalobcem oznámené vykradení bytu bylo výsledkem trestné činnosti a že způsob jeho vyšetřování byl neprofesionální. K námitce, že mělo být přihlédnuto k pochybení při přihlášení J. F. k pobytu v předmětném bytě, lze doplnit jen tolik, že jde o záležitost registrační (evidenční), která není v příčinné souvislosti s tím, že z bytu byly nezjištěným pachatelem odcizeny věci.
K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nelze konečně dospět ani na základě dovolací námitky, že nárok není promlčen. Rozsudek odvolacího soudu totiž na závěru o promlčení založen není, otázku promlčení vůbec neřeší, a nemůže tak mít z tohoto pohledu význam pro rozhodovací praxi soudů.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není z hlediska uplatněných dovolacích námitek dána, a proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu