ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1568.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1568/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. O. D., proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o 127.739,- Kč, vedené Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 16 C 117/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2006, č.j. 11 Co 136/2006-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. 11 Co 136/2006-201, potvrdil rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č.j. 16 C 117/99-170, jímž Okresní soud v Bruntále uložil žalovanému zaplatit žalobci 127.739,- Kč, žalobu co do částky 8.987,50 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení; současně žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1997 žalobce společně s manželkou (dále též „manželé D.“) nabyli mimo jiné ideální 1/2 domu č.p. 56 ve Z. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a společně s manžely S., nabyvateli zbývající ideální 1/2 domu, převzali „všechny závazky plynoucí z vlastnictví nemovitostí“, včetně pohledávek a závazků z nájemní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1992 mezi prodávající (dosavadní vlastnicí domu) a žalovaným (dále jen „nájemní smlouva“). Žalovaný užíval od 1. 7. 1992 do 30. 6. 1997 v předmětném domě nebytové prostory, na nichž způsobil škodu ve výši 127.739 Kč spočívající ve znehodnocení domu stavebními úpravami, demontáži vestavěného zařízení, zanechání odpadu v prostorách a nákladech na uvedení prostor do původního stavu. Kupní smlouvou ze dne 9. 12. 1997 (dále jen „předmětná kupní smlouva“) manželé D. nabyli od manželů S. zbývající ideální 1/2 předmětného domu. Podle článku 6 „smlouvy o budoucích kupních smlouvách“, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 14. 11. 1997, manželé D. dnem uzavření předmětné kupní smlouvy převzali „všechny práva a povinnosti, závazky a pohledávky“ vůči třetím osobám související s vlastnictvím předmětného domu. Odvolací soud převzal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Aktivní věcnou legitimaci žalobce dovodil ze „smlouvy o budoucích kupních smlouvách“, na jejímž základě manželé D. ke dni převodu ideální 1/2 nemovitosti převzali všechna práva a nikoli tedy jen pohledávky, které ke dni převodu existovaly, a proto „museli převzít i právo na náhradu škody, která vznikla po tomto datu.“ Jelikož nájemní smlouva byla pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), shledána absolutně neplatnou, nelze se na jejím základě domáhat práv či povinností. Odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu proto vychází z ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný svým jednáním poškodil majetek žalobce, čímž si počínal v rozporu s ustanovením §415 obč. zák.; žalovaný přitom netvrdil ani neprokázal, že by škodu na majetku žalobce nezavinil.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobci svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody, jelikož v době uzavření předmětné kupní smlouvy „žalovaná částka vůbec neexistovala, protože ta vznikla až vyúčtováním služeb ke dni 19. 1. 1998“; právo na její zaplacení proto nemohlo být okamžikem uzavření smlouvy na žalobce převedeno. Dále pokládá za nesprávný závěr o porušení „obecného ustanovení“ §415 obč. zák. za situace, kdy nájemní smlouva byla shledána absolutně neplatnou. V tomto případě by měla „podpůrně platit obecná ustanovení občanského zákoníku o nájmu“, a proto měl být nárok na náhradu škody žalobcem vůči žalovanému uplatněn v šestiměsíční propadné lhůtě dle §683 odst. 2 obč. zák. Jelikož ke vzniku škody došlo 1. 7. 1997, avšak žalobce nárok na její náhradu uplatnil až dopisem ze dne 23. 4. 1998, byla by „na místě námitka promlčení“. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ponechává „právní konstrukce žalovaného“ na úvaze dovolacího soudu. Odmítá však tvrzení, že v době uzavření kupní smlouvy nebyla jejím účastníkům známa výše žalovaným způsobené škody, jelikož opravy předmětného domu byly dokončeny a dodavateli stavebních prací vyfakturovány správci domu do 28. 8. 1997; účastníci předmětné kupní smlouvy jakožto jednatelé správce domu proto byli v okamžiku jejího uzavření s výší škody obeznámeni. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalovaného až dne 23. 4. 1998; již 30. 6. 1997 totiž žalovaného osobně vyzýval, aby „ničení domu zanechal a upozorňoval ho, že bude muset nahradit škodu.“
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání nesměřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci udělení příklepu v rámci výkonu rozhodnutí, a proto přípustnost dovolání nelze založit na (ve vztahu k ustanovení §237 o.s.ř. speciálním) ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., jak uvádí dovolatel.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Žádná z dovolatelových námitek nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro napadené rozhodnutí závěry určující), že odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu vyplývá z ustanovení §420 obč. zák. (že tedy ustanovení §683 odst. 2 obč. zák. na danou věc nedopadá) a že žalobce je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody.
Již v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 852/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 47, Nejvyšší soud konstatoval, že k prekluzi podle §683 odst. 2 obč. zák. může dojít jen u nároků na náhradu škody na pronajaté věci, která byla poškozena nebo opotřebena způsobem uvedeným v §683 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 546/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 2993, Nejvyšší soud dovodil, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) založeno na závěru, že písemná dohoda o nájmu je neplatná, a současně z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem nájemní smlouvu v jiné než písemné podobě (což ostatně v posuzované věci s ohledem na ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. nepřichází v úvahu), nárok žalobce na náhradu majetkové újmy, jež byla způsobena na žalovanému „poskytnuté“ věci, není nárokem z odpovědnosti za škodu podle §683 obč. zák., nýbrž nárokem na náhradu škody podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.). Uvedené závěry, které potvrzují závěr o neaplikovatelnosti §683 obč. zák. na daný skutkový stav a jimž koresponduje i závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vyplývající z §420 obč. zák., jsou výrazem standardní rozhodovací praxe, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Otázka aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody byla rovněž posouzena správně, byť z jiných důvodů, než uvádí odvolací soud. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55). Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k její ztrátě došlo. Tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k jejímu poškození, ztrátě, zničení apod., nevzniká skutečná škoda, spočívající ve snížení hodnoty věci, a nemůže tak dojít ani ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001). Nárok na náhradu škody způsobené na věci tedy nevzniká až vynaložením prostředků na odstranění škody (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 548/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 20, pod č. 173, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 552/2003).
Z pohledu citované judikatury je tedy především zcela nepřípadná námitka, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy „žalovaná částka vůbec neexistovala, protože ta vznikla až vyúčtováním služeb ke dni 19. 1. 1998“. Škoda na věci (nemovitosti) totiž vznikla již tehdy, kdy došlo ke snížení její hodnoty v důsledku jednání žalovaného, a nikoli až jejím vyúčtováním. Žalobce (v okamžiku vzniku škody podílový spoluvlastník poškozené nemovitosti) má jako věřitel ve sporech s třetími osobami ohledně společné věci (nebylo-li dosud vykonáno tzv. právo prevence) samostatné právo k uplatnění (celé) pohledávky žalobou u soudu, což lze vztáhnout i na oblast náhrady škody vzniklé na společné věci porušením právní povinnosti (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 765; v soudní praxi obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1057/2005). Úvahy odvolacího soudu odvíjející aktivní legitimaci žalobce od smluvního ujednání ve smlouvě o budoucích kupních smlouvách ze dne 14. 11. 1997 jsou tak pro rozhodnutí ve věci bez významu.
Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu