ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1194.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1194/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 304.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 104/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2006, č. j. 11 Co 783/2005-48, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně 10.000,- Kč se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2006, č. j. 11 Co 783/2005-48, se ve výroku o věci samé ohledně částky 294.000,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2005, č. j. 54 C 104/2004-30, zamítl žalobu na zaplacení částky 304.000,- Kč, které se žalobce domáhal z titulu odškodnění za výkon vazby, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 17. 11. 2003 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhaní pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 4 tr. zák. ve formě spolupachatelství. Rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě byl žalobce vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu s tím, že výkon vazby se započítává ode dne 16. 11. 2003, a z vazby byl propuštěn (usnesením Krajského státního zastupitelství ze dne 20. 2. 2004) oproti složení peněžité záruky a písemného slibu. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 24. 2. 2004 bylo vyhověno ústavní stížnosti žalobce a zrušeno rozhodnutí o uvalení vazby (jakož i rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí), neboť bylo porušeno právo žalobce na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 odst. 2 věty první a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), když v rozhodnutí o uvalení vazby okresní soud nekonkretizoval vazební důvody. Trestní řízení vedené proti žalobci nebylo dosud skončeno. Žalobce požadoval náhradu ušlého výdělku za dobu od 28. 11. 2003 do 20. 2. 2004 ve výši 294.000,- Kč a náhradu bankovního poplatku za složení peněžité záruky ve výši 10.000,- Kč. Soud věc posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nepřisvědčil názoru žalobce, že jeho nárok je dán podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Soud uvedl, že podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené veřejnou mocí, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon, kterým je v tomto případě zákon č. 82/1998 Sb. Podle čl. 41 Úmluvy pokud vnitrostátní právo umožňuje pouze částečnou nápravu stavu, k němuž došlo v důsledku porušení Úmluvy, soud přizná spravedlivé zadostiučinění. Tímto soudem se nemyslí obecný soud smluvního státu Úmluvy, nýbrž Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Podle zák. č. 82/1998 Sb. by žalobce mohl uplatnit nárok na odškodnění za výkon vazby poté, co trestní stíhání proti němu bylo zastaveno, byl-li obžaloby zproštěn nebo věc postoupena jinému orgánu, a za splnění hmotněprávní podmínky předběžného projednání ve smyslu §14 uvedeného zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č. j. 11 Co 783/2005-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, poukázal na článek 5 Úmluvy, na čl. 10 Ústavy ČR a na článek 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který upravuje odškodnění za nezákonné odsouzení a v němž je přímý odkaz na odškodnění podle zákona nebo praxe v příslušném státě. Dovodil, že i odškodnění za nezákonnou vazbu se provádí podle vnitrostátních právních předpisů, a pouze v případě, je-li toto odškodnění nedostatečné, je dle čl. 41 Úmluvy dána možnost požadovat spravedlivé zadostiučinění u Evropského soudu pro lidská práva. V době rozhodování není trestní řízení žalobce skončeno, nejsou splněny podmínky stanovené v §9 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. a z tohoto pohledu je žaloba podána předčasně.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci Úmluvy a uvádí, že článek 5 odst. 5 Úmluvy je „tzv. normativním ustanovením Úmluvy přiznávajícím vůči státu právo, jehož porušení může být dokonce předmětem samostatné stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku“. Dovozuje, že Úmluva v souladu s článkem 10 Ústavy ČR je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Podle jeho názoru nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy se nekryje s nárokem na odškodnění za vazbu podle zákona č. 82/1998 Sb., právo na odškodnění vzniká bez ohledu na to, zda šlo o porušení ustanovení hmotněprávní nebo procesní povahy, a je nezávislé na výsledku trestního řízení. Uvádí, že článek 41 Úmluvy se vztahuje na jiné situace, kdy na základě individuální stížnosti podané k Evropskému soudu zjistí tento soud porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní. Při existenci normativního ustanovení Úmluvy (čl. 5 odst. 5), které je bezprostředně závazné a nadřazeno zákonu, má obecný soud každé smluvní strany Úmluvy povinnost toto ustanovení interpretovat a aplikovat bez ohledu na to, co stanoví vnitrostátní právo. Úmluva zakládající jeho právo na odškodnění za nezákonnou vazbu nestanoví žádná omezení, a proto žalobce nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že je třeba vyčkat pravomocného skončení trestního řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je možno uplatňovat před ukončením trestního řízení a zda je toto právo závislé na výsledku trestního řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není v rozporu s právním řádem ČR, ani ho není potřeba přímo aplikovat pro absenci vnitrostátní právní úpravy, neboť zákon č. 82/1998 Sb. v dostatečné míře upravuje nároky založené porušením práv deklarovaných Úmluvou. Navrhla zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud v řešení otázky, zda právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může poškozený úspěšně uplatnit v občanskoprávním řízení u soudu v České republice; pro tuto otázku bylo dovolání shledáno přípustným (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Pokud jde o právní kvalifikaci nároku žalobce, jak byl v řízení uplatněn, soudy jej zcela správně posoudily jako nárok na náhradu škody za výkon vazby podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Uplatněný nárok je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a ve spojitosti se žalobním petitem je tak vymezen základ nároku, který je předmětem řízení.
Jestliže byl v daném případě uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že žalobce vykonal vazbu na základě rozhodnutí, jež bylo později zrušeno, a v důsledku vazby utrpěl majetkovou újmu, spočívající v ušlém výdělku a v nákladech, které za účelem propuštění z vazby vynaložil, je jednoznačné, že byl uplatněn nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá totiž ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a soud není vázán tím, podle jakého právního předpisu žalobce požaduje plnění.
Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán; e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků; f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
Podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby.
Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
Jednotlivé nároky na náhradu škody za nezákonné zatčení či zadržení ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jejich výši a podmínky jejich vzniku upravují vnitrostátní předpisy, v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. Pouze v případě, že právní řád smluvního státu, který porušil právo garantované v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nezajišťuje dostatečně účinnou náhradu, může Soud poškozenému přiznat spravedlivé zadostiučinění. Soudem v čl. 41 Úmluvy se rozumí Evropský soud pro lidská práva, zřízený Úmluvou (srov. čl. 19 Úmluvy). Tedy dovolací ani jiný soud v soustavě soudů České republiky nemůže na základě Úmluvy přiznat nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, roč. 2006, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2135/2004).
Ustanovení Úmluvy nezakládají přímý nárok na náhradu škody a kromě nároků upravených v zákoně č. 82/1998 Sb. soud nemůže konstituovat nějaké další nároky (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 152/05 ze dne 24. 8. 2005). Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že obecný soud každého smluvního státu má povinnost interpretovat a aplikovat Úmluvu bez ohledu na to, co stanoví vnitrostátní předpisy. Nelze totiž zaměňovat „bezprostřední závaznost“ mezinárodní smlouvy s její „přímou použitelností“, což je pojem užší. Pojem přímo použitelné smlouvy (self-executing treaty) znamená smlouvu, která je způsobilá k přímému vnitrostátnímu použití bez (vnitrostátního) prováděcího předpisu. V dané věci jde právě o opačný případ, kdy mezinárodní smlouva (čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě) výslovně odkazuje na vnitrostátní předpis či praxi v daném státě; nelze tedy dovozovat přímou použitelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy ve smyslu toho, že by přímo stanovil práva vnitrostátnímu subjektu, která by mohly přiznat obecné soudy smluvního státu Úmluvy. Soudy států, které k Úmluvě přistoupily, postupují podle národních předpisů, a to i v případě, že uplatněný hmotněprávní nárok, o němž rozhodují, je zcela nebo zčásti odůvodňován ustanoveními Úmluvy.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu, má právo na náhradu za vazbu.
Pro vznik nároku podle tohoto ustanovení je podstatné, zda byla na poškozeném vazba vykonána, zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, přičemž rozhodujícím kritériem je pozdější výsledek trestního řízení. Základní podmínkou pro vznik práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě je takový výsledek trestního řízení, při němž nedochází k odsouzení dotyčné osoby, resp. k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek (v souvislosti s nímž byl vzat do vazby). Této situaci odpovídá zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či postoupení věci jinému orgánu.
Protože v době rozhodování odvolacího soudu o nároku žalobce nebylo trestní řízení vedené proti němu skončeno, nebyla splněna základní podmínka pro přiznání nároku podle §9 odst. 1 uvedeného zákona.
Vzhledem však k tomu, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 24. 2. 2004 bylo zrušeno rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby pro nezákonnost (srov. §8 zák. č. 82/1998 Sb.), bylo třeba posoudit uplatněný nárok i z hlediska §7 odst. 1 uvedeného zákona, podle nějž právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Z tohoto hlediska se však odvolací soud věcí nezabýval a uplatněný nárok po právní stránce neposoudil podle ustanovení zákona, upravujících náhradu škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tedy nesprávné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o věci samé ohledně částky 294.000,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 , 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně dvou uplatněných nároků (náhrada ušlého výdělku ve výši 294.000,- Kč a náhrada bankovního poplatku ve výši 10.000,- Kč), je zřejmé, že pokud dovolání směřuje do (části) výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu